„Jakub Hrůša podtrhuje v symfonickém charakteru partitury tempově i výrazově lyrické momenty.“

„Lise Davidsen dokonale ovládá hlas v širokém spektru od jímavých pianissim po skutečně vypjatá sdělení. Její Jenůfa je dramatičtější, má vznešenost i sebevědomí. Je však uvěřitelná i v intimnějších pasážích.“

„Guthova inscenace takovou sílu nemá, ať už je důvodem režisérova poetika pohybující se trochu jinými, šedivějšími cestami, než kterými jde hudba, nebo scéna, jejíž strohost se typově míjí s expresivní naléhavostí příběhu.“

Lyrická opera v Chicagu se po dlouhé době vrátila k Janáčkově Jenůfě. Koprodukční inscenace režiséra Clause Gutha, hraná už před dvěma lety v londýnské Covent Garden, se stala příležitostí pro americký operní debut Jakuba Hrůši. Návratů k orchestrům ve Spojených státech, včetně Chicago Symphony Orchestra, má za sebou i před sebou řadu, teď mu zbývá po chicagské, druhé největší a nejdůležitější americké operní scéně, už jen Metropolitní opera.

Janáčkovu Jenůfu hráli v Lyrické opeře v Chicagu poprvé v roce 1959, pět let po vzniku souboru. Celosvětově nejčastěji uváděná česká opera se tam nicméně vrací na scénu jen sporadicky, nyní po více než dvaceti letech. Na programu je od 12. do 26. listopadu celkem pětkrát. Propagace projektu zdůrazňovala inscenaci jako hluboce psychologickou, srdceryvnou a hudebně strhující, jako mistrovské dílo, jako něco, co nesmíte na podzim v Chicagu minout. Hudebně to platí na sto procent. Sólisté, v čele s Lise Davidsen a Ninou Stemme, jsou sezváni ti nezajímavější a nejlepší možní. Jakub Hrůša podtrhuje v symfonickém charakteru partitury tempově i výrazově lyrické momenty, aby mu o to výrazněji vyzněla místa, která přinášejí emocionální nárazy. Režie Clause Gutha, rozpracovaná pro tento „revival“ Axelem Weidauerem, působí však na scéně Michaela Levina trochu studeně.

Její pastorkyňa patří k těm hudebním dílům, která jsou schopna vyvolat nezvladatelný nápor emocí, která dokážou v klíčovém okamžiku nečekaně vehnat slzy do očí. Ať už při rozhodování Kostelničky, co s děckem, nebo v samotném závěru přinášejícím katarzi odpuštění, smíření a naději. Tato inscenace však podobnou sílu nemá, ať už je důvodem režisérova poetika pohybující se trochu jinými, šedivějšími cestami, než kterými jde hudba, nebo scéna, jejíž strohost se typově míjí s expresivní naléhavostí příběhu. Nutně nemusí vadit absence folklóru v prvním dějství, ale kulisy vojenského lazaretu – místo mlýna – nenabízejí hlubší smysl ani samy o sobě, ani v návaznosti na druhé dějství, situované do jakési klece, ani směrem k třetímu dějství, pojatému vizuálně – se stolem a židlemi a s kroji, byť ani trochu moravskými – asi nejtradičněji. Nelze se ubránit dojmu, že režisér se scénografem četli příběh trochu schematicky a že emocionálně zůstali poněkud na povrchu – jinými slovy, že příliš nestudovali a neposlouchali hudbu.

O to víc škoda, že zůstali v zajetí své koncepce, když Jakub Hrůša dává Janáčkově hudbě nejen slovy nevyjádřitelnou autenticitu, danou kulturním zázemím i osobním přesvědčením o mimořádné sdělnosti jeho invence, ale i jedinečný náboj mnohotvárné emocionality. Symfonický základ nedělního premiérového představení měl ovšem klidná tempa, tišší dynamiku a v převažujícím dojmu až překvapivě smírnou náladu vycházející vstříc pozdnímu romantismu, jen občas se strmě vzpínající k závažným okamžikům. Určitě šlo o dirigentův vyhraněně osobní přístup, ale zároveň jako kdyby nebylo až tak úplně snadné donutit orchestr k větší dravosti a plnokrevné naléhavosti, která by se v několika okamžicích mohla dostat ještě dál, až na dřeň, k drásavé syrovosti.

