„Ve dvou jednovětých skladbách Antonína Dvořáka naplno a suverénně využil daný prostor houslista Jiří Vodička.“

„Předehra k Prodané nevěstě – v posvěceném okamžiku mistrovský kus v neméně mistrovském provedení, jakého by nedocílil žádný jiný orchestr na světě.“

„Rapsodii v modrém zahrála pianistka Olga Kern s obrovskou energií v rozpětí od romantismu rachmaninovovského typu po dobovou populární hudbu.“

Rok české hudby 2024 otevřela Česká filharmonie na Nový rok večer programem přenášeným televizí, který zazněl v Rudolfinu už odpoledne a také předtím na Silvestra. Stejně jako Marek Eben ve svém nenapodobitelně laskavém a trošičku hubatém průvodním slovu, ani dirigent Jakub Hrůša v něm nenechal náhodě žádný detail. Za přispění houslisty Jiřího Vodičky a klavíristky Olgy Kern se ze sledu populárních čísel od českých mistrů a od Gershwina od prvních do posledních okamžiků stala hudební událost.

Novoroční večer České filharmonie měl vážný podtext. Pár metrů od Rudolfina, na univerzitní filozofické fakultě, úplně zbytečně zemřelo 21. prosince rukou chladnokrevného šílence čtrnáct lidí. Bude to ještě dlouho živá rána a koncert její existenci nemohl zamlčet. Mimořádné zařazení Dvořákova Nokturna H dur – vážně a pomalu, velmi emotivně, s až mahlerovským výrazem zahraného na samém začátku, trochu zamíchalo vytištěným programem. Skladba, i s následným ztišením publika, bez potlesku, posloužila však mimořádně vhodně k pietnímu, ani trochu formálnímu pozastavení.

Návrat k připravené sestavě populárních skladeb přinesl Dymák a Pilky z Lašských tanců Leoše Janáčka. Žádná idyla. Česká filharmonie je zahrála plnokrevně, zemitě, rázně a bravurně a vzácně dala zapomenout, že zralá a nejtypičtější Janáčkova tvorba pochází až z pozdějších let. Jakub Hrůša totiž vyhmátl charakteristické rysy jeho hudby, ukazující už dopředu.

Janáčka zarámovaly v programu dvě jednověté skladby Antonína Dvořáka, ve kterých naplno a suverénně využil daný prostor houslista Jiří Vodička. Romanci f moll přednesl líbezně, v krásně dýchajících frázích, Mazurek potom ve vyhroceném kontrastu virtuózního tempa a jemnějších pozastavení.

Předlohou pro rozkošně zahraný a ne zcela běžný přídavek se staly Dvořákovy Maličkosti pro dvoje housle a violu, respektive Romantické kusy pro housle a klavír. Vodička se pro něj spojil s Evou Krestovou, která od prvního pultu vede filharmonické violy a která za aranžmá pro dva nástroje stojí. Pohráli si s přednesem, s drobnými dynamickými proměnami i s výrazem, a v duchu celého večera vytvořili ze známé melodie malý drahokam.

Až po přestávce přišla na řadu předehra ke Smetanově Prodané nevěstě, která na samém začátku ustoupila pietě. Zazněla v ideální dokonalosti, v polyfonii se všemi přesně umístěnými novými a novými nástupy tématu, v opravdu nepřekonatelně efektním tempu, ale nikoli jako závod ve sprintu. Měla i roztančenost a všechna líbezná pozastavení, dýchala životem… a připomínala ve velkém obsazení orchestru chvílemi málem až Mou vlast. V posvěceném okamžiku mistrovský kus v neméně mistrovském provedení, jakého by nedocílil žádný jiný orchestr na světě.

Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi byl měkký a přiměřeně dekadentní, dvě věty z nádherné Suity A dur jeho učitele Antonína Dvořáka efektně vybuzené i rozkošné.

Právě ta pomohla jako jeden z plodů jeho amerického období překlenout hladce hranici dělící dosavadní český program od závěrečné skladby večera, letos stoleté Rapsodie v modrém Američana George Gershwina – ikonického koncertantního díla složeného na přání „krále jazzu“ Paula Whitemana. Pianistka Olga Kern ji zahrála s obrovskou energií v rozpětí od romantismu rachmaninovovského typu po dobovou populární hudbu, z dirigentského stupínku vycházely podobně rozpjaté podněty odkazující místy k velkolepě znějícímu symfonickému bigbandu, jindy ke zjihlému patosu klasiky. Byla to efektní tečka odkazující nejen k dozvukům silvestrovské noci, ale i ke světovému kontextu české hudby. Vždyť Dvořák uspěl i v Americe. A byl to on, kdo pouhé čtvrtstoletí po zrušení otroctví prohlásil v New Yorku v roce 1892, že základem původní americké skladatelské školy by se měly stát především černošské melodie a písně. Gershwin tím směrem šel.

Přesunům v programu padl za oběť pochod V nový život Josefa Suka, skvělé dílo skladatele narozeného 4. ledna před sto padesáti lety. Ať už byla důvodem stopáž televizního přenosu, nebo pečlivé dramaturgické zvažování průběhu a vyznění večera, je škoda, že se nemohlo vzácně rozeznít.

Jakuba Hrůšu, který od roku 2025 bude hudebním ředitelem londýnské Královské opery Covent Garden, Marek Eben během koncertu trochu pozlobil a publikum neodolatelně pobavil. Nejprve významně dvojsmyslně protáhl větu, že „…mu to samozřejmě přejeme…“, aby mohl konstatovat, že bude v Praze k naší lítosti zřejmě jen vzácným hostem. O něco později, po dokonale zahrané operní předehře, pak v přesně vygradované nadsázce zahlaholil: „Pane dirigente, Vás je pro Londýn škoda…!“ Moderátor koncertu si může dovolit i takovou opovážlivost – když je herec a umí to náležitě říct. Jiný by si netroufl, nebo by mu to nevyšlo a neprošlo…

Když je někdo tak empatický a mimořádně vybavený a zároveň již tak zkušený jako Jakub Hrůša, může si s vnímavým a disponovaným orchestrem dovolit sáhnout na zřídka slýchanou zralou hudební brilanci – hraniční tempa, zvuk modelovaný v obrovské dynamické šíři, spontánní svobodu sól i celku… a spoustu krásných detailů, připravených i zaimprovizovaných. Stalo se, dělo se.

Pokud by mělo platit „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, a to by mělo, pak filharmonici vstoupili do roku umělecky mimořádného.

******

Foto: Petra Hajská