KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Antonio Pappano, temperamentní Ital z Británie english

„Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně.“

„Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace.“

„Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení.“

Sir Antonio Pappano je typem interpreta, který se vrhá na pódiu do hudby bezprostředně poté, co vkročí na dirigentský stupínek. Hudbu netvoří nábožně, ale impulzivně, temperament z něj vyzařuje na první pohled, je energický a nesmlouvavý. Pro debut s Českou filharmonií měl za úkol vpředvečer 17. listopadu řídit koncert připsaný státnímu svátku. Svým jménem ho zvýraznil a ozdobil i pro televizní přenos.

Velvet Revolution Concert, Koncert pro svobodu a demokracii. Tak nazvala Česká filharmonie abonentní večer, který 16. listopadu publiku v Rudolfinu a současně divákům ČT art nabídl hvězdné umění houslistky Janine Jansen a dirigenta Antonia Pappana a v jejich podání Brahmsovu, MendelssohnovuDvořákovu hudbu. Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně, i když vlastně velmi volně. Smuteční zpěv, po něm líbezný a oblíbený romantický koncert a jako vrchol mimořádně populární česká hudba, to byl program sám o sobě hudebně atraktivní, ale především vědomě a záměrně sváteční, včetně ozdobení světoznámými jmény interpretů.

Schillerovy verše, které zhudebnil Johannes Brahms ve vokálně-instrumentální skladbě Nänie, oplakávají abstraktním způsobem hodnoty jako krásu a hrdinství. Za básní stojí řecká mytologie s odkazy na božstva a jejich příběhy, právě ji však Brahmsova hudba svou ušlechtilou niterností povyšuje na nadčasové poselství. Lze mu rozumět jako decentnímu žalozpěvu, jako přemítání nad těmi méně radostnými věcmi v životě. Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace, sbor zpíval dokonale provázaně, s pozorností dynamice a zvukové plasticitě. Krásný a důstojný vstup do celého večera, navazující na úvodní projev ministra kultury Martina Baxy, okamžiku přiměřený, rozmyslný a příjemně nepolitický.

Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je ve své neokázalé intimnosti a neuspěchanosti duchem spřízněnou kompozicí. Janine Jansen, nestavící svůj projev na vnějškové virtuozitě, ale na muzikalitě a výrazu, jí dodala neakademický, osobní rozměr.

Když se Antonio Pappano po přestávce, bezprostředně po příchodu na pódium, doslova vrhl do druhé řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka, bylo zřejmé, že bude publikum svědkem zařazení populárních hudebních výjevů a stylizací do světového kontextu. Prostor dostaly samozřejmě i zamyšlenější a melancholičtější pasáže, objevily se rozkošně vymodelované pomalejší kontrasty, přesně vystihnutá zrychlení a zpomalení, půvabné detaily i robustní zemitost, ale dynamický a tempový důraz, korunovaný údery tympánů, získaly především rychlé tance. Předposlední sedmý, respektive v součtu obou řad patnáctý Slovanský tanec, Allegro vivace v C dur, byl virtuózně vyhnán až k hranicím efektu. Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení. Celkově byl na stupínku, entuziastický a usměvavý, představitelem legitimního, osobitého a suverénně svrchovaného pojetí. A patnáctý tanec s orchestrem s chutí zahráli jako přídavek ještě jednou.

Asociace na hudební atmosféru koncertů BBC Proms, včetně toho kultovního posledního, byly na místě. Antonio Pappano, už dvě desetiletí šéf londýnské královské opery Covent Garden, je Brit z italské rodiny a umí prostřednictvím svého temperamentu vděčný repertoár prodat opravdu efektně, aniž by sklouzl do estrády. Za dva roky ho v divadle vystřídá Jakub Hrůša. A Sir Antonio další kapitolu své skvělé umělecké dráhy bude psát v čele London Symphony Orchestra. I v Praze dal najevo, že je evidentně typem dirigenta, který je se stejnou samozřejmostí doma jak v opeře, tak v koncertním sále.

******

Foto: Petr Kadlec

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky