„Tajemství si všichni velmi užíváme.“

„Smetanovy opery mám moc rád a snad mě ještě nějaký kousek, který zatím nemám ve svém repertoáru, potká.“

„Nejsem z těch zpěváků, kteří s klidem přijímají něco, o čem nejsou přesvědčeni.“

Barytonista Svatopluk Sem patří v pražském Národním divadle k naprosto stěžejním členům ansámblu sólistů. Renomé si přitom získal již celou řadou pronikavých kreací, k nimž lze řadit Kalinu ze Smetanova Tajemství, Janáčkova Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky, ale také Přemysla v opeře Libuše a Vladislava v Daliborovi či Rodriga z Verdiho Dona Carla. Velmi vytíženým je teď i v souvislosti s Rokem české hudby, třeba právě jako Kalina v Národním divadle, kde se poslední představení Tajemství před prázdninami koná 16. června. Svatopluk Sem přitom tvrdí, že si role vybírá pečlivě a přemýšlí, co se k jeho oboru bude hodit. Herecky pak upřednostňuje hlavně role s vývojem, nuancemi a výrazovými zvraty. 

Národní divadlo nedávno uvedlo premiéru nové inscenace Smetanova Tajemství. Jak probíhal zkušební proces? 

Na této inscenaci se sešla skvělá parta kolegů zpěváků a pohodového inscenačního týmu. Tím pádem se samozřejmě i lépe pracuje. Mám rád, když je to takzvaně „na pohodu“, když se u zkoušek nasmějeme, má to pak velký vliv na celé nastudování. Přirozeně vzniká větší prostor pro diskusi, kde si s režisérem Ondřejem Havelkou můžeme v klidu situace probrat a tím pak vzniká nový impuls, který vyhovuje jak nám, tak jemu. Spousta akcí tedy vzniká přímo na místě. Může se stát, že režisér naplánuje určitou akci, kterou ale kvůli hudební a pěvecké náročnosti nejde provést. Ondřej Havelka je v tomto jako režisér velmi otevřený. Nemá problém s námi tyto věci probrat a udělat to tak, abychom se cítili komfortně. 

Jaká je koncepce této inscenace? Jak byste ji popsal? 

Ondřej pracuje převážně tak, že nepřidává nic extrémního, směřuje spíše ke klasickému uchopení, a hlavně jde vždy „po smyslu“. Tato inscenace je vsazena do doby 19. století, kdy opera vznikla. Uzpůsobeno tomu bylo líčení, kostýmy i styl herectví. Pro diváky to může v určitých místech vypadat možná poněkud vtipně, hlavně co se týče hereckých gest. Je to však režijní záměr. Publikum tedy uvidí operu, která je inscenována tak trochu jako komedie, až fraška. Myslím si, že si to všichni velmi užíváme a za sebe mohu říci, že to bude inscenace, na kterou se budu vždy těšit. Doufám, že diváci tento záměr pochopí a že si společně s námi každé představení užijí.

Jak jste si tento styl osvojil? Přece jen, vnímám vás spíše jako pěvce s civilním hereckým stylem. 

Nemyslím si, že bych směřoval jen k civilnímu hraní, spíše naopak. Snažím se plnit vše, co po mě režisér požaduje, a jít mu takzvaně na ruku, aby byl spokojen. Někdy to trvá déle, ale nakonec se to většinou podaří. V Tajemství jsem se do ničeho nemusel nutit, navíc když vás to baví, tak to jde samo. Blaženka s Vítkem mají v duetu stylizace mnohem více a podle mého jsou úžasní a velmi vtipní. 

Vy jste Kalinu už zpíval několikrát, byl jste za roli i oceněn. Je to při přípravě nového nastudování výhoda? Nebo je spíše problém se nové inscenaci přizpůsobit?

Výhodou je, že operu znám, ale hudebně a herecky se stejně musím přizpůsobit – pan dirigent Robert Jindra má ve svém pojetí přirozeně jisté nuance, například místy odlišné tempo, než na jaké jsem byl zvyklý v jiných nastudováních. V Tajemství je též mnoho akcí, které musíme dodržet přesně, aby skutečně vyšly. Podobně je to s vtipy a gagy, kdy je potřeba přesně vědět, jakou má co posloupnost. Musím pořád být přítomný v ději, abych nezapomněl na nějakou drobnost.

Je pro vás takováto práce složitější? 

Zpíval jsem Kalinu již ve třech inscenacích, v žádné z nich nebylo tolik pohybu a akce. Takže když jsem do této inscenace vstupoval, říkal jsem si, že to určitě bude v pohodě… a musím říct, že to, co se děje v předehře a v prvním jednání mě vždy celkem vyčerpá (úsměv). Je to velmi energické pojetí! 

