„Je to postranní kouzlo jeho úžasných nápěvků mluvy.“

„Stabat mater? Vůči takhle silné hudbě nemůže zůstat žádné citlivé a nezatvrzelé srdce imunní, ať je člověk věřící jako Dvořák, nebo nikoli.“

„Pokud můžu spojit vlastní prožitek s pomocí orchestru, s kterým se chceme tak jako tak už dlouho vidět, navíc ve městě, ve kterém teď jsem, jak bych to neudělal!“

Dirigent Jakub Hrůša se po několika týdnech vrací na přelomu listopadu a prosince ze Spojených států do Evropy. K představením Janáčkovy Jenůfy v Lyrické opeře se v Chicagu nicméně přidal ještě narychlo domluvený záskok za Daniela Barenboima při tamním hostování orchestru Staatskapelle Berlin. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jakub Hrůša vypočítává, o kolik dnů se zdrží déle, a jedním dechem dodává, jak moc a proč se ale na koncerty těší. Čas v Americe samozřejmě vedle Janáčkovy opery věnuje i studiu jiných děl, především Smetanovy Libuše, která ho čeká v Roce české hudby 2024.  V rozhovoru se vrací k uvedením Dvořákových vokálních děl v Berlíně a v Římě, ke Stabat mater Petra Fialy uvedené v Bamberku, k tomu, co ho čeká jako budoucího hudebního ředitele londýnské Královské opery, a v osobní vzpomínce k odkazu nedávno zesnulého Mirko Škampy, který byl dlouholetý spiritus agens Pražského studentského orchestru. A k Janáčkovi Jakub Hrůša poznamenává, že se mu repliky z jeho jevištních děl vynořují v běžném životě…

Mezi dvanáctým a šestadvacátým listopadem dirigujete v Lyrické opeře v Chicagu pětici představení Janáčkovy Její pastorkyně. Zní Vám teď v hlavě pořád a jen Jenůfa? Nebo dokážete – a musíte – přepnout během dnů mezi představeními i jinam?

Jenůfa ve mně kupodivu rezonuje především celkovým pocitem – melodie a úryvky si nezpívám. Jsem totiž v mezičase příliš zaměstnán jinými díly, mimo jiné i operami. Za všechny zmíním Smetanovu Libuši, která mě fascinuje a jejíž studium teď nesmírně prožívám. I když vlastně ano – i Jenůfa mně nabíhá, ale možná jinak, než myslíte. Janáček je totiž mimořádně „chytlavý“ v tom, že se vám vynořují repliky z jeho jevištních děl v běžném životě a v konverzaci s lidmi. Je to postranní kouzlo jeho úžasných nápěvků mluvy a skladby z nich plynoucí.

Nedávno jste představil v Římě s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jehož jste hlavním hostujícím dirigentem, Dvořákovu kantátu Svatební košile. Je to spíše vzácnost, uvést právě toto dílo mimo naše území?

Ano, Svatební košile jsou skutečně vzácnost. Pokud dobře vím, v Římě se jednalo o italskou premiéru. Dílo však velmi zapůsobilo. Chystám se je uvádět nadále. Myslím, že příští štace snad bude Anglie. Uvidíme. Stojí to za to. Jedna z méně známých skladeb našeho velikána.

V Bamberku, kde jste šéfdirigentem tamních symfoniků, jste dostal Bavorskou kulturní cenu. Jakou má prestiž?

Nedovedu to popravdě úplně odhadnout. Ale podle toho, jak mi gratulovali a gratulují sami Němci, je asi cenou velmi významnou. Zejména také tím, že se nejedná vůbec o explicitně hudební ocenění, ale celkově společenské.

Uvedl jste tam mimo jiné Stabat mater Petra Fialy, skladatele a sbormistra, zakladatele a po tři desetiletí uměleckého šéfa Českého filharmonického sboru Brno. Působivá a podařená skladba, že?

Měl jsem z tohoto uvedení radost – a Petr Fiala snad ještě větší. Zahřálo mě u srdce, když jsem viděl, jakého úspěchu se jeho skladba – a jeho fenomenální sbor zpívající jak ve Stabat mater, tak v Glagolské mši – v Bamberku a u spolupracovníků v Bavorském rozhlase dočkala. Je to Petrovo opus magnum a jsem rád, že to vyšlo – a navíc na zahájení naší sezony. Máme v jejím vínku moto „Seele“. Duše. Stabat Mater a Glagolská od dvou významných brněnských osobností ji předznamenaly vynikajícím způsobem. A to, že je koncert zaznamenán, je bonus navíc. Jsem také rád, že jsem se po čase setkal s Petrovou dcerou, sólovou violistkou Kristinou.