Mladé norské sopranistce Lise Davidsen, vítězce Domingovy Operalie a soutěže královny Sonji z roku 2015, nelze upřít výrazné pěvecké charisma a skutečnost, že dokonale ovládá hlas v širokém spektru od jímavých pianissim po skutečně vypjatá sdělení, po excitované kantilény. Jednou, a nebude to dlouho trvat, bude určitě zpívat Kostelničku. Lise Davidsen v Lyrické opeře debutuje, ale není žádným nováčkem – má za sebou skvělé kreace v Londýně, Vídni, Paříži, Miláně i na Bayreuthském festivalu, nedávný sólový recitál v Metropolitní opeře… a vydala desku Vánoce z Norska. Její Jenůfa je hlasově celkově dramatičtější, má proto vznešenost i sebevědomí. Je však uvěřitelná i v intimnějších pasážích.

Skvělou figuru pěvecky vytvořila Švédka Nina Stemme. Je nesporně jednou z předních dramatických sopranistek současnosti. Po léta zpívala Jenůfu, jako Kostelnička debutovala ve Vídni v Theater an der Wien v roce 2022. V Chicagu se poprvé představila v titulní roli Straussovy Elektry v roce 2018. V Metropolitní opeře se v roce 2022 ve stejné opeře setkala s Lise Davidsen – byly sestrami Elektrou a Chrysothemis. Kostelničku ztvárňuje v chicagské Lyrické opeře svrchovaně. Nekřičí a jasně artikuluje, skutečně ji zpívá. Obdařuje ji velkým, mimořádně znělým a pevným hlasem, schopným dosáhnout značného patosu. Budí respekt. Ale herecky, jako představitelka dominantně, až zaslepeně přemýšlející a jednající ženy, by mohla působit ještě autoritativněji.

Laco a Števa, dva tenoristé, Čech Pavel Černoch a Američan Richard Trey Smagur, jsou typově přesní; první hlasově měkčí, druhý fanfarónštější, oba vokálně bez problémů, vynikající, právi toho nejlepšího mezinárodního castu. Debutantkou, stejně jako oni, je v Lyrické opeře Marianne Cornetti v roli stařenky Buryjovky, aktivní a pevné. Další role obsadili mladí členové programu profesionálního rozvoje umělců The Patrick G. and Shirley W. Ryan Opera Center – Laureano Quant, Kathryn Henry, Lindsey Reynolds, Lucy Baker a Sophia Maekawa – a dva nedávní absolventi Ryan Opera Center Ensemble, a to Wayne Tigges a Katherine DeYoung v úloze rychtáře a jeho ženy. Všichni tito pěvci, jeden jako druhý, vytvořili vokálně jisté a dobře artikulující postavy.

Chicagská Jenůfa končí tak, jak začíná: se staženou lamelovou oponou. Oba protagonisté, v naději na společnou budoucnost, vyjdou až před ni. Škoda jen, že se režiséři často bojí vyjádřit explicitněji něco tak pozitivního, jako je odhodlání jít spolu životem přes všechna protivenství. Je to bohužel přítomno i v této inscenaci. Laca si nevšímá Jenůfčiny vstřícně natažené ruky. Nedotknou se. Přitom by spojené ruce, byť třeba váhavě a třeba až v poslední vteřině, než zhasne světlo a dozní hudba, nemusely být ani trochu kýčem.

Čtěte také RozhovorPlus Klára Moldová: Janáček by nebyl Janáčkem, pokud bychom mu vzali správnou češtinu.

******

Foto: Michael Brosilow – s laskavým svolením Lyric Opera of Chicago, Petr Veber