„Varhany klamou tělem – mají zdobnou barokní skříň z roku 1690, v níž je však umístěn romantický nástroj z roku 1893.“

„Ondřej Valenta mohl bez obav zařadit nejen starší mistry, ale i romantickou hudbu.“

„Varhanní parafráze pochodu z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila byla docela neobvyklým číslem.“

Cyklus Rok na čtyři doby, odehrávající se na Mladoboleslavsku, zasáhl tentokrát do Benátek nad Jizerou. V rodišti bratří Bendů, hudebníků proslavených v osmnáctém století v německém prostředí, využil však jeden ze čtyř tamních kostelů k akci nepřipomínající tuto místní tradici – k varhannímu koncertu.

Protagonisty úterního programu nazvaného Kouzlo varhan byli Ondřej Valenta a sopranistka Kateřina Zdráhalová Kalvachová. Varhany v benáteckém katolickém kostele Maří Magdalény klamou tělem – mají zdobnou barokní skříň z roku 1690, v níž je však umístěn romantický nástroj z dílny uznávaného pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra z roku 1893, loni opravený. Ondřej Valenta, v Praze působící jako varhaník v katedrále svatého Víta a na Vyšehradě, tak mohl bez obav zařadit nejen starší mistry, ale v doprovodech i romantickou hudbu. Pro její barevnost měl i přes střídmou velikost nástroje v rejstřících k dispozici dostatečně možností.

Lisztova bachovská parafráze, ryze varhanní Introdukce a fuga z duchovní kantáty Ich hatte viel Bekümmernis, byla na začátek rytmicky a průběhem ne zcela přesvědčivá. Hned nicméně dala najevo, že varhany v tomto nevelkém kostele nabízejí kvalitnější a hlavně větší zvuk, než by se dalo z velikosti skříně usuzovat, tedy i očekávat. Tichou základní registrací pak Valenta podpořil sopránovou árii z Bachovy adventní kantáty Magnificat. Kateřina Zdráhalová Kalvachová je pěvkyně s operními i koncertními zkušenostmi a má k dispozici standardně školený, běžně znějící soprán, který prozrazuje v hraničních nejvyšších tónech omezení, jak se ukázalo v následujícím Mozartově Alleluja, výňatku z moteta Exsultate, jubilate. 

Varhanní doprovod byl v registraci veden nápaditě, stejně jako pak v případě Bachovy varhanní parafráze jedné věty z Vivaldiho Koncertu a moll. Valentovi se podařilo zřetelně odlišit střídání nápodoby sólového nástroje a vstupů orchestru a podchytit to, čím je Vivaldiho hudební jazyk nezaměnitelně jedinečný. Pro známou árii „Maria Panno, při mně stůj“ z Dvořákovy kantáty Svatební košile zvolili se sólistkou vhodné tempo a zvukové barvy, ale bez kontextu předchozího baladicky dramatického vyprávění se trochu ztratila naléhavost tohoto výstupu; šlo spíše jen o píseň. 

Varhanní parafráze pochodu z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, využívajícího melodii starobylé písně Hospodine pomiluj ny, byla docela neobvyklým číslem; ideální by asi byla na úplný konec koncertu jako efektní tečka, ale interpreti zvolili jiné řešení: následovala jímavá árie Desdemony z Verdiho Otella, Händelova rozsáhlejší varhanní Ciaccona C dur s řadou rozmanitých variací a pak ještě hymnus „O Divine Redeemer“, pozdní duchovní dílo Charlese Gounoda obracející se k „božskému Vykupiteli“, ale oplývající řadou znaků lyrické operní árie. 

Milý a nenápadný hodinový koncert, nabízející 14. října pro několik desítek posluchačů pro deštivý večer téměř sváteční zastavení, mající jako bonus vzácnou možnost prohlédnout si na kůru zblízka varhany – zvnějšku i zevnitř.

Foto/zdroj: 4ART z.s., Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp