28. červen
Svátek má Lubomír.
2001 – zemřel Václav Zahradník, skladatel a dirigent (narodil se 29. ledna 1942). Proslavil se zejména jako šéfdirigent Orchestru Československé televize. Na pražské konzervatoři studoval skladbu u Františka Kovaříčka a Zdeňka Hůly, dirigování u Františka Hertla a bicí nástroje u Vladimíra Vlasáka. V tomto období se podílel na experimentální hudbě v souboru Quax pod vedením Petra Kotíka. V druhé polovině 60. let vešel ve známost LP deskou Šípková Růženka beatové skupiny Rebels; napsal pro ni skladby a odvážná aranžmá, v nichž použil nástroje symfonického orchestru. Složil a natočil mnoho scénických a filmových hudeb, mimo jiné k bestsellerovým komediím Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny, Jak vytrhnout velrybě stoličku a S tebou mě baví svět (hity Sladké mámení či Vzhůru k výškám), k animovanému seriálu Rákosníček, Brundibáři, k pohádkovému filmu Rumplcimprcampr a dalším. Výrazně se zapsal také jako hudební aranžér, například ve filmové komedii Noc na Karlštejně. Působil jako šéfdirigent hudebních festivalů – v Sopotech, Bratislavská lyra, Děčínská kotva, Intertalent atd. Pravidelně zajížděl dirigovat do východního Berlína. Přijal ocenění zasloužilý umělec. V osmdesátých letech navázal na své někdejší jazzové aktivity. Jeho strýc Jaroslav Zahradník byl varhaníkem a skladatelem, ředitelem v hudební škole v Litoměřicích a Blatné. Jeho syn Václav Zahradník mladší je také profesionálním muzikantem a dirigentem. Muzikantem je rovněž jeho starší syn Jakub Zahradník.
1995 – zemřel Karel Urbánek, sbormistr a skladatel (narodil se 27. dubna 1910). Od mládí se aktivně účastnil hudebního života ve Znojmě: jako houslista, pak řídil orchestr YMCA a chrámový sbor, vyučoval hru na klavír a sólový i sborový zpěv na Městské hudební škole, vedl soukromou Hudební školu manželů Urbánkových, kterou založil spolu se svou ženou Aloisií, nadanou zpěvačkou a klavíristkou. Po okupaci Sudet odešel přechodně do Moravských Budějovic, kde se stal učitelem zpěvu na gymnáziu, řídil mužský sbor Foerster, vedl studentské soubory a založil ženský a smíšený sbor. Po válce se ve Znojmě podílel na obnově divadelního spolku Tyl a byl dirigentem jeho zpěvoherního souboru. Jako pedagog působil na více školách, později se na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích stal vedoucím katedry a proděkanem. Byl autorem dvou mší (Missa d-moll, Česká mše vánoční) a dětské zpěvohry Šumavská princezna. Kromě toho psal drobné klavírní skladby, sbory a scénickou hudbu. Též přispíval hudebními referáty do znojemského tisku. Spolu s Bohuslavem Pernicou sbíral lidové písně ze Znojemska.
1993 – zemřel Boris Christov, bulharský operní pěvec – basista (narodil se 18. května 1914). Vystudoval práva, stal se soudcem a ve volném čase zpíval v proslulém sboru Gusla v Sofii, do kterého chodil už před studii. Zpíval také ve sboru katedrály svatého Alexandra Něvského a v Akademickém sboru. Díky vládnímu grantu se dostal v roce 1942 do Itálie, kde ho dva roky učil klíčový italský basový repertoár velký barytonista dřívější generace Riccardo Stracciari… První koncert měl v Itálii v prosinci 1945 v Římě se Symfonickým orchestrem Hudební akademie Santa Cecilia. V opeře debutoval jako Colline v Pucciniho Bohémě v Reggio Calabria 12. března 1946. Následovala účinkování v milánské La Scale, v benátském La Fenice, v římské opeře, v Covent Garden v Londýně, v operních divadlech v Neapoli, Barceloně, Lisabonu, Riu de Janeiro… V roce 1950 byl pozván zpívat v Metropolitní opeře, ale vstup do USA mu byl odepřen. Po politickém uvolnění debutoval v USA v roce 1956 v opeře v San Franciscu. Další pozvání do Met odmítl. V roce 1952 byl v Paříži hlavním protagonistou nahrávky Musorgského Borise Godunova, kdy ztvárnil všechny tři basové role – Borise, Varlaama a Pimena. V Sofii se podílel na natáčení bulharských a ruských pravoslavných liturgických zpěvů…
1991 – premiéru mělo Liverpoolské oratorium, první a hlavní vpád někdejšího člena skupiny Beatles Paula McCartneyho do klasické hudby. Vytvořil je v roce 150. výročí Královského liverpoolského filharmonického orchestru, a to společně s dirigentem a skladatelem Carlem Davisem. Ve skladbě účinkovali zpěváci Kiri Te Kanawa, Jerry Hadley, Sally Burgess a Willard White. V české premiéře zaznělo dílo 14. května 1993 na festivalu Pražské jaro. Účinkovaly Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Pražský filharmonický sbor a Pražský dětský sbor, dirigoval Carl Davis.
