„Jeho archiv je na Juilliard School, mají v tom úžasný pořádek.“

„Doma byla čeština samozřejmostí. A díky prarodičům jsme měli pohádky a české dětství.“

„Když byl doma u klavíru, věděli jsme, že nemůžeme rušit. Ani se u nás nepouštěla hlasitě hudba.“

V Praze se 9. listopadu uzavírá program jedenáctého Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Od roku 2013 ho pořádá každý podzim tým festivalu Pražské jaro, aby připomínal světově proslulého českého virtuosa, jehož život ohraničují letopočty 1912 a 1994. Pianistova dcera Véronique Firkusny, žijící v New Yorku, je výkonnou ředitelkou Avery Fisher Artist Program, organizace podporující mladé umělce. Vedle toho pomáhá operním zpěvákům s výslovností češtiny a překládá do angličtiny krásnou literaturu – v poslední době knihy Daniely Hodrové a Kateřiny Tučkové. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vzpomíná na rodinu, ve které vyrůstala, na návraty do Československa a na otcovu kariéru odehrávající se bez snahy o lacinou popularitu.

Když hrál váš otec Rudolf Firkušný, stejně jako dirigent Rafael Kubelík, v roce 1990 po čtyřech desetiletích v exilu na Pražském jaru, byla jste u toho?

Zrovna se mi tehdy narodilo první dítě, tak jsem to s tatínkem sdílela jen na dálku, odsud z New Yorku. Ale později pak už ano.

Co teď překládáte?

Právě překládám Houbařku od Viktorie Hanišové. Překládání mi dává krásnou možnost zabývat se českým jazykem. Minulý týden jsme tady měli Kateřinu Tučkovou. Poprvé od doby, co vyšlo Vyhnání Gerty Schnirch, které jsem přeložila já, a Žítkovské bohyně, které přeložil někdo jiný. Obě knížky vyšly anglicky během covidu, kdy neměla možnost pro ně v New Yorku něco udělat, tak byla teď pozvaná, aby se zúčastnila Evropské literární noci. A den předtím vystoupila v Českém centru…

Ale to není vaše hlavní práce.

Ne, to je moje srdeční záležitost. Mou denní prací je, že jsem výkonná ředitelka Avery Fisher Artist Program.

Mluvíte skvěle česky.

Čím dál víc se otevírají horizonty, mám čím dál víc možností používat češtinu. Ani jsem to nečekala. Je to krásné, mám docela dost kontaktů a moc mě to těší, protože tolik možností nebývalo.

Aspen 1974

Rodiče spolu mluvili pochopitelně česky. Češtinu jste měli doma jako samozřejmost?

V tomhle jsme měli opravdu obrovskou výhodu, že oba rodiče mluvili česky. A hodně času jsme trávili v Evropě – a tam hodně zapůsobili prarodiče… My jsme vlastně doma jako děti mluvili jenom česky. Až když jsme začali chodit do školy, najednou jsme se museli učit angličtinu a francouzštinu, protože jsme s bratrem chodili do dvojjazyčné školy. Měli jsme jediný problém – mluvili jsme víc česky než anglicky, a tak když jsme byli v Evropě, musela u toho vždycky být nějaká au-pair, abychom neztratili angličtinu. Na druhou stranu, já jsem se vlastně češtinu nikdy neučila. Mám ji jako mateřský jazyk, ale je to spíš taková ta domácí čeština. Například jsme nebyli zvyklí na vykání, a tak bylo pro mě vždycky obtížné.

A tatínek držel češtinu doma prakticky, nebo z nějakého třeba až vlasteneckého přesvědčení?

Tatínek nebyl typ, který by o čemkoli řekl, že někdo něco musí… Byl přesvědčen, že by si každý měl najít, co ho těší. Měl k druhým velký respekt. Nikdy nás k ničemu netlačil. Ale prostě u nás doma byla čeština samozřejmostí. A pro něj byla myslím velkou úlevou. Žil velmi dlouho mimo Československo, ženil se docela dost pozdě, moje maminka byla o hodně mladší… Tak bylo myslím až nečekanou radostí najít někoho, s kým by znovu mohl sdílet vlastenecká pouta.

Vy jste ho jako děti všude doprovázely?

Měli jsme v Evropě vždycky nějaké sídlo. Většinou to bylo ve Švýcarsku. Ostatně bratr a já jsme se oba narodili ve Švýcarsku… A i když New York byl technicky vnímán jako domov, tak jsme každý rok – já vlastně až do svých třinácti – možná až půl roku trávili v Evropě.

A přitom jste se nemohli podívat do Československa.

Ne, ale měli jsme alespoň štěstí, že za námi jezdili rodiče mojí maminky… Tatínkův otec zemřel, když mu byly necelé tři roky, takže si ho sám skoro nepamatoval. Babička Firkušná se dožila dost pokročilého věku, ale zemřela těsně po tom, co jsem se narodila, tak jsem neměla příležitost ji poznat. Ale ona se dobře znala s maminkou mojí maminky… Tatínek měl bratra, který zemřel, než jsem se narodila, a měl sestru, kterou jsem znala… Rodiče mé maminky byli starší, už byli v penzi, tak dostávali povolení vyjíždět ven, tedy na Západ. Tím pádem jsme měli pohádky a české dětství.

Tokyo 1985

Kdy se se dostala poprvé do Československa? Až po roce 1990?

Ne, už v roce 1984. Než jsem šla na univerzitu, udělala jsem si tehdy pauzu a byla jsem v Německu jako au-pair. Měla jsem tedy příležitost navštívit babičku a dědečka – a byl to pro mě obrovský šok. Byl podzim – a i když jsem věděla, že to bude v Československu jiné, tak jsem nebyla připravená na to, jak strašně šedivé všechno bude a jak divně bude ve společnosti mezi lidmi, jak se na ulici nikdo nikomu nepodívá do očí… Opravdu jsem se z toho hodně dlouho vzpamatovávala! Byl to povědomý svět, ale z vyprávění babičky byl spíše domácí: zdůrazňovala osobní vztahy a ty pěkné věci, jako je zahrádka u domu a všechno, co tvořilo české zázemí. Moc jsem se těšila a čekala jsem, že až se tam jednou konečně dostanu, že budu mít pocit, že jsem doma. A to se tehdy nestalo.

Později ano?

Později ano a čím častěji mám možnost jezdit do Prahy a do Brna, jsem ráda. Protože jsem konečně získala pocit, že se vracím někam, kde cítím kořeny. Tatínek měl vůči Praze ohromnou lásku. Pamatuji si, když jsem jednou byla v listopadu v Praze – jezdím tam ráda v tu dobu, protože se také zrovna koná Klavírní festival Rudolfa Firkušného – že jsem se vracela z Hradčan. Bylo hodně vlhko, sice nepršelo, ale světla svítila takovým zvláštním způsobem. Byla jsem téměř jediná, kdo přecházel Karlův most… a najednou na mě dopadlo kouzlo Prahy, takové, jakou si ji tatínek pamatoval. Úžasný okamžik…!

Když jste byla menší, vnímala jste, že tatínek hodně cvičí, že odjíždí do světa? Nebo to dítě takhle nevnímá?

Věděli jsme moc dobře, že tatínek jezdí a hraje, pořád cvičil. Když byl doma u klavíru, věděli jsme, že nemůžeme rušit. Ani se u nás nepouštěla hlasitě hudba. Odjakživa jsme věděli, že cestuje, tak jsme počítali dny, kdy se vrátí. Jako děti jsme to brali jako samozřejmost, až když jsme začali chodit do školy, tak jsme vnímali, že to, co dělá, není tak úplně běžné a normální. Že dělá něco výjimečného. Na rozdíl od některých jmen, která byla v Americe mnohem víc známá, tak on byl spíš pianistou pro znalce. Lidé, kteří se opravdu věnovali klasické hudbě, věděli, kdo je. Nebyl tak známým jménem jako Horowitz nebo Rubinstein. Ale pro ty, kteří vnímali, kdo je, byl Někdo. I v Evropě byl Někdo. Nebrala jsem ale jako samozřejmost, v případě vyslovení jeho jména, že všichni vědí, co dělá. Tatínek se příliš nevěnoval své publicitě. Bylo to zapotřebí, ale nezáleželo mu na tom, aby se z něho stalo velké jméno… Vždycky spíš sloužil skladatelům.

Rudolf Firkušný po koncertě v Brně na počátku 90. let

Když učil, učil i doma?

Vyučoval tady za rohem na Juilliard School. A občas, když jsme byli ve venkovském domě, měli jsme ho mimo New York, asi dvě hodiny cesty na sever, měl soukromého studenta tam. Měl tam dokonce dva klavíry.

Mimochodem, když už mluvíte o dvou klavírech, hrál vlastně otec někdy s někým čtyřručně nebo na dva klavíry?

Ale ano. Moje první živá vzpomínka na tohle je z Chicaga, z Ravinia Festivalu, kdy hráli na čtyři ruce s Jamesem Levinem. Poprvé jsem ho takto zažila. Ale nešlo o nic ojedinělého. Například se svým studentem Alanem Weissem nahrál kompletní Mozartovo dílo pro čtyři ruce. Nahrávka existuje dodnes.

Staráte se o otcův odkaz, třeba právě o nahrávky, nebo to necháváte být? Je třeba o takový odkaz pečovat?

Asi o něj opravdu pečuji nejvíc já. Dodnes mimochodem neexistuje žádný velký tatínkův životopis. Ale nejdůležitější pro mě bylo najít místo, kde by se mohl uložit tatínkův archiv. Je tam hodně materiálů, stála jsme o to, aby byly přístupné, eventuálně kdyby je někdy někdo chtěl studovat… A to se podařilo. Jeho archiv je teď, už někdy od roku 2007, na Juilliard School, mají v tom úžasný pořádek. A další menší archiv je na Bard College, která je mimo New York, vlastně blízko místa, kde jsme mívali venkovský dům. Co nás samozřejmě potěšilo, když na oslovilo Pražské jaro. Nejprve šlo o dotaz, jestli by mohli na památku tatínka pojmenovat klavírní soutěž. Ukázalo se to být důležité, protože se vyskytla v Čechách jiná mezinárodní soutěž, aniž bychom o ní my jako rodina věděli. Dali jsme si dost práce, abychom navázali kontakt, neozývali se… Nebyla na úrovni, neodpovídala tomu, jak jsme si mysleli, že by měla vypadat.. Soutěží Pražského jara bylo jeho jméno chráněno, na tom mně hodně záleželo. A potom bylo nečekanou věcí, když nás Pražské jaro oslovilo, jestli by eventuálně mohli založit klavírní festival pod tatínkovým jménem. Moc rádi jsme takovou věc schválili a ocenili. Je krásné mít takový týden, který se v Praze věnuje klavíru…