Vzácností byla i Dvořákova Stabat mater, uvedená za vašeho řízení Berlínskými filharmoniky po čtyřiceti letech. Jak ji publikum vzalo? A co vy? Pro které okamžiky ji máte rád? A je to jen „velikonoční“, nebo univerzální hudba?

Museli bychom se ptát konkrétních lidí v sále, abychom se dověděli dostatečně podrobnou pravdu. Skutečnost, kterou jsme ale viděli všichni, byly ovace vestoje po skončení skladby. Také sóloví pěvci, kteří na rozdíl ode mě mají během provedení možnost hledět naslouchajícím lidem přímo do tváří, byli úplně dojatí, když viděli hluboký ponor, velké soustředění a slzy v očích u mnohých z nich. Všichni se nasazovali s maximální pozorností – to dojímá zase mě. Snažil jsem se v rozhovoru do Digital Concert Hall vyjádřit co nejtrefněji, v čem tkví síla této Dvořákovy duchovní hudby – snad (vedle Biblických písní) té nejhlubší a nejupřímnější, kterou kdy napsal. Nikdy se mi to nedaří dostatečně. Člověk musí tu hudbu prostě plně slyšet a prožít. Jako interpret nebo jako posluchač – obojí je pro mě stejně silný prožitek. Na první zkoušce jsem filharmonikům řekl, co jsem věděl: že totiž Stabat Mater u nich naposledy zněla v roce 1981 – a že toho roku jsem se narodil. Byli tím sami překvapeni. Přiznám se vám, že jsem se obával jediného, zda při jejich pověstném virtuózním rozletu a rozmachu společně nalezneme dostatek ztišení, ponoru, sebeodevzdání. Obával jsem se zbytečně. Jsou to nakonec fantastičtí hudebníci, kumštýři, pozoruhodní lidé – a vůči takhle silné hudbě nemůže zůstat žádné citlivé a nezatvrzelé srdce imunní, ať je člověk věřící jako Dvořák, nebo nikoli.

Vzpomněl jste na sociálních sítích na nedávno zesnulého Mirko Škampu. Jak byl pro vás důležitý?

Jsem rád, že se na to ptáte. Mirko Škampa je jedním z úhelných kamenů mého profesionálního života. A a také pro mě velkou postavou osobního rozměru. Nelze životu klást otázky „co by, kdyby“. Ale přesto je mi jasné, že možnost se při vysokoškolském studiu autenticky „vydirigovat“ a činně tak dozrát a bezděky (i vědomě) se připravit na první větší úkoly s profesionálními orchestry jsem získal především díky němu. Přispěl k tomu tehdy nemalou měrou také můj starší spolužák na AMU Tomáš Hanák, kterého jsem znal už přes našeho společného brněnského pedagoga dirigování, našeho zásadního učitele před Akademií, profesora brněnské konzervatoře Evžena Holiše, ke kterému Tomáš chodil na konzervatoři a já soukromě při gymnáziu. (Kolik fantastických osobností mimochodem u pane Holiše studovalo! Tomáš Krejčí, Standa Vavřínek, David Mareček…) Tomáš Hanák tehdy za mnou v prváku přišel, jestli nechci po něm převzít pověstný „Škampáč“, to je Pražský studentský orchestr. Před ním jej dirigovali – kromě předčasně zesnulé paní Vlasty Škampové – Ondřej Kukal, Stanislav Vavřínek, Jiří Štrunc, se mnou částečně souběžně a pak po mně samostatně Marko Ivanović, David Švec a potom mnozí další. Pro mě jako pro novou tvář v Praze to byla naprosto nezaplatitelná zkušenost – vedle studia u Radomila Elišky a Jiřího Bělohlávka ta nejdůležitější. Po dobu čtyř nebo pěti let (!) jsem docházel každé pondělí a každý čtvrtek večer do ZUŠ Lounských (musel jsem se každý ten týden omlouvat ze školních seminářů) a tam jsem poctivě zkoušel – ve všech významech toho slova: zkoušel hudebně, zkoušel, co dovedu a nedovedu, a „zkoušel“ různé radosti i strasti skutečného vedení orchestru. Byla to léta naprosto zásadní. Mirko Škampa nechyběl snad na žádné naší frekvenci. Vždycky tam jako duch celého počinu seděl nebo pocházel a pobíhal, s každým se bavil, každého instruoval, podpořil a pobavil, byl to gejzír inspirace a originality. A moudrosti. Přiznám se, že ne vždy jsem mu plně intelektuálně rozuměl. Některé jeho názory na hudbu a věci kolem ní byly velmi svojské. Zejména hudební obory mimo rámec konkrétní violoncellové pedagogiky byly často velmi svérázné (ostatně u cella často také). Ale musím říct, že jsem mu vždy bezmezně věřil. Především jako člověku stojícímu si pevně za svým pojetím hudebnického života a také za svými osobními postoji. Byl to úžasný člověk. Nějak jsme si dlouho nikdo nedovedli připustit, že tu nebude navěky. A vlastně jsme měli pravdu – on tu navěky bude, aspoň viděno lidskými měřítky roků a desetiletí. Ovlivnil pozitivně příliš mnoho lidí, aby se na něho zapomnělo. Měl jsem ho opravdu rád a vděčím mu za hodně. Často si uvědomuju, jak dobrými lidmi jsem byl ve svých začátcích obklopen. Mirko Škampa byl jeden z těch nej.