1985 – zemřel Karel Pilař, houslař (narodil se 30. října 1899), zakladatel hradecké větve houslařského rodu Pilařů. Postavil celkem 210 nástrojů, byl také restaurátorem nástrojů starých. Mezi jeho učiteli byl strýc Antonín Pilař, u kterého dva roky působil v jeho dílně v Berlíně. Spolupracoval také s Otakarem Špidlenem (1896–1958) a v roce 1917 nastoupil jako tovaryš u bratří Šámalů v Praze. V roce 1924 si pak v Hradci Králové zřídil vlastní dílnu. Jeho syn Vladimír Pilař (1926–2008) byl rovněž houslař, vyučil se přímo u něj.
1979 – zemřel Paul Dessau, německý skladatel a dirigent (narodil se 19. prosince 1894). Byl dirigentem v Hamburku a v Kolíně nad Rýnem za tamního působení Otto Klemperera, působil ve Staatstheater Mainz a ve Städtische Walter Oper Berlin. Komponoval hudbu k filmům Walta Disneyho a hudbu k němým filmům, ale napsal také oratorium Hagada podle libreta Maxe Broda. Válku strávil v USA, od roku 1948 žil pak ve východním Berlíně. Spolupracoval s Bertoltem Brechtem a složil scénickou hudbu k jeho hrám a k několika operám, které z nich vycházejí. Psal také užitkovou hudbu pro propagandu Německé demokratické republiky… Jeho dědeček Moses Berend Dessau byl kantorem v hamburské synagoze, jeho strýc Bernhard Dessau koncertním mistrem ve Staatskapelle Berlin, jeho bratranec Max Winterfeld, známý jako Jean Gilbert, komponoval operety a jeho bratranec Robert Gerson Müller-Hartmann byl skladatelem a spolupracovníkem Ralpha Vaughana Williamse.
1955 – narodil se Thomas Hampson, americký pěvec – lyrický barytonista, jeden z největších světových vokálních umělců přelomu 20. a 21. století. Jeho operní repertoár zahrnul více než 80 rolí, pořídil na 170 nahrávek. Ústředním bodem jeho repertoáru byl Mozart a pak Verdi, ale zpíval i Rossiniho a italské belcanto, Čajkovského, Masseneta, Pucciniho a Wagnera, Richarda Strausse, Brittena, Coplanda a německé romantiky. V písňovém repertoáru byl obzvláště známý interpretací hudby Gustava Mahlera. Studoval v USA a díky konkurznímu turné po Evropě a tříleté smlouvy s Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu dostal příležitost studovat u Elisabeth Schwarzkopf. V Metropolitní opeře debutoval 9. října 1986 v roli Hraběte ve Figarově svatbě… S Rollandem Villazónem byli v roce 2016 v Mnichově protagonisty světové premiéry opery Jižní pól (South Pole) Miroslava Srnky a v roce 2022 se stal v Praze prvním interpretem písňového cyklu Lingua angelorum inspirovaného rudolfinskou Prahou, který Sylvie Bodorová napsala cíleně pro něj.
1912 – narodil se Sergiu Celibidache, rumunský dirigent (zemřel 14. srpna 1996), považovaný za jednoho z největších ve 20. století. Studoval v Rumunsku a později v Paříži a Berlíně, jeho hudební kariéra trvala přes pět desetiletí a začala působením v roli šéfdirigenta Berlínských filharmoniků v letech 1945 až 1952, po Furtwänglerově denacifikaci po jeho boku. Těleso si však jako nástupce zvolilo Herberta von Karajana a trvalo 37 let, než se znovu uskutečnily koncerty s Celibidachem. Spolupracoval mezitím s orchestry ve Stockholmu, Stuttgartu. Kodani a Paříži a působil také ve Velké Británi, mimo jiné u London Symphony Orchestra. V letech 1979 až 1996 byl potom šéfem Mnichovské filharmonie. Jeho světový názor i umělecké postoje silně ovlivňoval zenbuddhismus. Získal díky temperamentnímu interpretačnímu styly mezinárodní uznání, ale proslul tím, že odmítal vydávat svá vystoupení na komerčních nosičích, protože prý posluchač nemůže mít „transcendentální zážitek“ mimo koncertní sál. Mnoho nahrávek jeho vystoupení bylo proto vydáno až posmrtně. Za důležitou považoval pedagogickou činnost. Vyučoval hudbu na Accademia Musicale Chigiana v italské Sieně, na univerzitě v Mohuči v Německu, na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii v USA, na hudebním festivalu Schleswig-Holstein v Německu a ke konci života i na Schola Cantorum v Paříži.
