KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Senzace z Montrealu jménem Klaun(i), se zásadním přispěním dirigenta Jiřího Rožně english

„Početná banda ztřeštěných cirkusáků může za to, že nevíte, zda jste v divadle, či pod šapitó – anebo na pohřbu, když se při akrobatických taškařicích něco nepovedlo.“

„Nápad za nápadem vrší dovádivé scény, divadlem burácí smích i se tají dech.“

„Opera v Montrealu podporuje hlavně místní interprety, i proto bylo pro Sokolović velmi složité prosadit dirigenta Jiřího Rožně.“

V mrazivém týdnu na přelomu ledna a února uvedla opera v MontrealuThéâtre Maisonneuve, Place des Artsnové dílo skladatelky a zde i libretistky Any Sokolović: Clown(s), bajku o sedmi obrazech s pěti intermezzy. Sotva vyšly na Klauny první kritiky a zafungovala ‚šeptanda‘, publikum vzalo divadlo útokem. To už pak jen hlásilo, že je beznadějně vyprodáno, představení byla pouze čtyři. Za operní senzací, zatím v Kanadě, stojí hvězdný režisér Martin Genest a dirigent Jiří Rožeň a několikaletá velmi těsná spolupráce Any Sokolović s oběma umělci. Příběh života od jeho počátku do konce má univerzální platnost. Autorka nám skrze své dílo připomněla, jak krásné je být na světě, i když to někdy bolí.

Temperamentní Ana Sokolović žije dlouhé roky v Montrealu. Původem je Srbka – narodila se v bývalé Jugoslávii. V souvislosti s novým operním dílem otevřeně mluví o své fascinaci četbou studie o maskách a komediantech, jejíž autorem je Maurice Sand (Masques et bouffons, 1860), okouzlena byla Felliniho filmem Klauni (1970), přímé narážky na něj rozhodně na scéně nechybějí. A další inspirací, vedle němého filmu nebo práce současné antropoložky Marielly Pandolfi, byl Dario Fo. Svou kočovnou rodinu, jejíž radosti i trampoty jsme sdíleli, nechala Sokolović mluvit jazykem, který nikam nepatřil, a když už, tak si vypomohl spletencem tu francouzských, tu italských nebo anglických slovíček. I srbština se ozvala (vlivy celého Balkánu pak sehrály klíčovou roli v hudební složce opery). V souvislosti s tím bylo až fascinující znovu si uvědomit, že na to, abychom si porozuměli v těch nejzákladnějších situacích, slova nepotřebujeme. A vymyšlený jazyk je i po praktické stránce pro divadelní provoz výhrou.

Kočovní baviči všeho druhu se potulovali (nejen) po Itálii a nabízeli formou frašky tu komediální, tu přesmutné scény z našich životů. Jak dobře ta zrcadlení z commedií dell’arte známe! Ale poetické nahlížení do soukromí odhalených masek, díky uchopení Any Sokolović a režiséra Martina Genesta, nabídlo nebývalou podívanou: návštěvníky ještě před samotným začátkem představení inscenátoři vtáhli do cirkusového stanu plného napětí: do světa profesionálních žonglérů, akrobatů, mimů a klaunů (vynikající DynamO Théâtre). V průběhu 75minutové inscenace také dochází na velmi nápaditou a ve všech ohledech vtipnou práci loutkářů (design loutek Patrick Martel). Jakési „alter ego“ každého ze čtyř sólistů (obdivuhodná Aline Kutan, dále Mireille Lebel, Andrew Haji a Bruno Roy) je na scéně přítomné po celou dobu, a to i prostřednictvím tzv. „černého divadla“ (výprava Anne-Séguin Poirier). Nápad za nápadem vrší dovádivé scény, divadlem burácí smích i se tají dech a přichází úlevný potlesk – vážně šlo akrobatům místy o život. Nad tím vším se vznášejí dechberoucí sóla klaunské rodiny – táty, mámy, jejich syna a jeho nevěsty i nejbližších přátel (osmičlenný sbor). Početná banda ztřeštěných cirkusáků může za to, že nevíte, zda jste v divadle, či pod šapitó – anebo na pohřbu, když se při akrobatických taškařicích něco nepovedlo. Ale pokud se od toho všeho oprostíte a soustředíte se jen na hudbu samotnou, zjistíte, že sdílíte originální dílo, přestože se okatě zaplétá s balkánskou dechovkou, pravoslavnou liturgií i italskými popěvky.