Rudolf Firkušný – Pražské jaro (14.5.1992)

Je ještě hodně tatínkových žáků, kteří by byli aktivní?

Jsou aktivní, ale nikdy jich nebylo moc. Když se slavilo v roce 2012 sté výročí jeho narození, tak Janáčkova akademie múzických umění v Brně uspořádala takový festival, kam se jich řada sjela. S některými žáky jsem pořád ve styku, občas se ozývají. Hlavně díky té brněnské akci…! A jsem pořád ve styku s Dorou Novak-Wilmington, která také byla na Juilliard School tatínkovou žačkou. U ní je to krásné spojení s jejím otcem skladatelem Janem Novákem, s Bohuslavem Martinů a s Brnem…

Mluvil tatínek výrazně o Janáčkovi? Byl malý kluk, když u něj studoval, ale přesto…

Vzpomínal na něj a existuje hodně záznamů rozhovorů, kdy o Janáčkovi mluví. Dost do detailů.

A o Bohuslavu Martinů?

Samozřejmě také, i když jejich přátelství je pochopitelně něco jiného. Já jsem se na tyhle věci tatínka bohužel moc neptala, ovlivnila to moje blízkost ve vztazích. Vnímala jsem oba skladatele hlavně hudebně, protože Janáčka a Martinů stále cvičil a hrál. Víc jsem se dozvěděla z rozhovoru, který jsem našla a který s ním vedla moje maminka. On nebyl příliš nostalgický a vlastně se nerad díval zpět, ale maminka myslela hodně dopředu, a tak jednou, kdy měl mimořádné dva týdny a žádné zájezdy a byli na venkově, si s ním sedla a nahrála odpovědi na různé otázky. Přepsala je česky, já jsem je pak přeložila do angličtiny, abychom jednou provždy takový záznam měli. Ptala se ho na spoustu zajímavých věcí. Takže k jeho konkrétním vzpomínkám na určité lidi mám přístup.

B. Martinů a R. Firkušný v Central Parku

A napíše někdy někdo ten velký životopis?

Ono je to tady v Americe těžké. Kdo není celebrita, kterou lidé znají z televize, tak o životopis není moc velký zájem. Momentálně to s klasickou hudbou není tak jednoduché. Ale já věřím, že všechno funguje jako kyvadlo, zájmy odplynou… a zase se vrátí. Takže věřím, že zase někdy bude větší zájem… Měli jsme jednoho žurnalistu, který projevil zájem napsat životopis. Udělal by to velmi dobře. Zatím nikdo další není. Myslím, že by byl důležité, kdyby taková kniha vznikla v angličtině, protože tatínkovo působení se skutečně z velké části týká oblastí mimo Československo. Uvidíme. Jestli to má být, tak se to uskuteční…!

Co dodat…?

Jsem přesvědčená, že by tatínka těšilo sledovat mladé talenty. Myslím, že by byl rád, že se na něho nezapomnělo. Nedávno jsem viděla seznam deseti skladeb, o kterých si různí umělci myslí, že nejsou dost známé. Na jedné z prvních pozic byl Dvořákův Klavírní koncert. Překvapilo mě to. Vím, že se málo hrál, vím, že ho tatínek začal víc hrát… Ale zřejmě ještě přesto není tak celosvětově prosazenou hudbou. Ale říkám si, že jeho iniciativa a poslání, to, čeho se snažil dosáhnout, totiž aby se česká hudba dostala do světa, nebyly nadarmo. Alespoň do té míry, že cesta se otevřela a pořád existuje prostor, aby se na tom dál pracovalo. Těší mě, když se někdo ozve a říká, jak moc mu přinesla některá tatínkova konkrétní nahrávka… Těší mě, že odkaz funguje.

Rudolf Firkušný během přestávky na zkoušku, Carnegie Hall, 30. 11. 1987

————

Véronique Firkusny zpívala v dětském sboru newyorské Metropolitní opery, tam našla později i manžela, který čtyřicet let vedl oddělení maskérů. V PR agentuře pomáhala profilovat umělecké kariéry klavíristy Jeana Yvese Thibaudeta, sopranistky Renée Fleming nebo dirigentů Gustava Dudamela či Dennise Russella Daviese. Už skoro celé desetiletí pracuje jako výkonná ředitelka Avery Fisher Artist Program.

Foto: Steve J. Sherman, Akira Kinoshita, Ferenc Berko, MHF Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, archiv Mezinárodního hudebního festivalu Brno