„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

Přesně řečeno na dohled první světové války, 1. května 1913. Narodil se rakouskému otci a české matce v Praze. Oba rodiče mu do kolébky vložili lásku k hudbě: tatínek coby vídeňský hudební kritik a recenzent, maminka jako učitelka v hudební škole. A co mladičký Süsskind nepochytil doma, to mu nabídly jak Pražská konzervatoř, tak soukromá studia. Výčet těch, u kterých se vzdělával v praxi i v teorii, je zaznamenání hodný také tím, že obsahoval dvě národnostní roviny. V klavírní hře se Hans vzdělával pod vedením dvou Čechů, Romana Veselého a Karla Hoffmeistera. Skladbu studoval soukromě u Fidelia Finkeho, dirigování u George Szella. A nad vším se vznášel jako mentor Josef Suk.

V Süsskindových jednadvaceti po něm sáhlo pražské Německé divadlo; poprvé pozdvihl taktovku při premiéře Verdiho Traviaty. Na divadelních prknech setrval do roku 1937, zároveň ovšem koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista. Zaměřený na interpretaci současné tvorby. Stal se členem sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, založeného v roce 1924, kde se setkával zrovna tak s Karlem Ančerlem jako s Erwinem Schulhoffem a samozřejmě s Aloisem Hábou. Sám komponoval pro čtvrttónový klavír, například svoji Lehkou svitu. A roku 1938 provedl Hans Walter Süsskind údajně jako první v Praze souborné klavírní dílo Leoše Janáčka.

Alois Hába

Kdoví, proč jinou ze svých raných kompozic, vzniklou roku 1933, nazval Alarm; byla to náhoda, nebo záměr, prozrazující autorovo znepokojení z proměny německé politiky, která se dříve či později nemůže nedotknout i nás? Bylo-li pravdou to druhé, pak šlo o předtuchu, která se naplnila v březnu 1939, kdy Süsskind pobýval na koncertním turné v Nizozemí. Výklad, jak zareagoval na blížící se obsazení vlasti nacisty, se v detailech liší: podle jedné verze jej na dálku varovala maminka, aby se už nevracel; podle druhé ji neposlechl, ale když v Praze vycítil houstnoucí atmosféru, odjel pouhé dva dny před katastrofou, 13. března. Unikl tím koncentračnímu táboru v Terezíně, kam byla odvlečena matka, které se naštěstí podařilo přežít. Zamířil do Londýna.

Nebyl zdaleka jediný, z Čechoslováků se tam utvořila početná umělecká kolonie. Druhá světová válka přivála různými cestami, nejčastěji přes Francii a Portugalsko, dramatika Františka Langra, spisovatele Jiřího Muchu, básníka Ivana Jelínka, filmaře Karla Lamače. A početná byla též hudební kohorta. Nejen proto, že ženy mají přednost, je na prvním místě vhodné jmenovat sopranistku Růženu Herlichovou, dlouhodobě proslulou v Evropě svou náklonností k soudobé tvorbě, za což se dočkala odměny v podobě kantáty Die Wein, kterou pro ni složil Alban Berg. V Londýně se na své dlouhé profesní pouti z Brna přes Bratislavu až po Bayreuth ukryl barytonista Otakar Kraus. Válečný azyl tu našli Kociánův žák, houslista Jan Šedivka, anebo dirigent a skladatel Vilém Tauský, autor skladby Coventry: A Meditation for Strings z roku 1942.

Tou dobou už mělo za sebou bezpočet různorodých vystoupení České trio, pojmenované tak coby pocta svým pražským předchůdcům. Tvořili jej houslistka Marie Hloušková, cellista Karel Hořic a klavírista Hans Walter Süsskind. Nejen proto, že jim nezištně pomáhal Jan Masaryk, zastávající v exilové vládě funkci ministra zahraničí, se brzy prosadili. Už 22. dubna 1940 uspěli v ikonické Wigmore Hall, kam se opakovaně vraceli. Na kontě ovšem měli i koncerty v neobvyklém prostředí. Včetně útrob londýnského metra, kde muzicírovali pro osazenstvo podzemního krytu během nacistických náletů. Jindy, jmenovitě 28. 10. 1940, přispělo České trio k oslavě vzniku Československa vystoupením ve vyprázdněné Národní galerii. Její vedení totiž začalo pracovat na úkrytu cenných obrazů i soch už v roce 1934, pamětlivo bombardování metropole z německých vzducholodí za první světové války. Padaly úvahy o přemístění uměleckých děl do Kanady, což rázně zatrhl Winston Churchill: „Nic nesmí opustit ostrov, ukryjte obrazy ve sklepích, v jeskyních!“ Na cestu se cenné sbírky vydaly poprvé v září 1938, kdy situaci těsně před Mnichovskou dohodou přečetli kurátoři jako jasný krok k válce; po jejím podpisu se procesí směřující do Walesu vrátilo… Beztak se za rok stal jeho cílem břidlicový lom Manod, též na waleském území.

Londýnské metro – Druhá světová válka, Anglie

Ale zpět k Süsskindovi. Jak bylo jeho celoživotním zvykem, nelenil. A roku 1942 se v Londýně stal dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company. Název nesla po svém zakladateli, nadšeném německém propagátorovi operního umění, který jej ve druhé polovině 19. století neúnavně šířil po anglosaském území. Hans měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty. Mladou Australanku Joan Hammond, jejíž kariéra vyvrcholila v roce 1969 vydáním tzv. SP neboli Single Play desky, na kterou nazpívala árii O mio bambino caro, v anglickém překladu Oh My Beloved Father, a s milionem prodaných výlisků se na hitparádě včlenila mezi Beatles, Marvina Gaye či Archies… O generaci starším protagonistou operního souboru Carla Rosy byl britský lyrický tenorista William Heddle Nash, jemuž tleskala Covent Garden už roku 1929.

Joan Hammond při golfu

Hans Walter Süsskind se rovněž stačil v Londýně oženit, jeho chotí se stala významná violoncellistka Eleanor Catherine Warren, které na cestě vzhůru nepomáhal nikdo menší než Grigorij Pjatigorskij. Díky sňatku nebyl pro Süsskinda, který se po válce do Československa prozíravě nevrátil, problém získat po únoru 1948 britské občanství. To už byl dva roky šéfdirigentem Royal Scottish National Orchestra, kde setrval do dvaapadesátého. Jenže místo aby se ve Velké Británii usadil natrvalo, vydal se tento světoběžník, křtěný Vltavou, na dlouhé cesty. Soukromým podnětem mu byl roku 1953 rozvod, po kterém se zapřisáhl, že navždy spálí své londýnské mosty. A jak řekl, tak učinil.

Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí. Mezi lety 1953 až 1955 stál v čele symfonického tělesa v dalekém Melbourne, pak se jako hostující dirigent krátce živil v Izraeli nebo v Latinské Americe, aby od roku 1956 zakotvil na dalších devět let na dirigentském stupínku u symfoniků v Torontu. Čímž se stal předchůdcem Karla Ančerla, který zde působil po emigraci od roku 1968. Štafetu mezi dvěma Čechy třímal v mezidobí mladý Japonec Seiji Ozawa. V Kanadě založil Süsskind Orchestr mladých, National Youth Orchestra, také tam vyučoval, například svého českého krajana Rudyho Totha, všestranně talentovaného skladatele, klavíristu i herce.

Skladatel Rudi Martinus van Dijk pracuje na partituře svých Epigramů pro orchestr s dirigentem Torontského symfonického orchestru Walterem Susskindem.

Poslední stálou „štací“ se Hansovi stalo americké město St. Louis, kd od roku 1968 do roku 1975 vedl místní symfonický orchestr. Že jej pozdvihl k uznávané kvalitě, dokládá výběr ze dvou set nahrávek, které společně pořídili. Bruchův Koncert pro housle g moll s nimi natočil Yehudi Menuhin; Dvořákův Klavírní koncert g moll Rudolf Firkušný; Mozartův Koncert pro klavír a orchestr c moll č. 24 nahráli jak Glenn Gould tak Artur Schnabel. Moteto téhož autora Exsultate, jubilate nazpívala Elizabeth Schwarzkopf. Daleko od domova nezapomněl Süsskind na nahrávku Smetanovy Mé vlasti, ale s taktovkou v ruce si vychutnal též Modrovousův hrad od Bély Bartóka nebo Planety Gustava Holsta. Roku 1971 si odskočil do New York City Opera, kde provedl Janáčkovu Věc Makropulos.

Süsskindův čas se naplnil 25. března 1980, kdy zemřel v Berkeley jako šestašedesátiletý. Do Československa zavítal předtím jen jednou, když v rámci Pražského jara dirigoval 2. června 1964 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. V pestrém programu od Bacha po Šostakoviče, ve kterém nechyběli ani Dvořák či Prokofjev, zaujalo provedení soudobé skladby od Kanaďana českého původu Oskara Morawetze. Roku 1977 složil náš někdejší krajan svůj závěrečný opus, Passacaglii pro tympány a komorní orchestr. Zatím poslední vzpomínkou na Hanse Waltera Süsskinda se stal 29. ledna 2022 pořad na vlnách BBC 3, kde o něm vyprávěla jeho druhá žena, o mnoho let mladší Američanka Janis.

Foto: Wikipedie / Daan Noske / Anefo / CC0, Wikipedia / Marwoode / CC BY-SA 4.0, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Sam Hood / volné dílo, Wikipedia / volné dílo