Ana Sokolović postavila svou operu pouze na šesti instrumentalistech: virtuózních hráčích na trubku, lesní roh, trombon a tubu a dále na velkorysé sadě bicích: zabraly půl orchestřiště a hrál na ně jeden jediný hráč (Blair Mackay). Naprosto exkluzivní záležitostí bylo zapojení mystických Martenotových vln, klavírista Wesley Shen tak bravurně ovládal sólové party jednoho z prvních elektronických nástrojů.

Děj nabírá na obrátkách, život jásá, dovádí, předvádí se a víří v plném proudu a my s ním – ale pak se něco stane… (Tragédie pokročilých let nespočívá v tom, že stárneme, ale v tom, že zůstáváme mladí, jak se vyjádřil Oscar Wilde.) Odchod ze scény jménem ŽIVOT čekal i hlavního hrdinu Any Sokolović, toho, jehož narození a cestu jsme ještě před chvílí sledovali. „Čeká nás to všechny a vždy mě s tou poslední árií zamrazí,“ řekla mi po představení sopranistka Aline Kutan. Jen kužel světla na Wesley Shena, v posledním obrazu opředeném éterickými tóny Martenotových vln, přináší naději v další zrození.

Ana Sokolović, která proslula celosvětově operou Svatba (česká premiéra v roce 2020 na ostravském bienále NODO), přenesla křehké plochy a cappellového zpívaní i do Klaunů. Na partituře a libretu pracovala osm let a od počátku v symbióze s vynikajícím režisérem Martinem Genestem. Zásadní pro Sokolović byla prvotní nabídka operního domu ve Filadelfii, který koprodukčně měla podpořit právě opera v Montrealu. Jenže přišel covid a s ním, zvlášť v Severní Americe, na dlouhou dobu opatření, která už v Evropě neplatila. Montrealská opera tak zůstala na světovou premiéru sama a uvedla ji až 31. ledna tohoto roku. Její vedení podporuje hlavně kanadské interprety, i proto bylo pro Sokolović velmi složité prosadit dirigenta Jiřího Rožně, kterého poznala před lety v Ostravě na festivalech Ostravské dny a NODO. Už tenkrát na něho vsadila všechny karty a udělala dobře. Na opeře v komunikaci se skladatelkou začal Rožeň pracovat v roce 2024, do Montrealu zajížděl za zpěváky i následující rok. Přímo v divadle trvala práce na inscenaci plné čtyři týdny v lednu. Práce o to náročnější, oč byla svým komorním obsazením pěvců i hráčů průsvitná, přestože kolem nich řádil na plné obrátky cirkus.

V jednom z posledních obrazů projíždí scénou v-e-l-m-i pomalu kabriolet. V něm sedí už jen hrstka členů dříve početné party plné života. Do rukou chytají ti, co si zbyli, měsíc v úplňku a odvážejí si ho s sebou, do neznáma. Ten obraz mám stále před očima: osamocené bytosti na cestě, která nemá konce – zvlášť pro ty, kteří nemají domov. Ana Sokolović o tom jistě ví své.

Reflexe představení ze dne 5. února.

***

Nová inscenace opery Clown(s) Any Sokolović bude součástí ostravského bienále nové opery NODO 2026. V Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě bude k zhlédnutí pouze jediný den 27. června. Inscenační tandem tvoří Jiří Nekvasil a David Bazika.

Foto: Vivien Gaumand, operademontreal.com

Renáta Spisarová

Rozhlasová novinářka, organizátorka hudebního dění

Narozena v Opavě, studia na Ostravské univerzitě. Dramaturgyně a redaktorka Tvůrčí skupiny Hudba Českého rozhlasu. Je zodpovědná za dramaturgii spojenou se záznamem koncertů z festivalů, abonentních řad a operních představení, ale rovněž studiovou prvovýrobu zejména v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. Připravuje pořady v oblasti klasické a soudobé koncertní hudby pro stanici Vltava. Podílí se rovněž na přípravě publicistických pořadů, mj. vltavské programové řady Vizitka nebo Osudy. Ve volném čase se věnuje práci pro Ostravské centrum nové hudby, pořádání festivalů Ostravské dny, Dny nové opery Ostrava a speciálních koncertů této neziskové organizace. Žije střídavě v Ostravě a New Yorku.



Příspěvky od Renáta Spisarová



Více z této rubriky