V poslední době se s vámi před publikem několikrát výrazně ukázala americká sopranistka Corinne Winters. Kolikrát už jste spolu pracovali a čím Vás upoutala nejvíc?

S Corinne jsme se seznámili při Kátě Kabanové v Salcburku loni v létě. Již předtím jsme se jednou potkali na pracovní seanci shodou okolností zde v Chicagu. Přiznám se, že jsem ji do té doby neznal a přijal jsem toliko doporučení režiséra Barrieho Koskyho, který tvrdošíjně trval na tom, že Káťou v Salcburku prostě musí být právě ona. Uskutečnili jsme tedy pracovní zkoušku, abych ji poznal. Barrie má skvělý čich na zpěváky! Přišla naprosto dokonale připravená – v tomto ohledu vykazuje nejlepší znaky americké důkladnosti v přípravě, a to nejenom v hudební, ale i v jazykové oblasti – ale přesto byla po nalezení vzájemné důvěry na již dobře zažité roli ochotna nadále důkladně pracovat. Zaimponovala mně tím. V Salcburku jsme na to pak v nejlepším smyslu navázali. Barrie i já jsme si těžko mohli přát dělnější a inspirativnější atmosféru ve zkouškách. Každá minuta byla nabitá podněty a úvahami. Což o to, ty se dějí často! Ale taky hlavně jejich realizací! Corinne byla ústředím tohoto úspěchu. Zvládla fenomenálně český jazyk (od té doby se v něm sama nadále vzdělává a již v něm dosáhla i mimo hudbu úctyhodného pokroku) a je z těch pěvců, kteří se do silných rolí vkládají tak, že v nich často kus sebe přímo nechávají. Miluju takovou oddanost umělecké práci – samotného mě i ostatní inspiruje k nejlepším výkonům. Od té doby jsme zažili i Straussovy Čtyři poslední písně a dvě dvořákovské kreace. Plánujeme některé další zajímavé projekty. Troufám si říct, že česká (a šířeji slovanská) hudba v ní našla jednoho z nejpozoruhodnějších a nejoddanějších ctitelů a interpretů. Vzhledem k tomu, jak její věhlas strmě stoupá, mám z toho dvojnásobnou radost. Podobně nadšeně se pouští i do hudby polské – viz její (i Poláky) oceňovanou Moniuszkovu Halku – nebo do hudby ruské.

V Londýně v Královské opeře Covent Garden, kam nastoupíte na podzim roku 2025, budete mít v týmu jako kolegyni i dirigentku Speranzu Scappucci. V čem je nejlepší?

