KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Dcera pluku, jak ji hrají v Chicagu english

„Hudba má líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost.“

„Lisette Oropesa skvěle a příjemně zpívá. A má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá.“

„Řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné.“

Lyrická opera v Chicagu střídá v listopadu v hracím plánu dva tituly. Vedle inscenace Janáčkovy tragédie Její pastorkyně, jejíž reflexi čtěte pod titulkem Hrůšova lyrická Jenůfa, je tím druhým dílem Dcera pluku od Gaetana Donizettiho. V hlavních rolích operní komedie excelují pěvci Lisette Oropesa a Lawrence Brownlee, dirigentkou mimořádně hravých představení je Speranza Scappucci.

Lyrická opera je jednou z předních operních společností ve Spojených státech. Vznikla v Chicagu v roce 1954 a hraje v budově Občanské opery se secesním hledištěm z roku 1929 pro téměř tři a půl tisíce lidí. Představení Donizettiho Dcery pluku v pátek 10. listopadu, druhé ze sedmi naplánovaných, bylo vyprodané, živě publikem sledované a vestoje velmi vstřícně na závěr oceněné. Dirigentka Speranza Scappucci provedla pěvce, orchestr, sbor i diváky celým dílem s nadhledem a neutuchající energií. Hudba měla líbeznost, esprit, půvab, spád, jednoduchou působivost i přesně vyhmátnutou vtipnost, sólisté byli pěvecky i herecky skvělí a režie Laurenta PellyhoChristiana Rätha se dala sledovat s nelíčeným pobavením.

Donizettiho La fille du régiment, Dcera pluku, napsaná pro Paříž v roce 1840 a slavící tam tehdy velký úspěch, je roztomilou pohádkou s naivní, ale přesto zábavnou zápletkou. Markytánka Marie, nalezenkyně adoptovaná kdysi vojenským oddílem a od té doby vojáky všude doprovázející, by si měla podle zvyku některého z nich vzít. Ona se však zamilovala do venkovana Tonia… Aby ji získal, vstoupí do armády, ale Mariina teta, vznešená markýza, má jiné plány: chce dívku provdat za jakéhosi vévodu a od vojáků ji odvede na převýchovu. V závěru nicméně vyjde najevo, že není Mariinou tetou, ale matkou. A Tonio se dočká – Marii nakonec za ženu dostane.

Hvězdou chicagské inscenace, zdařilého návratu osvědčené starší jevištní podoby díla, hrané už mimo jiné ve Vídni, Paříži a v New Yorku, je Lisette Oropesa. Lyrická koloraturní sopranistka z Louisiany, z amerického jihu, narozená v New Orleans kubánským rodičům, v roli Marie doslova exceluje. Skvěle a příjemně zpívá, má zdravý a dobře vedený hlas, ovládá a zvládá všechny potřebné znaky bel canta. A k tomu skvěle, uvolněně a neodolatelně hraje. Má nesporný komediální talent, na jevišti řádí, publikum baví i dojímá. Dá se hovořit o momentálně ideální představitelce pěvecky i pohybově značně náročné role.

Druhou hvězdou bezpochyby je tenorista Lawrence Brownlee, Američan z Ohia, přední interpret belcantových operních úloh. Tonia hraje jako roztomile nesmělého a nemotorného, v rozhodujícím okamžiku však za hlasitého smíchu publika odhodlaně přikvačí s vojáky na bojovém vozítku. Lehce přehnaných, ale ještě stále vkusných gagů podobného typu je v opeře několik. Ale Brownlee na sebe upozorňuje i ryze pěvecky. Zpívá čistě a lahodně, ani trochu s tlakem. A árii „Ah! Mes amis“ s pověstnými devíti vysokými „c“ přednáší s prozářenou lehkostí a ještě při ní stačí gesty a mimikou vyjádřit potřebné další odstíny emocí.

Legraci nezkazí a komedii neshodí ani další sólisté. Markýza v podání Ronnity Miller je neodolatelně korpulentní, důstojník Sulpice lišácký… A vévodkyně z Crakentorpu korunuje absurdní panoptikum skřehotavým hlasem.

Náznak hor z papírových map, průhledné stěny zámeckého pokoje, komičtí vojáci, kokrhající galský kohout v samém závěru… a řada dobře odhadnutých a narežírovaných vtípků činí z inscenace to nejzdařilejší možné hudební divadlo – barevné, plastické, odhadnutelně i překvapivě pointované, hravé a zábavné, nesené jedním poetickým směrem v souladu s hudbou a zpěvem a rytmizované pevnou rukou dirigentky.

Naprostý protiklad k Jenůfě. Listopadová nabídka Lyric Opera of Chicago je široce rozkročená a stojí oběma nohama pevně na zemi: jednou nohou ve světě vážné, temné, moderně prezentované opery, jednou nohou ve světě prosluněné, groteskní, klasicky traktované komedie. Oba protichůdné světy k opeře patří neoddělitelně – a chicagské divadlo to svému publiku připomíná naprosto důsledně.

******

Foto: Michael Brosilow, s laskavým svolením Lyrické opery v Chicagu

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky