Hlas Michaela Spyrese se pohybuje s lehkostí od barokní virtuozity přes belcanto až k Wagnerovi a hrdinnému tenorovému repertoáru. Zároveň jako barytenorista záměrně překračuje hranice tradičních hlasových oborů a vyhledává i díla, která zůstávají mimo běžný operní repertoár. Vedle pěvecké kariéry je uměleckým ředitelem operní společnosti v rodném arkansaském regionu Ozarks, překládá libreta, vede mistrovské kurzy a věnuje se mladým umělcům. 30. září Spyres vystoupí v Bratislavě se souborem Il Pomo d’Oro v rámci Bratislavských hudebních slavností. V rozhovoru pěvec mluví o baroku, zapomenutých operách, hranicích hlasových oborů i o tom, proč je pro něj komorní pořad stejně důležitý jako vystoupení v Bayreuthu nebo v Metropolitní opeře.

Ve vašem životopise se píše, že jste dosáhl téměř kultovního postavení jako jediný dnes aktivní barytenorista. Jak byste toto hlasové zařazení vysvětlil svými slovy čtenářům, kteří o něm čtou poprvé?

Chtěl bych nejprve předeslat, že označení barytenor není marketingová nálepka. Je to jednoduše hlas, který žije na pomezí barytonu a tenoru: temný, hřejivý hlubší rejstřík, pevný střed a skutečná tenorová výška – dobré vysoké „cé“ a ještě o kousek výš, když si to hudba žádá. Začínal jsem jako barytonista. První árie, kterou jsem se kdy naučil, byla Leporellova katalogová árie. Trvalo mi asi deset let, než jsem získal pocit, že dokážu své výšky skutečně ovládat. Z historického hlediska na tom není nic exotického. Andrea Nozzari, Manuel García, Adolphe Nourrit, dokonce i Mécène Marié de l’Isle, který ztvárnil Tonia ve světové premiéře Dcery pluku a později si hlas přeškolil na baryton, ti všichni ukazují k tomu, že tento hlasový obor tu byl vždy. Jen škatulky a jejich označování se později začaly zužovat.

Jste rád, že máte barytenor?

To je trochu složitější, ale zkrátka je to můj hlas. Umožnil mi vydat se do nejrůznějších oblastí repertoáru, kam se žádný jiný hlas dosud nevydal. Jednoduše zařazený hlas by byl jistě přehlednější pro agentury i seznamy hlasových oborů, ale pro mě by to znamenalo, že jako umělec nenaplňuji svou povinnost. Nechci být jen jednou věcí, protože věřím, že my umělci musíme neustále hledat hranice a stavět mosty, po kterých pak mohou přejít ti, kteří přijdou po nás.

Kdybyste si mohl na jeden den vyzkoušet jiný hlasový obor – mužský, nebo ženský –, který byste si vybral a jakou roli byste si rád zazpíval? 

Kdybych si mohl na jeden den hlas vyměnit, nejspíš bych si vyzkoušel čistý tenor s lehkou výškou a zazpíval si Ferranda v Così fan tutte nebo Rodolfa v Bohémě, jen abych pocítil, jaké to je nemuset neustále zápasit s pěveckou polohou. Tyto role samozřejmě mohu zpívat ve standardním repertoáru, ale nikdy jsem se v nich necítil skutečně pohodlně a svobodně, protože můj přirozený nástroj je posazený velmi nízko a jakmile vstoupím na území tenorů, je všechno o technice. 

Možná se zeptám trochu drze, ale nebyl by život jednodušší s méně komplikovaným hlasem?

Myslím si, že i s jednodušším hlasem bych si stále kladl složité otázky. Hlas je jen jedna část. Zbytek tvoří mozek a srdce.

Hezky řečeno. Pojďme od vašeho hlasu k vaší kariéře. Mimo své pěvecké aktivity působíte také jako umělecký ředitel v Ozarks Lyric Opera, kde se aktivně podílíte na její umělecké i organizační obnově; překládáte libreta, vedete mistrovské kurzy a podporujete a mentorujete mladé umělce. Je ještě něco, čemu byste se rád věnoval, ale jednoduše už na to nemáte čas nebo kapacitu?

Více volného času. Více času v lesích. Více času s manželkou a chlapci, aniž by na kuchyňském stole ležela partitura nebo mi hlavou neustále běžel text. Více fyzické práce na své farmě, více mentorování mladší generace umělců a více práce pro rozvoj komunity. Už teď se díky své kariéře a práci pro Ozarks Lyric Opera věnuji všemu, co mám rád a čemu se chci věnovat. Cítím, že mi tato pozice už nyní umožňuje něco vracet místu, které mě vychovalo, ale uvědomuji si, že času mám stále málo.

Vaše kariéra, ale i závazky v této sezóně působí jako jedna nekonečná cesta napříč styly a staletími. Jedna náročná wagnerovská role za druhou, potom Mozartův Idomeneo, Verdi a několik barokních inscenací. Je to skutečně mimořádné. Máte nějaký systém, jak mezi těmito různými styly přecházíte, aby to bylo zvládnutelné nejen pro váš hlas, ale i pro vás jako člověka?

Žádný tajný recept nemám. Jen řemeslo a učení se z historie. Začínám vždy stejnými otázkami: Pro koho bylo dílo napsáno? Jakou techniku vyžaduje, kde leží přechod mezi rejstříky, jaký fyzický výrazový jazyk? Základem je vždy belcanto, dokonce i u Wagnera. Pak disciplína a opakování, dech a také schopnost nepřenášet jeden styl do druhého. A také pokora. A pochopení, jak hlas funguje, třeba že ráno mám nižší polohu než večer. Nebo jak se po čtyřicítce tělo mění. Tomu se musíte přizpůsobit, ne zpívat proti tomu. Až mi na dveře zaklepe padesátka, plánuji se začít vracet k náročným barytonovým rolím.

V této sezóně vás mimo jiné čeká turné po Španělsku s Chaussonovou skladbou Poème de l’amour et de la mer, což je nádherné dílo, u nějž máte téměř pocit, jako by vedle vás burácelo moře a slunce zapadalo. Jaká byla vaše cesta k této skladbě a jak k vám Chaussonova hudba promlouvá?

Přicházel jsem k ní postupně, prostřednictvím francouzské písně a poslechu verzí pro klavír a hlas. Miluji, jak přirozeně se text v hlase usazuje, a těším se, že stejnou intimitu budu moci přenést i do orchestrální verze. Pro mě nejde ani tak o burácení moře jako spíš o touhu a spojení lásky se vzpomínkami. Mým cílem je nechat naplno zaznít všechny emoce a barvy spolu s neuvěřitelnými harmoniemi. Na španělském turné chci především, aby pěvecká linka působila opravdově a aby si diváci odnesli pocit něčeho výjimečného.

Existují další zřídka uváděná či zapomenutá díla nebo opomíjení skladatelé, o nichž si myslíte, že by si zasloužili častější uvádění, nebo dokonce znovuobjevení? Podařilo se vám během kariéry některé z takových děl oživit?

Ano, je jich celá řada. Mazzoni, Latilla, Sarro, Hasse, Mayr, Méhul, Marschner, stejně jako neznámé a ve stínu zůstávající opery Mercadanteho. Rád bych také upozornil na některá z nejlepších, ale stále neznámých děl Masseneta, Goldmarka a Vincenta d’Indyho. V projektech Baritenor, Contra-Tenor a In the Shadows jsem se snažil dát těmto hlasům a dílům znovu prostor nikoli jako kuriozitám, ale jako chybějící kapitole v historii tenorového oboru. Pokud má některé divadlo odvahu takové dílo uvést, jsem obvykle první, kdo řekne ano. Byl jsem prvním tenorem moderní doby, který znovu uvedl francouzské opery 19. století La Muette de Portici, Le Postillon de Longjumeau, La Nonne sanglante, Le Pré aux clercs a Fervaal, takže jak vidíte, zapomenutá a neznámá díla uvádím opravdu rád. Všechna tato díla mě formovala a pomohla mi stát se tím flexibilním barytenorem, jakým dnes jsem. Tolik zpěváků má potíže s technikou i kariérou, protože nikdy nebyli vystaveni výzvám, které tento repertoár přináší a které vás učí, jak zpívat. Opravdu věřím, že kdyby se dnešní zpěváci zaměřili na méně známá díla, stejně jako jsem to udělal já, mohli by v nich najít chybějící klíč ke své technice a odemknout si cestu ke kariéře.

Vystupoval jste prakticky ve všech předních operních domech světa. Co podle vás dělá operní divadlo skutečně skvělým? 

Není to ani nejhezčí lustr ani nejlepší PR. Skvělé jsou podle mě domy, které mají soubor, jenž dokáže podpořit a přátelsky přijmout všechny externí umělce, kteří do divadla přicházejí. Divadlo, které zpěváky chrání, místo aby je vyčerpávalo. Publikum, které hledá smysl, ne pouze potlesk a hvězdy. A také kantýna, kde po představení můžete být stále sami sebou, vydechnout a chvíli posedět s kolegy.

A kde mají nejlepší kantýnu?

Pro mě je vlastně dnes docela vzácné zajít si do kantýny, protože jsem velmi společenský a upovídaný člověk, takže když je můj hlas unavený, musím na něj opravdu dávat pozor a netrávit příliš mnoho času s ostatními. Ale řeknu, že Bavorská státní opera je pro mě skutečná představa toho, jak má kantýna vypadat. (úsměv)

V Bratislavě jste vystoupil poprvé v roce 2023 s Lawrencem Brownleem, nyní se vracíte se souborem Il Pomo d´Oro a představíte publiku francouzský a italský barokní repertoár. Co vás k tomuto programu přivedlo? Spojuje jednotlivé skladby nějaká společná nit nebo dramaturgická myšlenka?

Francouzský a italský barok k sobě patří jako dvě vlákna téže látky, z níž se později zrodila klasicistní hudba. Když vezmete tenor té doby a uvědomíte si, že francouzský hrdina byl založen především na textu, zatímco italský na virtuozitě, pochopíte, že právě zde vznikl předobraz moderního tenoru a že šlo o jeden z nejnáročnějších repertoárů, jaký byl kdy napsán pro jakýkoli hlasový obor. Zároveň musíte zvládnout koloraturní pasáže, srozumitelně deklamovat a působit na posluchače skutečně lidsky a emotivně.

Společnou nití je tenore před érou ideologie hlasových oborů, blízký tomu, co později vzniklo jako systém Fach, ale nikoli s ním totožný. Album se jmenuje Contra-Tenor, je to slovní hříčka odkazující ke kontratenoru a zároveň k nesmyslnému trvání na tom, že hlasový obor máme zpětně zařazovat do systému Fach, který vznikl až později. Projekt Contra-Tenor tedy znamená proti tenoru, tedy proti moderní klasifikaci tenorového hlasu.

Nebude to vaše první spolupráce s renomovaným souborem Il Pomo d’Oro. Jejich vystoupení jsou sama o sobě událostí, natož když se spojí se zpěvákem, jako jste vy. Jak tato spolupráce vznikla? 

Il Pomo d’Oro jsem obdivoval celé roky, ale k naší první spolupráci došlo díky tomu, že jsme během covidových lockdownů dostali příležitost nahrávat. Okamžitě jsme si padli do noty a následně jsme se vydali s tímto lockdownovým albem na turné. Následovaly Händelova Oratoria Theodora a Jephtha a ještě jsme stihli natočit operu Dido a Aeneas. Není toho málo. (úsměv)

Jak se mezi vámi postupně rozvinula chemie?

Naše chemie vznikla díky tomu, že se ani jeden z nás nesnažil toho druhého udělat moderním ani autentickým. Mám pocit, že jak já, tak soubor hledáme v textu totéž, abychom dosáhli stejného účinku, a navíc tento soubor se nikdy neomezil na pouhý doprovod: dýchali se mnou, vedli mě a společně se mnou tvořili hudbu. Po vystoupení v Bayreuthu nebo Metropolitní opeře pro mě není návrat k baroku a komornímu obsazení žádným krokem zpět. Postupně jsem si uvědomil, že je to pro mě vlastně nezbytnost. Je to stejné řemeslo v jiném oděvu a obojí vám může pomoci stát se komplexnějším umělcem.

