PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Obsazení španělského barytonisty Luise Cansina do titulní role bylo šťastným tahem.“

„Laskavý a moudrý nadhled, smířlivé uzavření děje. A strhující finále – nenápadně mistrovská fuga.“

„Začínám si uvědomovat, že jsem byl osel, konstatuje hrdina ve šmrncovním překladu Marie Kronbergerové.“

Nejnovější brněnský operní titul vydařeným způsobem propojuje invenci skladatele Giuseppe Verdiho a nápaditost režiséra Ondřeje Havelky. Potkali se v Mistrově posledním díle, které v roce 1893 všechny překvapilo. Po dvou tuctech dramat přišel totiž s komedií podle Shakespeara. Zábavnou i rozšafně moudrou. Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle hraje od středy Falstaffa, hravou inscenaci, hudebně i divadelně opravdu dobrou.

„Petr Popelka se postavil za nápad uvést na pokračování Wagnerova Tristana a Isoldu s veškerou vehemencí, která k jeho projevu patří, i se zázemím zkušeností, které má z působení v Semperově opeře v Drážďanech.“

„Snad se s těmito pěvci počítá i pro další sezóny, ve kterých má podobně koncertně dojít i na druhé a pak na třetí dějství opery.“

„Tristana rozvrhl SOČR jako běh na dlouhou trať. Budou to tedy ve výsledku tři osamocené koncerty.“

První dějství Wagnerovy opery Tristan a Isolda jako koncertní program vypadá sice na první pohled nezvykle a ne zcela obvyklý takový projekt v našich končinách opravdu je, ale jde o osmdesátiminutovou hudební báseň, která upoutá a nepustí. Zvláště když ji za dirigentským pultem náruživě modeluje a posunuje někdo jako Petr Popelka. Pondělní večer rozhlasových symfoniků v pražském Rudolfinu vyzněl strhujícím způsobem.

„Skutečnost, že hlavní sólistkou díla Lery Auerbach byla Kristina Reiko Cooper, se velmi silně propojuje s faktem, že i Alexander Liebreich má k tématu holokaustu osobně velmi blízko.“

„Nádoby světla jsou pomaleji plynoucí meditativní hudbou, poutavou a podmanivou, naléhavou, ale ne exaltovanou.“

„V Schubertově Symfonii C dur nabídl zralou, propracovanou a přiměřeně emotivní podobu nádherné skladby, která přes všechny klasicizující parametry zcela zřetelně patří hudebnímu romantismu.“

Návrat Alexandera Liebreicha k rozhlasovým symfonikům přinesl v pondělí dvě rozměrná a umělecky závažná díla. V pražském Rudolfinu zazněla pod taktovkou někdejšího šéfdirigenta Schubertova Velká symfonie a v české premiéře čerstvá novinka z pera skladatelky Lery Auerbach – Symfonie č. 6 „Nádoby světla“, vokálně-instrumentální dílo s námětem holokaustu.

„Rejchova skladba měla pod taktovkou Radka Baboráka uměřenost i vzruch, ušlechtilost a vznešenost.“

„Ondřej Brousek napsal vděčnou hudbu, ve které se neustále něco děje a která se opravdu dobře poslouchá.“

„Beethovenův Houslový koncert vyzněl bez pochybností – přesto, že suchá akustika sálu nezaoblila a neskryla nic.“

Cyklus Rok na 4 doby pokračoval v Mladé Boleslavi v pondělí ambiciózním projektem – Beethovenův Houslový koncert tam přednesl Josef Špaček a zazněla také současná kompozice z pera Ondřeje Brouska, ve které byli sólisty Miroslav Sekera a Ivana Dohnalová-Švestková. Dějištěm koncertu se stalo Škoda Muzeum. Byla to další příležitost pro vystoupení orchestru Radka Baboráka, který od loňska aktuálně nese název Ukrajinsko-Česká Sinfonietta.

