Senzace z Montrealu jménem Klaun(i), se zásadním přispěním dirigenta Jiřího Rožně
„Početná banda ztřeštěných cirkusáků může za to, že nevíte, zda jste v divadle, či pod šapitó – anebo na pohřbu, když se při akrobatických taškařicích něco nepovedlo.“
„Nápad za nápadem vrší dovádivé scény, divadlem burácí smích i se tají dech.“
„Opera v Montrealu podporuje hlavně místní interprety, i proto bylo pro Sokolović velmi složité prosadit dirigenta Jiřího Rožně.“

V mrazivém týdnu na přelomu ledna a února uvedla opera v Montrealu – Théâtre Maisonneuve, Place des Arts – nové dílo skladatelky a zde i libretistky Any Sokolović: Clown(s), bajku o sedmi obrazech s pěti intermezzy. Sotva vyšly na Klauny první kritiky a zafungovala ‚šeptanda‘, publikum vzalo divadlo útokem. To už pak jen hlásilo, že je beznadějně vyprodáno, představení byla pouze čtyři. Za operní senzací, zatím v Kanadě, stojí hvězdný režisér Martin Genest a dirigent Jiří Rožeň a několikaletá velmi těsná spolupráce Any Sokolović s oběma umělci. Příběh života od jeho počátku do konce má univerzální platnost. Autorka nám skrze své dílo připomněla, jak krásné je být na světě, i když to někdy bolí.
Temperamentní Ana Sokolović žije dlouhé roky v Montrealu. Původem je Srbka – narodila se v bývalé Jugoslávii. V souvislosti s novým operním dílem otevřeně mluví o své fascinaci četbou studie o maskách a komediantech, jejíž autorem je Maurice Sand (Masques et bouffons, 1860), okouzlena byla Felliniho filmem Klauni (1970), přímé narážky na něj rozhodně na scéně nechybějí. A další inspirací, vedle němého filmu nebo práce současné antropoložky Marielly Pandolfi, byl Dario Fo. Svou kočovnou rodinu, jejíž radosti i trampoty jsme sdíleli, nechala Sokolović mluvit jazykem, který nikam nepatřil, a když už, tak si vypomohl spletencem tu francouzských, tu italských nebo anglických slovíček. I srbština se ozvala (vlivy celého Balkánu pak sehrály klíčovou roli v hudební složce opery). V souvislosti s tím bylo až fascinující znovu si uvědomit, že na to, abychom si porozuměli v těch nejzákladnějších situacích, slova nepotřebujeme. A vymyšlený jazyk je i po praktické stránce pro divadelní provoz výhrou.

Kočovní baviči všeho druhu se potulovali (nejen) po Itálii a nabízeli formou frašky tu komediální, tu přesmutné scény z našich životů. Jak dobře ta zrcadlení z commedií dell’arte známe! Ale poetické nahlížení do soukromí odhalených masek, díky uchopení Any Sokolović a režiséra Martina Genesta, nabídlo nebývalou podívanou: návštěvníky ještě před samotným začátkem představení inscenátoři vtáhli do cirkusového stanu plného napětí: do světa profesionálních žonglérů, akrobatů, mimů a klaunů (vynikající DynamO Théâtre). V průběhu 75minutové inscenace také dochází na velmi nápaditou a ve všech ohledech vtipnou práci loutkářů (design loutek Patrick Martel). Jakési „alter ego“ každého ze čtyř sólistů (obdivuhodná Aline Kutan, dále Mireille Lebel, Andrew Haji a Bruno Roy) je na scéně přítomné po celou dobu, a to i prostřednictvím tzv. „černého divadla“ (výprava Anne-Séguin Poirier). Nápad za nápadem vrší dovádivé scény, divadlem burácí smích i se tají dech a přichází úlevný potlesk – vážně šlo akrobatům místy o život. Nad tím vším se vznášejí dechberoucí sóla klaunské rodiny – táty, mámy, jejich syna a jeho nevěsty i nejbližších přátel (osmičlenný sbor). Početná banda ztřeštěných cirkusáků může za to, že nevíte, zda jste v divadle, či pod šapitó – anebo na pohřbu, když se při akrobatických taškařicích něco nepovedlo. Ale pokud se od toho všeho oprostíte a soustředíte se jen na hudbu samotnou, zjistíte, že sdílíte originální dílo, přestože se okatě zaplétá s balkánskou dechovkou, pravoslavnou liturgií i italskými popěvky.
Ana Sokolović postavila svou operu pouze na šesti instrumentalistech: virtuózních hráčích na trubku, lesní roh, trombon a tubu a dále na velkorysé sadě bicích: zabraly půl orchestřiště a hrál na ně jeden jediný hráč (Blair Mackay). Naprosto exkluzivní záležitostí bylo zapojení mystických Martenotových vln, klavírista Wesley Shen tak bravurně ovládal sólové party jednoho z prvních elektronických nástrojů.