1909 – narodil se Jindřich Praveček ml., dirigent a skladatel (zemřel 11. února 2000). Studoval housle v Pardubicích u Stanislava Ondříčka a v Praze u Jaroslava Kociána, kompozici u Jaroslava Řídkého a dirigování u Pavla Dědečka. V roce 1929 nastoupil vojenskou službu a 1931 byl jmenován kapelníkem na Vojenské hudební škole v Praze a v roce 1950 kapelníkem Ústřední hudby československé armády. V letech 1948–1951 vyučoval instrumentaci pro dechové nástroje na JAMU. Je autorem řady pochodů, skladeb pro dechové orchestry, úprav národních písní pro sóla, sbory i orchestry. Celkem napsal asi 150 skladeb. Byl uznáván jako dirigent nejen s neomylným absolutním sluchem a s přehledným gestem, ale také s přirozenou autoritou a vlídným humorem, působil jako host u mnoha dechových orchestrů, také jako porotce při hudebních soutěžích doma i v zahraničí, podílel se na vzniku festivalů dechových hudeb a pravidelně se jich účastnil (např. Kmochův Kolín, Koletova Rtyně, jeho nejmilejší Pravečkův Lanškroun…). Jako odborník byl zástupcem Československa v CISPM (Conception et Intégration de Services et Produits Multimédia). Jeho jméno nese ve svém názvu od roku 1997 Základní umělecká škola Jindřicha Pravečka v Lanškrouně a od roku 2003 Základní škola Jindřicha Pravečka ve Výprachticích.
1887 – narodil se Boleslav Vomáčka, hudební kritik a skladatel (zemřel 1. března 1965). Pracoval jako právník v Táboře, Mladé Boleslavi a v Praze a později byl úředníkem ministerstva sociální péče. Vedle toho byl činný jako redaktor několika českých i zahraničních novin. Jako kritik spojoval úctu k tradici s živým pochopením soudobého dění, zasazoval se proto za hudbu Leoše Janáčka, Josefa Suka či Otakara Ostrčila. Byl spoluzakladatelem Spolku pro moderní hudbu a Ochranného svazu autorského, členem redakční rady časopisu Hudební rozhledy a lektorem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vystudoval zpěv, varhany a v mistrovské třídě Vítězslava Nováka skladbu. Byl autorem oper, kantát a komorní hudby.
1876 – zemřel August Wilhelm Ambros, česko-rakouský hudební teoretik, kritik a skladatel (narodil se 17. listopadu 1816). Působil jako právník v Praze a ve Vídni, jeho pravým povoláním byla však hudba a výtvarné umění. Jako jeden ze zakládajících členů pražského spolku Davidovců našel svůj hudební i žurnalistický vzor především v Robertu Schumannovi, do jehož časopisu Zeitschrift für Musik přispíval. Oponoval tehdy v Praze převládajícímu hudebnímu konservatismu. V polemice s Eduardem Hanslickem, autorem spisu O hudebním krásnu, postavil proti jeho estetickému konceptu hudby jako „znějící pohybující se formy“ vlastní koncept „oduševnělé formy“.
1857 – zemřel Joseph Fischhof, česko-rakouský klavírista a skladatel (narodil se 4. dubna 1804), profesor na Vídeňské hudební konzervatoři, původem z Moravy. Publikoval řadu děl o hudbě a byl sběratelem Beethovenových partitur a rukopisů, které se staly důležitými pro životopisce. Jacob Hotchevar mu předal kopii Beethovenových dokumentů, která se dříve ztratila a později se stala známou jako Fischhofův rukopis. Jeho nejzajímavějším žákem byl George Lichtestein, hudebník maďarského původu působící druhou polovinu života ve Skotsku, zakládající člen a prezident Edinburské hudební společnosti, ředitel Edinburského filozofického institutu a ředitel a vedoucí hudebního oddělení na Charlotte Square Institution.
1846 – belgický hudebník Adolphe Sax (1814–1894) si nechal patentovat saxofon, který vynalezl kolem roku 1840 a poprvé představil veřejnosti na výstavě v Bruselu v roce 1841. Původním záměrem bylo vytvoření nástroje vhodného pro dechové a vojenské orchestry. Masově se saxofon rozšířil až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století.
