„Otevírací koncert třech večerů České filharmonie v Carnegie Hall byl téměř vyprodán.“

„Při druhé větě Dvořákova Violoncellového koncertu bylo slyšet pomyslný spadlý špendlík.“

„Symfonické básně Smetany pojal Byčkov ve svérázném tempu.“

Stern Auditorium, největší sál ze tří v budově Carnegie Hall, anoncoval na dvou obřích plakátech nad pódiem, že scéna bude po tři večery patřit Czech Philharmonic a logo Year of Czech Music 2024 informovalo americké publikum o důvodech této výjimečné události. První bouřlivý potlesk sklidil příchod miláčka amerického publika, kterým je violoncellista Yo-Yo Ma. Ten se zhostil Koncertu pro violoncello h moll, op. 104, který vytvořil Dvořák na závěr svého pobytu v Americe. Z cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany zazněly po přestávce Vyšehrad, Vltava a Šárka a nad oficiální program, za překvapení publika, zazněly dokonce dva přídavky, a to z Dvořákových Slovanských tanců. Když koncert skončil, bylo pro české hudebníky i jejich šéfdirigenta Semjona Byčkova podle jejich biologických hodin téměř půl páté ráno.

Posel míru Organizace spojených národů Yo-Yo Ma (1955) je ověnčen velkou slávou, prestižními cenami, pověstí umělce, který se věnuje také komunitním projektům s celospolečenským dopadem. Na to všechno jste zapomněli v momentě, kdy začal coby struhující vypravěč předávat poselství Dvořákovy hudby. Hned v úvodu se ze sametově měkkého zvuku orchestru, který se naplno podřídil dialogu mezi sólistou a dirigentem, vyjevila linie neuvěřitelně barevného a dynamicky pestrého vyprávění violoncellisty, vycházející ze sólového partu mnoha nálad, nuancí lidského ducha i přírodních scenérií, které v sobě měl ukryté Antonín Dvořák. Mistrovství tkví v detailech, napadlo vás, když jste se zatajeným dechem poslouchali, jak Yo-Yo Ma vypráví příběh geniálního melodika. Zvláště ve druhé větě Violoncellového koncertu v sále bylo slyšet pomyslný spadlý špendlík. Téměř tři tisíce posluchačů viselo sólistovi doslova „na smyčci“, i když se Yo-Yo Ma pohyboval spíše v tišších polohách. Vlastně možná právě proto byly tak překrásné; k vysoce pozornému hraní umělec strhl i jednotlivé hráče orchestru, se kterými podle zápisu v partituře sdílel často ryze komorní hraní. Yo-Yo Ma dovedl s maximální podporou orchestru a díky intenzivní interakci se Semjonem Byčkovem předat bouřlivé emoce i jemné, až intimní poselství Dvořákovy hudby. S jednotlivými tóny, kterým akustika v Carnegie Hall tolik přeje, se violoncellista doslova mazlil, orchestr společně s Byčkovem partituru roztančil a všichni tak trochu zkoušeli, jaká pianissima ještě budou slyšet. Doslova pod lupou jsme si ušima prohlíželi krajinu, kterou pomalu a napínavě všichni v přímém procesu tvořili. Krása přítomného okamžiku. 

Přes drobné intonační nedostatky, kterých bylo možné si všimnout v orchestru po dobu celého večera a které jsem přikládala únavě z časového posunu mezi Evropou a Spojenými státy (orchestr měl v Carnegie Hall pouze jednou odpolední zkoušku před vystoupením), byl společný výkon ihned po doznění Violoncellového koncertu přijat s vynikajícím ohlasem. Publikum doslova vystřelilo ze sedaček a bouřlivým potleskem a výkřiky děkovalo jak sólistovi, tak České filharmonii, kterou od prvních houslí vedl Jan Mráček. Obecenstvo si tím řeklo o přídavek a dostalo jej. Yo-Yo Ma zahrál sólový part Larga z Novosvětské symfonie – tedy znovu ta magie, která díky niterné melodii v kombinaci s virtuozitou hráče, jeho úžasným nástrojem a bezvadnou akustikou sálu znovu všechny ohromila. 

Zábava je v Americe až na prvním místě, stejně tak hvězdná jména sólistů. Pořadatelé v Carnegie Hall dobře vědí, za jakých okolností vyprodají sál. Po přestávce, kdy byl na programu pro mnohé neznámý Bedřich Smetana, řady aspoň v přízemí prořídly. Ale soustředěný poslech trval dál, což není u „novinek“ na newyorských koncertech samozřejmostí. Orchestr České filharmonie nastoupil na Smetanovy symfonické básně v plném počtu a šéfdirigent orchestru Semjon Byčkov ve svérázném tempu. Prosvištěli jsme nejen Vyšehradem, ale také (bohužel) Vltavou, strhující byla Šárka, kterou vrcholilo heroické pojetí třech vybraných částí z cyklu Má vlast. Ve všech mi chyběla vroucnost, i když stříbrný opar nad Vltavou byl naštěstí v orchestru přítomný i přes překotná Byčkovova tempa. 

„Je to tady jak na rokenrolu, ty přídavky,“ pochvalovala si atmosféru v sále vedle mě sedící posluchačka s českými kořeny, která na klasickou hudbu zavítá vzácně a s uspokojením dodala, že se momentálně nachází v Carnegie Hall asi více Čechů než Američanů. Samozřejmě, byla to nadsázka a já pevně věřím, že mezi těmi, kdo neprchli za sálu po intenzivním potlesku za poslední skladbou oficiálního programu (jak je v New Yorku zvykem), byli hlavně místní. Závěrečný aplaus po dvou přídavcích ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka tomu nasvědčoval.

Dnes od dvaceti hodin si na webu České filharmonie smetanovskou část včerejšího koncertu můžete poslechnout. Na jevišti jsem napočítala jedenáct mikrofonů a dvě kamery oblečené do barev pódia, aby nerušily.

V Carnegie Hall usednou hráči orchestru znovu ve dvacet hodin newyorského času, aby společně s Gilem Shahamem, kterého tak důvěrně známe z Prahy, a svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem provedli Dvořákův Houslový koncert a moll a Mahlerovu Pátou symfonii.

Foto: Česká flharmonie / Petra Hajská