Antonio Pappano, temperamentní Ital z Británie
„Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně.“
„Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace.“
„Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení.“

Sir Antonio Pappano je typem interpreta, který se vrhá na pódiu do hudby bezprostředně poté, co vkročí na dirigentský stupínek. Hudbu netvoří nábožně, ale impulzivně, temperament z něj vyzařuje na první pohled, je energický a nesmlouvavý. Pro debut s Českou filharmonií měl za úkol vpředvečer 17. listopadu řídit koncert připsaný státnímu svátku. Svým jménem ho zvýraznil a ozdobil i pro televizní přenos.
Velvet Revolution Concert, Koncert pro svobodu a demokracii. Tak nazvala Česká filharmonie abonentní večer, který 16. listopadu publiku v Rudolfinu a současně divákům ČT art nabídl hvězdné umění houslistky Janine Jansen a dirigenta Antonia Pappana a v jejich podání Brahmsovu, Mendelssohnovu a Dvořákovu hudbu. Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně, i když vlastně velmi volně. Smuteční zpěv, po něm líbezný a oblíbený romantický koncert a jako vrchol mimořádně populární česká hudba, to byl program sám o sobě hudebně atraktivní, ale především vědomě a záměrně sváteční, včetně ozdobení světoznámými jmény interpretů.
Schillerovy verše, které zhudebnil Johannes Brahms ve vokálně-instrumentální skladbě Nänie, oplakávají abstraktním způsobem hodnoty jako krásu a hrdinství. Za básní stojí řecká mytologie s odkazy na božstva a jejich příběhy, právě ji však Brahmsova hudba svou ušlechtilou niterností povyšuje na nadčasové poselství. Lze mu rozumět jako decentnímu žalozpěvu, jako přemítání nad těmi méně radostnými věcmi v životě. Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace, sbor zpíval dokonale provázaně, s pozorností dynamice a zvukové plasticitě. Krásný a důstojný vstup do celého večera, navazující na úvodní projev ministra kultury Martina Baxy, okamžiku přiměřený, rozmyslný a příjemně nepolitický.

Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je ve své neokázalé intimnosti a neuspěchanosti duchem spřízněnou kompozicí. Janine Jansen, nestavící svůj projev na vnějškové virtuozitě, ale na muzikalitě a výrazu, jí dodala neakademický, osobní rozměr.

Když se Antonio Pappano po přestávce, bezprostředně po příchodu na pódium, doslova vrhl do druhé řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka, bylo zřejmé, že bude publikum svědkem zařazení populárních hudebních výjevů a stylizací do světového kontextu. Prostor dostaly samozřejmě i zamyšlenější a melancholičtější pasáže, objevily se rozkošně vymodelované pomalejší kontrasty, přesně vystihnutá zrychlení a zpomalení, půvabné detaily i robustní zemitost, ale dynamický a tempový důraz, korunovaný údery tympánů, získaly především rychlé tance. Předposlední sedmý, respektive v součtu obou řad patnáctý Slovanský tanec, Allegro vivace v C dur, byl virtuózně vyhnán až k hranicím efektu. Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení. Celkově byl na stupínku, entuziastický a usměvavý, představitelem legitimního, osobitého a suverénně svrchovaného pojetí. A patnáctý tanec s orchestrem s chutí zahráli jako přídavek ještě jednou.

Asociace na hudební atmosféru koncertů BBC Proms, včetně toho kultovního posledního, byly na místě. Antonio Pappano, už dvě desetiletí šéf londýnské královské opery Covent Garden, je Brit z italské rodiny a umí prostřednictvím svého temperamentu vděčný repertoár prodat opravdu efektně, aniž by sklouzl do estrády. Za dva roky ho v divadle vystřídá Jakub Hrůša. A Sir Antonio další kapitolu své skvělé umělecké dráhy bude psát v čele London Symphony Orchestra. I v Praze dal najevo, že je evidentně typem dirigenta, který je se stejnou samozřejmostí doma jak v opeře, tak v koncertním sále.

******





Foto: Petr Kadlec
Příspěvky od Petr Veber
- Smetana v souvislostech (9)
Na Žofíně před sto padesáti lety - Klasika v souvislostech (84)
Impresionista i neoklasik, starý mládenec a milovník koček. Maurice Ravel stopadesátiletý - Klasika v souvislostech (83)
Prokofjev a Šostakovič. Válka a mír, totalita a svoboda - Petr Popelka roste. Verdiho Requiem s krásnými okamžiky
- AudioPlus | Olga Mojžíšová: Smetana byl z české rodiny, ale školy měl německé
Více z této rubriky
- ‚Zvuky, které jste nikdy neslyšeli‘, zaplnily Vzlet
- Janáčkova filharmonie coby spolehlivá průvodkyně hudebním labyrintem
- Baroko jaksepatří. Mozart jen přihlížel…
- Potěšení z mladého Werthera
- Klasický zpěv ještě žije! Řemeslo, autorita a pokora Michaela Volleho
- Beethovenovský večer v Pardubicích coby skrytá prezentace hudebního labelu
- Zapomenutá díla, nezapomenutelný výsledek. Ensemble Damian oplakal Mozarta a hodoval v Holoprtech
- Rozhlasoví perkusionisté aneb Škoda rány, která padne vedle
- Oslava začátku jara v Národním divadle
- Faraonova kletba v Plzni velmi dobře baví