1841 – premiéru měla Giselle, balet Adolpha Charlese Adama, absolutní kmenový titul světového repertoáru. Uskutečnila se ve staré Peletierově operní budově v Paříži, choreografii navrhl Jules Perrot, v 80. letech ji v Rusku upravil Marius Petipa. Autor libreta Théophile Gautier se inspiroval u Heinricha Heineho. Balet ztvárňuje příběh lásky, která je silnější než zrada a smrt. První dějství nabízí realistický obraz venkova plný barev, slunce a prosté radosti. Druhé dějství se odehrává ve snové říši, v éterickém světě víl. Pro tanečnice je titulní role nejvyšší metou – vyžaduje proměnu z naivní venkovské dívky přes dramatickou scénu šílenství až po nehmotný přízrak, který i v záhrobí chrání svého milého před zkázou.
1831 – narodil se Joseph Joachim, německý houslista, dirigent a skladatel maďarského původu (zemřel 15. srpna 1907), považovaný za jednoho z nejvýznamnějších interpretů 19. století. V Pešti studoval u polského houslisty Stanisława Serwaczyńského, který později v Polsku učil Wieniawského. První veřejné vystoupení měl 17. března 1839 v sedmi letech. Debutoval v Londýně v roce 1844 jako třináctiletý, hrál tehdy Houslový koncert Ludwiga van Beethovena (se svými vlastními kadencemi) pod taktovkou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Působil v Lipsku a Výmaru a pak hlavně v Hannoveru a Berlíně a vybudoval si mezinárodní kariéru. Často vystupoval s pianistkou Clarou Schumannovou a založil Joachimovo kvarteto, ve kterém s ním jako s primáriem hráli Karel Halíř (druhé housle), Emanuel Wirth (viola) a Robert Hausmann (violoncello). Po Ferdinandu Davidovi byl druhým sólistou, který hrál Mendelssohnův Houslový koncert e moll. V Cambridge 8. března 1877 dirigoval anglickou premiéru Brahmsovy První symfonie. V roce 1879 uvedl v premiéře Brahmsův Houslový koncert s autorem jako dirigentem a v roce 1887 byl spolu s Hausmannem prvním interpretem Brahmsova Dvojkoncertu a moll pro housle a violoncello. Podílel se na světové premiéře Dvořákova Smyčcového sextetu A dur. Dvořák mu věnoval svůj Houslový koncert a moll, který na základě jeho připomínek několikrát přepracoval, ale Joachim dílo, premiérované v roce 1883 Františkem Ondříčkem, nakonec zřejmě nikdy nehrál… V Berlíně se 17. srpna 1903 stal prvním významným houslistou, o kterém je známo, že nahrával.
1821 – narodil se Maxmilian Mareček, skladatel, dirigent a operní podnikatel českého původu (zemřel 14. května 1897). Od roku 1848 byl dirigentem italské společnosti Astor Palace Opera v New Yorku, kde zahájil také činnost manažera. Cestoval s operními společnostmi po USA a navštívil Kubu a Mexiko. Do Ameriky přivedl vynikající evropské zpěváky, v amerických premiérách uvedl Verdiho opery Rigoletto, Trubadúr, La Traviata a Don Carlos, Meyerbeerovu Afričanku, Gounodova Romea a Julii, Halévyho Židovku a Thomasovu Mignon. V ostrém komerčním prostředí překonal mnoho obtíží, včetně stávek orchestrů. Později zanechal podnikatelské činnosti a věnoval se dirigování a vyučování. V mladších letech byl divadelním kapelníkem v Záhřebu, koncertním mistrem a dirigentem v Bambergu, ve Štrasburku, v Nancy a Paříži a sbormistrem londýnské opery Covent Garden a sbormistrem londýnské opery Drury Lane.
1742 – zemřel Jan Josef Ignác Brentner (Johann Joseph Ignaz Brentner), skladatel (narodil se 3. listopadu 1689), který v období vrcholného baroka patřil v tuzemsku k nejvydávanějším a nejpopulárnějším autorům. Komponoval zejména duchovní árie a instrumentální koncerty, které vynikají melodickou invencí a vykazují vlivy soudobé italské hudby. V Praze zřejmě vedl kapelu na kůru křižovnického kostela sv. Františka Serafínského, komponoval pro thunovskou kapelu a pro duchovní bratrstvo při malostranském jezuitském chrámu sv. Mikuláše. Za nevyjasněných okolností utonul v rodných Dobřanech.
1734 – narodil se Jean-Jacques Beauvarlet-Charpentier, francouzský skladatel a varhaník (zemřel 6. května 1794). Komponoval především skladby pro varhany a další klávesové nástroje a houslové sonáty s klavírním doprovodem. Působil, stejně jako jeho otec, v Hospice de la Charité v Lyon. Po přesídlení do Paříže byl spojen s Concerts Spirituels, s kostelem svatého Pavla, kde vystřídal Louis-Clauda Daquina, a nakonec byl v letech 1783 až 1793 varhaníkem v Notre Dame de Paris. Jeho syn Jacques-Marie (1766–1834) byl také varhaníkem a skladatelem.