„Bylo jasné, že kombinace Mozarta a Martinů má důvod a smysl a svou krásu.“

„Mozartovi se ve výrazně menším obsazení České filharmonie dostalo v průsečíku robustnosti a lehkosti většiny ze všech potřebných a typických parametrů.“

„Opera Ariadna získává v napětí mezi realitou a snem a mezi starou a moderní hudbou na nenápadné rafinovanosti a pikantnosti. Mistrovský kus.“

Koncertní provedení Ariadny, pozdního operního klenotu z pera Bohuslava Martinů, bylo v prosincové nabídce České filharmonie mimořádným okamžikem. Nejenže se k dílu jako pořadatel a interpret vrátila po téměř čtyřech desetiletích, ale byl to návrat k jednoaktovce, která i bez scénického rozměru působí magicky a současně hravě. Návrat k partituře, rozkročené mezi surrealismus a neoklasicismus, mezi fantazijnost a konkrétnost, báji a abstrakci, mezi minulost a současnost. Dirigent Tomáš Netopil tohle vše ví a nádherně to podpořil, stejně jako se v první polovině koncertu potěšeně pomazlil s Mozartovou hudbou.

Koncert České filharmonie a jednoho z jejích dvou hlavních hostujících dirigentů Tomáše Netopila, zařazený vedle vlastního abonmá také do programu Dnů Bohuslava Martinů, přinesl 7. prosince a pak ještě při dvou opakováních na první pohled zvláštní sestavu dvou děl: Mozartovy Linecké symfonie a komorní opery Ariadna Bohuslava Martinů. Při bližším pohledu a hlavně po vyslechnutí obou děl v bezprostředním sousedství během jednoho večera však bylo jasné, že kombinace má důvod a smysl a svou krásu.

Mozartova zralá symfonie napsaná cestou přes Linec a ukotvená v tónině C dur zazněla ve výrazně menším obsazení orchestru elegantně, životně a jak intuitivně, tak promyšleně stylově. Rýsovala se v dokonalých liniích a poměrech, v neutuchající pozornosti detailům, se zřetelně definovanými a krásně diferencovanými akcenty a vzdechy i se zvýrazněným oddalováním vrcholků, jedním slovem vzorově. Česká filharmonie se obecně neprofiluje jako orchestr hrající vídeňský klasicismus, nejvíc doma je v pozdější hudbě a ve větším obsazení, ale Netopilovo cítění a vedení pomohlo najít a realizovat ty nejvhodnější výrazové prostředky – a to v takové míře, že se Mozartovi dostalo v průsečíku robustnosti a lehkosti většiny ze všech potřebných a typických parametrů.

Opera Ariadna Bohuslava Martinů vznikala v druhé polovině padesátých let ve chvílích odpočinku od práce na humanistickém sociálním dramatu s názvem Řecké pašije, vycházejícím z Kazantzakisovy knihy Kristus znovu ukřižovaný. Těžko si představit dva odlišnější světy: na jedné straně exaltovaná vášnivost, fantazijnost i oratorní vznešenost symfonismu dotýkajícího se pravoslavných církevních hudebních idiomů i řeckého folklóru, na druhé straně průzračný neoklasicismus a jednoduchost i ornamenty upomínající na barokní monodii… A k tomu tušení příbuznosti se světem surrealistické opery Julietta z konce třicátých let, k níž odkazuje jak osoba stejného autora literární předlohy Georgese Neveuxe, tak i nálada některých hudebních obrazů.

Ariadna není pouhým přímým vyprávěním řecké báje. Hraje si s asociacemi a náznaky, vzbuzuje přes diatonickou zřetelnost a přes příbuznost se starými číslovanými operami pocity nejednoznačnosti, nechává prostor fantazii. Neveux ve hře Návrat Théseův – a Martinů v libretu k opeře spolu s ním – naznačuje, že by Théseus a Mínótauros mohli být jedna a táž bytost, alter ego či rozdvojená osobnost. Ani Ariadna, stojící v centru díla, není v lásce černobíle jen a jen Théseova… Opera získává v napětí mezi realitou a snem a mezi starou a moderní hudbou na nenápadné rafinovanosti a pikantnosti. Mistrovský kus jako celek, stejně jako i v závěrečném „postbarokním“ lamentu Ariadny, rozsáhlém, koncertantně virtuózním a dramaturgicky zvýrazněném vrcholu opery, pohrávajícím si se vzorem snadno rozpoznatelném v uměleckém odkazu Claudia Monteverdiho.

Ariadnou byla, stejně jako už na Netopilově essenské nahrávce díla, sopranistka Simona Šaturová, pro podobný typ role přesně disponovaná. Nejde jen o pěveckou ekvilibristiku, ale i o emoce, které v jejím vyzrálém komplexním umění mají potřebnou hloubku. Théseem byl v příjemném světlejším témbru slovenský basista Peter Kellner, Mínótaurem zemitý Jozef Benci. Provedení doplnil kantilénou tenorista Richard Samek a v menší roli Starce, stejně jako už ve filharmonickém koncertě v roce 1986, basista Richard Novák, letos neuvěřitelně dvaadevadesátiletý…

Mozart a Martinů, mimořádně muzikální a komunikativní autoři, v interpretaci znalecky zastřešeni záměrem a vědoucím nadhledem dirigenta, si ten večer nakonec opravdu podali ruce.

******

Foto: Petr Kadlec