Ruský klavírista Nikolaj Medveděv vystoupil ve čtvrtek 15. října v Sále Martinů Akademie múzických umění v Praze. Ačkoliv tento interpret má klasické klavírní vzdělání z Hudební školy N. A. Rimského-Korsakova v Krasnodaru a Ruské hudební akademie Gněsinových v Moskvě u Taťjany Zelikman, rozhodl se pro program složený ze skladeb Gershwina, Kapustina a Wilda; v letošním roce mu totiž vyšlo s jejich hudbou CD Fusions. Jde o poněkud jiný zážitek než v případě hudby autorů, jako jsou Mozart, Mendelssohn nebo třeba Schnittke, a to přesto, že v případě všech těchto skladatelů jsou všechny noty do puntíku vypsané.

Program koncertu jsem znala předem a byla jsem si vědoma toho, že hudba Gershwina, Kapustina a Wilda je zhusta inspirovaná jazzem. Ani tak jsem si ale nedovedla představit, jakou atmosféru takový koncert ve výsledku bude mít. Nebo jinak řečeno, mé očekávání bylo jiné než samotná realita. A možná tomu tak bylo také vlivem interpreta, který ještě před začátkem svého vystoupení posluchače povzbudil, aby tleskali a reagovali, kdykoliv a jakkoliv budou chtít, slovy, že se nejedná o klasický koncert.

Už samotný příchod interpreta na pódium byl pro mě zážitkem. Ráda sleduju rétoriku umělců při vystoupení, tedy jejich řeč těla, pohyby při hře na hudební nástroj nebo při zpěvu, výraz ve tváři. To vše mi ve většině případů pomáhá pochopit jejich interpretační záměr a často umocňuje zážitek z vystoupení. Nikolaj Medveděv (rozhovor čtěte ZDE) působil naprosto klidně, sebevědomě a soustředěně. Jeho mluvený projev působil neformálně a za mě dokonale uvolnil atmosféru v místnosti ještě před začátkem vystoupení.

Nejdříve zazněla Gershwinova známá Tři preludia pro klavír. Nikolaj Medveděv začal s velkou energií ve svižném tempu, možná až příliš svižném vzhledem k akustice sálu a zvuku klavíru. Klavír ve všech pasážích nezněl zcela zřetelně a místy se tóny slévaly. Jako by zvuk a záměr interpreta nestíhal doputovat k uším posluchačů a dřív, než by si nějakou pasáž všichni stihli vyposlechnout, už zněla pasáž jiná. To ubíralo skladbám na ideálním vyznění, na druhou stranu to byl strhující začátek koncertu…

Další skladbou byly Variace, op. 41 Nikolaje Kapustina. Ty ještě více připomínaly jazzovou improvizaci než například Kapustinovy sonáty nebo etudy. Zkoušela jsem domýšlet, jak náročné musí být nastudování skladby, ve které se spojuje mnoho ryzích jazzových prvků, neklasických harmonických i melodických postupů s virtuózními pasážemi. Tedy skladby, která v sobě má asi to nejnáročnější z obou světů – z jazzu i z klasické hudby. Potřebuje svobodu, která jazzu náleží, ale žádný jazzman ji bez vynikající technické průpravy nezahraje. Nikolaj Medveděv ji přednesl znamenitě a s nadhledem, výše zmíněné problémy s akustikou v sále a zřetelností zvuku jsem už neregistrovala. Interpretace mě uvedla do specifické pohody, která byla velmi odlišná od jakékoli mojí předchozí zkušenosti s koncerty klasické hudby.

Následovalo Sedm virtuózních etud Earla Wilda na písně od George Gershwina. Některé melodie mi přišly povědomé, jiné nikoliv. Velmi se mi líbila třeba třetí etuda pracující s písní The Man I Love. Wild melodii nechával znít v širokých akordech, v podání Medveděva zněly zpěvně a majestátně. Čtvrtá etuda na Gershwinovu píseň Embraceable You svými jemnými pasážemi připomínala vodotrysky a já jsem sledovala především způsob, jakým Nikolaj používal ruce, a plynulost jeho pohybů. Sedmá etuda inspirovaná písní Fascinatin’ Rhythm zněla zpočátku trochu jako Let čmeláka od Rimského-Korsakova, a Nikolaj Medveděv ovládl sál Martinů technickou zdatností.

Po přestávce zazněla Sonáta č. 2, op. 54 od Nikolaje Kapustina. Ve srovnání se skladbami v první polovině zněla klasičtěji, byla silně rytmická a neměla jsem pocit bezvýhradné, byť v notách zapsané, jazzové improvizace. V podání Medveděva se zdála být zvukově plná a zahraná s gustem. Sonáta je čtyřvětá s pomalou třetí větou a potěšila mě zvuková přehlednost a průzračnost komplikované hudební struktury.

Závěr koncertního programu pak tvořil výběr z osmi Kapustinových etud. I tady se interpretovi podařilo udržet energii a přesvědčivost v interpretaci a soustředil se až do konce. Reakce publika byly nadšené a auditorium si nad rámec programu vytleskalo dva přídavky. 

Tempo tohoto koncertu bylo dost vysoké a musím říct, že ani pro mě jako pro posluchačku to nebyl jednoduchý poslech. Medveděv svou velkou technickou vybaveností, nadhledem a samozřejmostí ve výrazu perfektně naplnil, čeho si hudba žádala. Zdálo se mi, že dovedností pro řádné provedení „klasické“ hudby inspirované jazzem je zapotřebí mnoho a interpretační laťka je nastavená velmi vysoko. Jak jí ale člověk jednou dosáhne, cesta k cíli už je poměrně přímočará – hudba ve své ideální podobě možná neposkytuje tak široký prostor pro interpretaci jako třeba hudba Beethovena nebo Janáčka. Beethovenova tvorba nebo třeba Bachův Temperovaný klavír obsahuje daleko více mystických momentů nebo materiálu pro filozofické zkoumání. U hudby Kapustina, Gershwina a Wilda se mi naopak zdá, že jednoduchost a přehlednost jsou klíčovými prvky. A samozřejmě schopnost zahrát všechny technické pasáže. Nikolaj Medveděv to zvládl skvěle.

Facebook X E-mail WhatsApp