Přizpůsobujete se tomu nějak hlasově? Připravujete se jinak, když je tam tolik akce? 

Je to potřeba prostě zvládnout. Nedá se na to připravit, někdy je to bez problémů, jindy mám pocit, že mi vypadnou plíce, například právě po té předehře. (smích) Ouvertura má zhruba sedm minut, v nichž se toho děje opravdu hodně. V koncepci Ondřeje Havelky se jedná o divadlo na divadle, což se projevuje zejména v předehře. V celém ději jsou to už spíše jen určitá místa a tak to celkový průběh opery nenarušuje.

Vy se ve smetanovských operách objevujete pravidelně. Jaké má podle vás mezi těmito operami místo právě Tajemství? 

Tajemství se zdaleka nehrává tak často jako například Prodaná nevěsta. Určitě ale patří k mým nejoblíbenějším Smetanovým operám, stejně jako Hubička nebo Dalibor. Smetanovy opery mám moc rád a snad mě ještě nějaký kousek, který zatím nemám ve svém repertoáru, potká. 

A co samotný Kalina? Čím vás vlastně ta role oslovuje? 

Líbí se mi, že je to postava s dynamikou a s určitým vývojem. Má několik úhlů hereckého vývoje v průběhu opery. Diváci si to nemusí uvědomit, ale Kalina má v každé scéně jiný vnitřní výraz. To mě baví, role není nudná a můžu tak projevit svoje emoce a vášně. Začíná to vychloubáním, pak naštvaností, a dokonce až agresí. Ve druhém jednání se Kalina projeví jako velmi citlivý člověk, plný energie a vášně k Róze. Je odhodlán udělat vše proto, aby získal jak její srdce, ten poklad. A konečně ve třetím jednání zjistí, že tím pokladem je právě Róza, v závěru opery jí tak vyzná lásku. Prostě dokonalá role. (smích)

Tajemství ovšem není jediným projektem, kterému jste se v poslední době věnoval. Nedávno jste velmi rychle zaskočil do koncertního provedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v České filharmonii. Jaká to byla zkušenost? 

Ano, byla to velmi rychlá akce, kdy jsem dostal nabídku od dirigenta Jakuba Hrůši zaskočit za nemocného kolegu. Naštěstí mi v divadle vyšli vstříc, částečně mě uvolnili ze zkoušek, a tak jsem přebíhal z Národního divadla do filharmonie na hudební zkoušky. Jsem rád, že jsem mohl v této složité situaci České filharmonii pomoci. V tomto případě bylo velkou výhodou, že jsem roli Revírníka předtím dělal; není tomu ani tak dávno. Znalost role byla tudíž v této situaci zásadní. Nakonec to byl krásný zážitek, zazpívat si Revírníka jak s orchestrem České filharmonie, tak pod taktovkou Jakuba Hrůši. 

Vy jste si v kuloárech vysloužil i neoficiální „titul“ nejlepšího Revírníka…

… to bych neřekl, ale samozřejmě je to hezké.

Role má svoje specifika… Co pro vás představuje? 

Specifická role to je. Přiznám se, že jsem ji zpočátku ani nechtěl zpívat. To už je ale dávno. Poprvé jsem v roli účinkoval shodou okolností také v inscenaci Ondřeje Havelky, a byl to právě on, kdo mě oslovil. Řekl jsem mu tenkrát, že tato role pro mě není, že jde o basový part a obecně jej musí zpívat i někdo starší než já v té době. Tenkrát byl samozřejmě ideálem Richard Novák nebo Peter Mikuláš. Osobně jsem k těmto velikánům role Revírníka vzhlížel, a tak mi to připadalo jako sci-fi. Ondřej mi ale řekl, že má jinou koncepci a že se mám na roli aspoň podívat. Zopakoval jsem, že to dobrý nápad není, ale souhlasil jsem, že si v archivu půjčím noty. Tak jsem tedy učinil a s velkým překvapením zjistil, že Revírník je barytonová role. Nikdy jsem obor u této role neřešil a tak aspoň tato skutečnost mě dodala odvahu do toho jít. Dnes toho nelituji, roli jsem si zamiloval. Kolegové mě od toho ostatně také zrazovali, já jsem se ale tak trochu vymlouval, že to sice vím, ale že mě k tomu přemluvil právě Ondřej Havelka… a tak jsem získal opravdu krásnou roli. Je to další moje srdcovka, kterou si užívám, a stejně jako v Tajemství i zde je mnoho hereckých a citových zvratů, takže i proto je mým favoritem také. Navíc mě již brzy tato role opět čeká v novém nastudování Slávy Daubnerové, a to v bratislavském Národním divadle, kde to bude zároveň můj debut. Hudebního nastudování se ujme Juraj Valčuha, a mám se tedy na co těšit. 