Děj nabírá na obrátkách, život jásá, dovádí, předvádí se a víří v plném proudu a my s ním – ale pak se něco stane… (Tragédie pokročilých let nespočívá v tom, že stárneme, ale v tom, že zůstáváme mladí, jak se vyjádřil Oscar Wilde.) Odchod ze scény jménem ŽIVOT čekal i hlavního hrdinu Any Sokolović, toho, jehož narození a cestu jsme ještě před chvílí sledovali. „Čeká nás to všechny a vždy mě s tou poslední árií zamrazí,“ řekla mi po představení sopranistka Aline Kutan. Jen kužel světla na Wesley Shena, v posledním obrazu opředeném éterickými tóny Martenotových vln, přináší naději v další zrození.
Ana Sokolović, která proslula celosvětově operou Svatba (česká premiéra v roce 2020 na ostravském bienále NODO), přenesla křehké plochy a cappellového zpívaní i do Klaunů. Na partituře a libretu pracovala osm let a od počátku v symbióze s vynikajícím režisérem Martinem Genestem. Zásadní pro Sokolović byla prvotní nabídka operního domu ve Filadelfii, který koprodukčně měla podpořit právě opera v Montrealu. Jenže přišel covid a s ním, zvlášť v Severní Americe, na dlouhou dobu opatření, která už v Evropě neplatila. Montrealská opera tak zůstala na světovou premiéru sama a uvedla ji až 31. ledna tohoto roku. Její vedení podporuje hlavně kanadské interprety, i proto bylo pro Sokolović velmi složité prosadit dirigenta Jiřího Rožně, kterého poznala před lety v Ostravě na festivalech Ostravské dny a NODO. Už tenkrát na něho vsadila všechny karty a udělala dobře. Na opeře v komunikaci se skladatelkou začal Rožeň pracovat v roce 2024, do Montrealu zajížděl za zpěváky i následující rok. Přímo v divadle trvala práce na inscenaci plné čtyři týdny v lednu. Práce o to náročnější, oč byla svým komorním obsazením pěvců i hráčů průsvitná, přestože kolem nich řádil na plné obrátky cirkus.
V jednom z posledních obrazů projíždí scénou v-e-l-m-i pomalu kabriolet. V něm sedí už jen hrstka členů dříve početné party plné života. Do rukou chytají ti, co si zbyli, měsíc v úplňku a odvážejí si ho s sebou, do neznáma. Ten obraz mám stále před očima: osamocené bytosti na cestě, která nemá konce – zvlášť pro ty, kteří nemají domov. Ana Sokolović o tom jistě ví své.

Reflexe představení ze dne 5. února.
***
Nová inscenace opery Clown(s) Any Sokolović bude součástí ostravského bienále nové opery NODO 2026. V Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě bude k zhlédnutí pouze jediný den 27. června. Inscenační tandem tvoří Jiří Nekvasil a David Bazika.
Foto: Vivien Gaumand, operademontreal.com
Příspěvky od Renáta Spisarová
- Nová éra Newyorské filharmonie. Gustavo Dudamel a jeho první sezóna na Manhattanu
- New York nezapomíná! Yefim Bronfman a jeho poděkování Rudolfu Firkušnému
- Za dunění newyorského metra aneb S Pražským filharmonickým sborem v podzemí Carnegie Hall
- Světová třída. Česká filharmonie v Carnegie Hall, část druhá a třetí
- Na Times Square s Pražským filharmonickým sborem i nahým kovbojem
Více z této rubriky
- Skutečný zážitek s Matyášem Novákem. Plzeňská zastávka projektu Smetana Reborn
- Energie mládí, romantická tradice a dialog kultur. Japonský orchestr hrál v Rudolfinu
- Kontrast hudby a režie i báječný Svatopluk Sem. Nová Bystrouška v Berlíně
- Jenůfa v Göteborgu. Pročpak šokovat?
- Anna Netrebko zazářila ve Vídeňské státní opeře
- Violoncellový recitál Alisy Weilerstein na způsob multimediální produkce
- Imprese a symboly v písních při matiné ve Stavovském. Se světovou premiérou
- Mladé naděje si v Klatovech přišlo poslechnout početné publikum
- S Robinem Ticciatim až k podstatě Dvořákovy hudby
- Káťa v zrcadle vody. Brno si připomnělo, proč miluje svého Janáčka