Speranza, která teď tady v Chicagu naprostou shodou okolností řídí Donizettiho Dceru pluku, bude úžasná kolegyně. Vlastně si nemůžu přát lepšího parťáka. Rozumíme si lidsky, a přitom jsme osobnostně i repertoárově dosti odlišní. Speranza vychází samozřejmě z prostředí nejlepších korepetitorů. Působila takto na věhlasných scénách, jako je Vídeňská státní opera, a s některými nejlepšími dirigenty světa, například u Riccarda Mutiho. Je přímo vynikající pianistka – a její přirozenou specializací a největší láskou je jistě italská opera. Tu miluju také – ale ona je nadto doma v oblasti toho pravého bel canta (Rossini, Donizetti, Bellini…), do které bych se z respektu právě k umění těch, kdo se jí věnují dlouhodobě a vášnivě, pouštěl jen s obzvláštním respektem a citlivostí. Právě v této oblasti tedy bude ideálně doplňovat moji vlastní dramaturgickou linii v Londýně.

V Chicagu existuje The Patrick G. a Shirley W. Ryan Opera Center pro mladé umělce… Je nebo bude něco podobného i v Covent Garden?

No samozřejmě! Ba naopak – Londýn je přímo centrem takového počínání! Jette Parker Artists Programme je fantastický počin, který se těší na naše představy až neuvěřitelnému světovému záběru. Zájem o participaci v tomto programu je dechberoucí. A náročnost přijímacích zkoušek mezi oněmi stovkami kandidátů mi až nahání hrůzu. Jedná se o tvrdý, asi týden trvající soutěžní boj o to, aby se pak mohl člověk pár let účastnit. Odměna a zkušenost jsou ovšem velkorysé. Tato „akademie“ pro mladé adepty operní práce (nejen pěvce, ale i klavíristy a dirigenty) je skutečně na nejvyšší myslitelné úrovni a dává těm lidem obrovské zkušenosti do života. Navíc se Royal Opera House skutečně úspěšně snaží o celosvětový zásah – včetně snahy pomoci vyzvedávání talentů z méně vyspělých oblastí zeměkoule. Můj předchůdce Antonio Pappano se v péči o dobro této činnosti velmi zasazoval. Pokusím se co nejlépe v tom pokračovat. Nejlepším vysvědčením pro celý projekt je to, jak jsou na účast v něm zpětně jeho participanti – budoucí hvězdy operního nebe – hrdí.

Před pár dny se objevila zpráva, že vás v Chicagu po sérii představení Jenůfy čeká ještě nečekaný záskok se Staatskapelle Berlin… Těšíte se?

Ano, jak bych se netěšil! Je to skvostný repertoár – Brahmsova Třetí a První symfonie, v sále, který důvěrně znám již z mnoha dirigentských návštěv u Chicago Symphony… S nimi to byla Smetanova Má vlast, byl to Barber, Dvořák, Mahlerova Devátá… A s orchestrem, s kterým se již snad deset let domlouváme na koncertní (a případně i operní) spolupráci, a nikdy to nevyšlo – z termínových důvodů a také proto, že jsem tam mezitím navázal úzký vztah s Berlínskými filharmoniky. Staatskapelle Berlin je ale vynikající orchestr – a má celková úcta k jejich dlouholetému šéfdirigentu Danielu Barenboimovi je prostě obrovská. Podobně, byť zase jinak, si vážím i jeho nástupce Christiana Thielemanna. Je mi líto, že Maestro Barenboim nemůže bohužel vyrazit se svým orchestrem na americké turné, tady byl obzvláště očekávaným, když byl jedním ze slavných šéfů Chicago Symphony. Pokud můžu takto spojit vlastní prožitek s pomocí orchestru, s kterým se chceme tak jako tak už dlouho vidět, navíc ve městě, ve kterém již teď jsem, jak bych to neudělal! Odjedu domů za rodinou o dva dni později. Těším se už moc, ale dohodli jsme se, že to ještě dva dni vydržíme. O to sladší bude potom shledání.

———————

Čtěte také VýhledPlus o dalších zámořských úkolech Jakuby Hrůši, rozhovor s ředitelem Lyrické opery Anthonym Freudem, rozhovor s Klárou Moldovou, která v Chicagu pomáhala sólistům s češtinou, a dvě reflexe tamních inscenací –Jenůfy a Dcery pluku.

Foto: Facebook J. Hrůši, Facebook / Chicago Symphony Orchestra / Todd Rosenberg, foto z opery Jenůfa – s laskavým svolením Lyrické opery Chicago