Zůstaňme ještě chvíli u barokní hudby. Jak se během vaší kariéry proměnil váš vlastní pohled na barokní repertoár a na způsob, jakým by měl být interpretován? A změnil se podle vás i obecněji přístup k interpretaci barokní hudby?

Na začátku jsem rozlišoval mezi takzvanou vysokou a virtuózní hudbou a mainstreamovým a standardním repertoárem. Dnes mnohem více naslouchám jazyku, harmonii a tomu, co se skrývá mimo koloraturu, a zjistil jsem, že čistota této hudby i publikum, které barokní hudbu vyhledává, jsou mi velmi blízké. Skvělé je, že se tento obor za posledních čtyřicet let posunul, dozrál, stal se méně dogmatickým a více otevřeným zvědavosti a objevování. A to je podle mě dobře. Za velký kompliment považuji, když mi několik odborníků na barokní hudbu, s nimiž spolupracuji, řeklo, že jsem jim představil nový repertoár z jejich vlastního oboru.

Ve vašem repertoáru jsem ovšem nenašel žádnou českou či slovenskou stopu…

Smetana, Dvořák a Janáček jsou všichni na mém „wish-listu“, stejně jako samozřejmě slavný Mysliveček. Všechny tyto role bych si rád zazpíval, ale k jazykům přistupuji velmi zodpovědně a potřeboval bych dostatek času, abych se v nich cítil jistě. Polovičatá výslovnost pro mě nepřipadá v úvahu.

Daří se vám mezi všemi vašimi aktivitami vůbec odpočívat? Máte kromě hudby nějaké zájmy, které vám takříkajíc pomáhají zůstat nohama na zemi?

Upřímně řečeno, na odpočinek mám opravdu velmi málo času. Hodně času musím věnovat technice a také se neustále snažit být lepším člověkem – prostřednictvím sebereflexe, četby filozofie i neurovědy. Nohama na zemi mě udržují procházky v lesích, čas strávený s přáteli v Ozarks a především co nejvíce času s rodinou.

Dalším způsobem, jak zůstat nohama na zemi, je dát si dobré řemeslné pivo nebo naturální víno, u kterého můžete cítit chuť sudu a země. Když jsem zrovna doma, pak je pro mé tělo i mysl jedním z nejlepších cvičení manuální a fyzická práce. Jako dítě jsem napodoboval Mela Blanca a staré nahrávky a dodnes sním o tom, že budu hlasem nějaké kreslené postavičky. Stále také sbírám vzácné živé nahrávky a stejně posedlý jako hudbou jsem i komedií.

Závěrem ještě otázka, kterou pokládám každému pěvci a pěvkyni: kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jednu postavu z operního repertoáru, koho byste si vybral a o čem byste si povídali?

Hoffmanna z Hoffmannových povídek. Ne uhlazeného hrdinu, ale básníka, který příliš pije, příliš intenzivně miluje a neustále si plete iluzi se skutečností. Představuji si, že dát si s ním skleničku by bylo trochu jako mnohokrát předtím s Terrym Gilliamem, který je můj blízký přítel a má v sobě stejný druh šíleného génia. Chtěl bych mluvit o té nejasné hranici mezi ženou a múzou, o umění a o tom, zda jsou příběhy, které si sami vyprávíme, určitým druhem spásy, nebo jen další pastí. A také o Nicklaussovi, který by tam celou dobu seděl a všechno pozoroval.

Jaký nápoj byste servíroval?

Nejspíš bychom začali několika nefiltrovanými ležáky plzeňského typu a najedli se tak, jako by se jednalo o naše poslední jídlo, a jak by noc postupovala, občas bychom si dali srbskou rakiji. Tedy nic přepychového. Ze všeho nejvíc si totiž cením dobrého rozhovoru a kamarádství!

Facebook X E-mail WhatsApp