Stalo se vám to i s nějakou jinou rolí? Že jste ji třeba zprvu nepovažoval za vhodnou a pak se pro vás stala důležitou součástí repertoáru?

Když mě potkají role, o kterých si myslím, že nejsou pro mě, tak na ně většinou nepřistoupím. Nejsem z těch zpěváků, kteří s klidem přijímají něco, o čem nejsou přesvědčeni. Trvá mi opravdu dlouho, než nějakou roli příjmu a udělám zásadní rozhodnutí. Přesto se může stát, že si i o mě někdo řekne, že mi některá moje role nesedí. Těch nabídek je totiž poměrně dost a u oper, které mě potkávají poprvé, se mi nemusí vždy podařit správně odhadnout, jestli je to opravdu přesně to, co bych zpívat měl. Když si to zpětně vybavuji, něco podobného se mi stalo s Donem Carlosem. Je to obrovská role, v niž jsou i dramatičtější pasáže, a musím říct, že jsem z ní měl velké obavy. Teď to vnímám jako svoji možná životní výzvu a jsem velmi rád, že jsem se v tomto případě rozhodl správně. 

Jaké tedy jsou ty role, které pro sebe považujete za vhodné?

Vnímám se jako lyričtější hlas, proto ty dramatičtější věci nevyhledávám. Ale stává se, že se potkám i s rolemi, které nejsou vhodné buď dramatičností, nebo obsáhlostí partu. Zatím se však nestalo, že bych litoval rozhodnutí. Například, mezi rolemi, které mi divadla nabídla, a ne jednou, je i opera Othello (role Jaga) nebo Rigoletto. K těmto operám od Verdiho ale cítím velký respekt a nemyslím si, že účinkování v nich někdy přijmu. Možná se ale mýlím. (smích) Opakem byla opera Evžen Oněgin, kterou jsem si dlouho přál zpívat. Shodou náhod mi však tato role před pár lety nakonec byla svěřena v brněnském Národním divadle. Byl to splněný sen v pravém slova smyslu.

Jak jste se při své lyrické poloze cítil ve Wagnerovi? Byly to vždy role, které vašemu naturelu vyhovovaly? 

Většinou to nebyly nijak velké role, snad s výjimkou Wolframa v Tanhäuserovi. Ten je ale, navzdory několika dramatickým místům, zejména v závěru opery, lyričtější postavou, což skvěle pasuje k mému hlasovému oboru. Jako problematickou jsem vnímal spíše němčinu. Aby vše bylo kompletní, je třeba pozorně pracovat s textem a akcenty. V německých operách jsou tyto aspekty velmi důležité, a tak zaberou během nastudování hodně času. Samotné Wagnerovy opery jsou pro zpěváky extrémně vypjaté a ne každý zpěvák tento obor může dělat. Osobně si proto dávám velký pozor na nabídky rolí v operách tohoto skladatele. Pokud se ptáte, tak jako pěvec Wagnerovských velkých rolí se necítím. V roce 2026 mě však i tak čeká další krásná Wagnerovská role, nemohu ale zatím více prozradit. 

Je podle vás něco na tom odvěkém připodobňování Smetany k Wagnerovi?

Jak Smetana, tak podle mě i Dvořák se Wagnerem v pozdější tvorbě inspirovali. Osobně to možná více slyším u Antonína Dvořáka – před pár dny měla v Národním divadle derniéru jeho poslední opera Armida a tam je tento vliv velmi patrný. Kdybychom porovnali skladby Smetany a Dvořáka v raném a pozdějším období, jsou zde jisté vlivy slyšet, stejně jako posun v kompozici. To je ovšem přirozený vývoj a dnes se skladby těchto velikánů hrají po celém světě s velkým úspěchem. 

Prožíváme Rok české hudby. Vnímáte i jako interpret, že je české hudby teď více? Co vás v této souvislosti ještě čeká? 

Určitě je toho více, řekněme, že mi to již v tomto množství celkem postačuje. Vlastně je to už od začátku divadelní sezóny dosti hektické a ještě to zdaleka nekončí. Co se týče dalších projektů, po Tajemství se pomalu blíží například hudební festival Smetanova Litomyšl. Tam budu účinkovat jednak koncertně v České rapsodii Martinů a jednak v Daliborovi, kterého do Litomyšle přiveze Národní divadlo Brno. První premiérou v příští sezóně Národního divadla je Fibichova Šárka, kde budu zpívat roli Přemysla. Takže české hudby je v tento rok poněkud více než obvykle a vlastně, buďme za to rádi.

Foto: z archivu Svatopluka Sema, ND Praha - Serghei Gherciu / Patrik Borecký / Hana Smejkalová / Vojtěch Brtnický, ND Brno