„Z erotického a naturalistického dramatu s prvky morbidity je psychologická studie a z temných starověkých kulis je salón, který evokuje operetu.“

„Režisér asi nabízí popírání tradičního vyprávění i kroky proti logice jako provokativní hru, kterou je s ním možné hrát v rámci nového či přímo postmoderního přístupu.“

„Asmik Grigorian si nechává dostatek sil pro imponující závěr, díky němuž publikum po spadnutí opony neobvykle hlasitě zareagovalo, doslova vybuchlo.“

Státní opera v Hamburku nastudovala Straussovu Salome. Za premiérou, která v neděli současně otevřela další operní sezónu televize Arte, stojí dirigent Kent Nagano. Pěvecké obsazení je ideální, ať už jde o Asmik Grigorian v titulní roli, nebo o Johna Daszaka a Kyle Ketelsena, kteří se skvěle uvedli jako Herodes a Jochanaan. Režisér a scénograf Dmitri Tcherniakov ovšem trochu zamíchal tradičními představami o tomto díle. Jeho přeznačení některých momentů je odvážné, v podstatě fungující, ale přesto provokativně kontroverzní.

Dmitri Tcherniakov, respektive Dmitrij Čerňakov, je dnes určitě jedním z nežádanějších a nejoceňovanějších operních režisérů. V Hamburku už inscenoval Straussovu Elektru – a právě na ni teď vizuálně navázal v Salome. Divákům ve své verzi příběhu dává nahlédnout do současného interiéru, kde je zrovna v plném proudu narozeninová party. Pořádá ji Herodes a mezi hosty je i vážený filozof Jochanaan, přednášející o nových světových pořádcích. Salome sice jeho myšlenky zaujmou, ale nakonec ji nejvíc zajímá on sám. Musí být, velmi neochotně, k dispozici svému otčímovi, dojde i na náznak tance, ale dívka čím dál víc myslí na jediné: chce políbit Jochanaana. Ten však pro něco takového nemá pochopení a odchází… Salome proto hledá jinou možnost.

Herodes jí přece slíbil splnit jakékoli přání…! Cože, hlavu Jochanaana? Zděšeně reaguje: To ne! – A raději ji dá zabít.

Kent Nagano a jeho Philharmonisches Staatsorchester Hamburg dávají Straussově barvité a expresivní opeře po hudební stránce maximum. Komplexní zvuk, sebejistý výraz, bezchybnou hru, dynamické nuance, pevné a logické přimknutí hudby k příběhu, podporu pěvcům i rovinu samostatného symfonického plánu. Režisérova verze, odchylující se od Oscara Wildea a Richarda Strausse především v tom, že už nejde o apokryf se starozákonními reáliemi, se s hudbou pojí velmi dobře. Jde však místy proti textu, jako kdyby ho Tcherniakov ignoroval. A nebo snad divákovi nabízí popírání tradičního vyprávění i kroky proti logice textu jako provokativní hru, kterou je s ním možné hrát v rámci nového či přímo postmoderního přístupu k přemýšlení o věčných tématech?

V rozhovoru s dramaturgyní hamburské Státní opery mezinárodně působící ruský režisér přiznává, že má ve Straussově Salome „problém“ se třemi momenty: Jochanaan jako prorok…? Tanec přidaný jako konvenční prvek do partitury…? Useknutá hlava na talíři…?

A tak budou některé věci teď naruby. Z vězněného Jana Křtitele zvěstujícího Ježíšův příchod, pro Římany buřiče, je vážený muž, stranící se společnosti, uprostřed které sedí; muž, o jehož černých vlasech obdivně Salome zpívá, který však navzdory dramatu vyvolá tichý smích publika, protože má pleš s „přehazovačkou“… Ze smyslného tance sedmi závojů, myšleného autorem jako striptýzový, je oblékání Salome do sukně a pak její opatrné postávání na stole. A místo useknuté hlavy popraveného proroka, kterou Salome v jiných produkcích nechutně líbá na rty, zůstává posedlá nenaplněná touha, asi však překrytá iluzí a blouzněním, když i v této inscenaci musí zpívat „Ach! Teď zlíbala jsem ústa tvá, Jochanaane!“

Litevská sopranistka Asmik Grigorian (kterou Praha poznala v koncertním provedení Rusalky a která po světě zpívá mimo jiné i Janáčkovu Jenůfu) ztvárnila Salome už na Salcburském festivalu v roce 2019. V Hamburku si ji tehdy na základě tamního mimořádného úspěchu vysnili i pro své publikum. Teď ji mají. I ve zcela jiné režii dává roli absolutní pěveckou svrchovanost v nejširším možném dynamickém rozpětí. Nepřehrává expresivní polohy, vždy je to pořád a stále ještě zpěv. Mimořádně soustředěně hraje, její Salome je znuděná, lhostejná, zlá i umanutě posedlá. Nechává si dostatek pěveckých sil pro vypjatý, interpretačně imponující závěr. Určitě právě díky němu premiérové publikum po spadnutí opony nadšeně a neobvykle hlasitě zareagovalo, doslova vybuchlo.

Britský tenorista John Daszak jako Herodes působí v této inscenaci spíše slabošsky než odpudivě. Zpívá skvěle a srozumitelně, ani trochu není vysloužilým pěvcem za zenitem. Obdobný dojem jako on vyvolává Violeta Urmana jako Herodias. Krásně znělou a vyklenutou kantilénou zaujal Oleksiy Palchykov jako Narraboth, obdivovatel krásy Salome. Epizodní, ale poutavě zazpívanou rolí na sebe v mumraji narozeninové party upozornila Jana Kurucová. Basbarytonista Kyle Ketelsen, Američan s německými předky, obdařil neobvykle civilně koncipovanou postavu Jochanaana, stejně nezvykle setrvávajícího na jevišti (pak už bez zpěvu) až téměř do konce, krásně vyrovnaným a znělým mužným projevem.

Inscenace působí hudebně s naprostou samozřejmostí, scénicky ovšem chtě nechtě provokuje. Z dusného erotického a naturalistického krvavého dramatu s prvky šokující morbidity a dekadence je realistická psychologická studie o touze po autonomii a o pomstě a z temných starověkých kulis, ve kterých soupeří Židé a Římané, je evropský salón, který nezadržitelně evokuje operetu… Přesto Kent Nagano a Dmitri Tcherniakov spolu se sólisty a orchestrem i všemi dalšími divadelními profesemi vytvořili strhující hudební divadlo, do posledního pohybu promyšlené, vizuálně atraktivní. Hudba zůstává v souladu s tím, co se na scéně odehrává. Libreto však už méně.

Záznam hamburské Salome, úvodního představení operní sezóny ARTE, je možné do 28. dubna 2024 zhlédnout zde.

******

Foto: Monika Rittershaus, Petr Veber