Dcera pluku, jak ji hrají v Chicagu
„Hudba má líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost.“
„Lisette Oropesa skvěle a příjemně zpívá. A má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá.“
„Řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné.“

Lyrická opera v Chicagu střídá v listopadu v hracím plánu dva tituly. Vedle inscenace Janáčkovy tragédie Její pastorkyně, jejíž reflexi čtěte pod titulkem Hrůšova lyrická Jenůfa, je tím druhým dílem Dcera pluku od Gaetana Donizettiho. V hlavních rolích operní komedie excelují pěvci Lisette Oropesa a Lawrence Brownlee, dirigentkou mimořádně hravých představení je Speranza Scappucci.
Lyrická opera je jednou z předních operních společností ve Spojených státech. Vznikla v Chicagu v roce 1954 a hraje v budově Občanské opery se secesním hledištěm z roku 1929 pro téměř tři a půl tisíce lidí. Představení Donizettiho Dcery pluku v pátek 10. listopadu, druhé ze sedmi naplánovaných, bylo vyprodané, živě publikem sledované a vestoje velmi vstřícně na závěr oceněné. Dirigentka Speranza Scappucci provedla pěvce, orchestr, sbor i diváky celým dílem s nadhledem a neutuchající energií. Hudba měla líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost, sólisté byli pěvecky i herecky skvělí a režie Laurenta Pellyho a Christiana Rätha se dala sledovat s nelíčeným pobavením.
Donizettiho La fille du régiment, Dcera pluku, napsaná pro Paříž v roce 1840 a slavící tam tehdy velký úspěch, je roztomilou pohádkou s naivní, ale přesto zábavnou zápletkou. Markytánka Marie, nalezenkyně adoptovaná kdysi vojenským oddílem a od té doby vojáky všude doprovázející, by si měla podle zvyku některého z nich vzít. Ona se však zamilovala do venkovana Tonia… Aby ji získal, vstoupí do armády, ale Mariina teta, vznešená markýza, má jiné plány: chce dívku provdat za jakéhosi vévodu a od vojáků ji odvede na převýchovu. V závěru nicméně vyjde najevo, že není Mariinou tetou, ale matkou. A Tonio se dočká – Marii nakonec za ženu dostane.

Hvězdou chicagské inscenace, zdařilého návratu osvědčené starší jevištní podoby díla, hrané už mimo jiné ve Vídni, Paříži a v New Yorku, je Lisette Oropesa. Lyrická koloraturní sopranistka z Louisiany, z amerického jihu, narozená v New Orleans kubánským rodičům, v roli Marie doslova exceluje. Skvěle a příjemně zpívá, má zdravý a dobře vedený hlas, ovládá a zvládá všechny potřebné znaky bel canta. A k tomu skvěle, uvolněně a neodolatelně hraje. Má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá. Dá se hovořit o momentálně ideální představitelce pěvecky i pohybově značně náročné role.
Druhou hvězdou bezpochyby je tenorista Lawrence Brownlee, Američan z Ohia, přední interpret belcantových operních úloh. Tonia hraje jako roztomile nesmělého a nemotorného, v rozhodujícím okamžiku však za hlasitého smíchu publika odhodlaně přikvačí s vojáky na bojovém vozítku. Lehce přehnaných, ale ještě stále vkusných gagů podobného typu je v opeře několik. Ale Brownlee na sebe upozorňuje i ryze pěvecky. Zpívá čistě a lahodně, ani trochu s tlakem. A árii „Ah! Mes amis“ s pověstnými devíti vysokými „c“ přednáší s prozářenou lehkostí a ještě při ní stačí gesty a mimikou vyjádřit potřebné další odstíny emocí.

Legraci nezkazí a komedii neshodí ani další sólisté. Markýza v podání Ronnity Miller je neodolatelně korpulentní, důstojník Sulpice lišácký… A vévodkyně z Crakentorpu korunuje absurdní panoptikum skřehotavým hlasem.
Náznak hor z papírových map, průhledné stěny zámeckého pokoje, komičtí vojáci, kokrhající galský kohout v samém závěru… a řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné, nesené jedním poetickým směrem v souladu s hudbou a zpěvem a rytmizované pevnou rukou dirigentky.

Naprostý protiklad k Jenůfě. Listopadová nabídka Lyric Opera of Chicago je široce rozkročená a stojí oběma nohama pevně na zemi: jednou nohou ve světě vážné, temné, moderně prezentované opery, jednou nohou ve světě prosluněné, groteskní, klasicky traktované komedie. Oba protichůdné světy k opeře patří neoddělitelně – a chicagské divadlo to svému publiku připomíná naprosto důsledně.

******







Foto: Michael Brosilow, s laskavým svolením Lyrické opery v Chicagu
Příspěvky od Petr Veber
- Martinů v souvislostech (22)
Čtvrtá symfonie. Konec války v Americe - Biblický král David. Pomazaný i hřešící, Honeggerem oslavený
- SmetaNOVÝ sál otevřeli Beethoven a Prokofjev s Hrůšou
- Jubilant Jiří Teml na koncertě Kühnova dětského sboru
- AudioPlus | Václav Vonášek: Smetana v úpravě pro dechy je interpretační výzvou
Více z této rubriky
- Zvuk hutí, ozvěna duší. Zvardoněm inspirovaný večer jako svědectví kraje
- Drsný námět neotřele ztvárněný. Nová opera Miroslava Srnky
- SOČR exceloval a bratři Jussenovi opět nadchli
- Znovuobjevená Marianna Martines. Oratorium Izák v Divadle na Vídeňce
- ‚Cítíte to dobře…‘ Skladby mladých vítězů soutěže Generace mají smysl
- London Brass poprvé v České republice. Mistrně ukončili Brno Brass Fest
- Hudba mezi obrazy v nadšeném finálním spurtu
- Poetický večer s barokními ženami
- Foerstrovky v rukou dirigentských nadějí
- Daniel Raiskin znamenitě završil šéfdirigentské působení v čele Slovenské filharmonie