„Slouží ke cti režisérce Kateřině Duškové, že vypráví právě toto a nic dalšího.“

„Paolo Gatto učinil z orchestrálního partu samostatný symfonický plán inscenace, který věci zintenzivňoval a doříkával.“

„Lívia Obručník Vénosová dostatečně vystihla psychologii postavy, i když se nedostala až k úplným krajnostem srdceryvné pravdivosti, a ani v jednom okamžiku nezklamala pěvecky.“

Pucciniho Madama Butterfly je ve světovém repertoáru sedmou nejhranější operou a v časovém rozsahu hlavní role dokonce zřejmě drží primát. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy oblíbený a působivý titul nastudovalo právem. Soudě podle páteční premiéry, ztvárnila sopranistka Lívia Obručník Vénosová gejšu Čo-Čo-San jako svou dosud snad nejlepší roli, režisérka Kateřina Dušková našla dobrý klíč k prezentaci dojemného příběhu jako uvěřitelného komorního dramatu a dirigent Paolo Gatto, zásadní aktér projektu, dokázal učinit ze známého díla opravdový hudební zážitek.

„Všechny tři duchovní kompozice prokázaly, že rozhodnutí oživit je mělo a má opodstatnění.“

„I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná.“

„Program nenápadně aspirující na skutečnou událost.“

Fialová barva symbolizuje v římskokatolické liturgii pokání a kajícnost, užívá se proto v postní době nebo při mších za zemřelé. A právě takovou barvu měl světelný design úterního koncertu Collegia 1704 v pražském Rudolfinu. Na programu byly duchovní skladby, které tomu odpovídaly. Miserere, Stabat Mater a Requiem ve ztvárnění skladatelů Scarlattiho, Traetty a Duranteho, barokních mistrů patřících k neapolské škole. V tuzemském koncertním životě šlo o nesporně podnětný a objevný umělecký počin.

„Magdalena Kožená umí zvýraznit význam slov, umí jim dát hudební tvar a přesný výraz.“

„V doprovodu písní Simon Rattle působil téměř neviditelně, neznamená to však, že by neměl vše pevně a hlavně podrobně v rukou.“

„Vystupuje s taktovkou jako opravdový velitel, přesto však ani trochu ne jako dirigentský despota. Nevznáší se nad orchestrem, neopájí se, ale je na všechny strany v blízkém kontaktu – a z detailní práce mu zároveň zřetelně vyvstávají proporce a velké plochy díla.“

Sobotní koncert České filharmonie byl výjimečným setkáním s neokázalým pěveckým uměním Magdaleny Kožené a s dirigentským mistrovstvím, jímž obdobně nenápadně vládne Sir Simon Rattle. Schumann a Martinů, oba v programu dvakrát, spolu sice nijak nesouviseli, ale hodnota koncertu spočívala v něčem jiném než ve vycizelované dramaturgické lince. Společným jmenovatelem písní moderního českého klasika a symfonické tvorby německého romantika bylo oživování partitur, interpretace, tvoření znějící hudby, a to způsobem, který se autoritu nemusí snažit dávat najevo – prostě ji má.

„V provizorních podmínkách ghetta byl hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper, dirigent Rafael Schächter.“

„V profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé.“

„Sbor ani sólisté se nemohli opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt.“

Těžko si představit spojnici mezi katolickou mší za zemřelé a židovskou komunitou. Terezínské ghetto, kam byly za druhé světové války deportovány desetitisíce Židů, však takovým průsečíkem je. Věznění lidé, umělci i nesčetní amatéři, tam nastudovali a uvedli na podzim roku 1943 a pak ještě od ledna 1944 nejméně tucetkrát Verdiho Requiem. Připomínkou a svého druhu i rekonstrukcí těchto neuvěřitelných počinů byl čtvrteční koncert v rámci pražského festivalu Věčná naděje. Messa da Requiem Giuseppe Verdiho zazněla, tak jako v Terezíně, za pouhého klavírního doprovodu.

„Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.“

„Lukáš Vasilek, připravený, napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně.“

„O to silněji vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností.“

Pražský filharmonický sbor podpořil názvem svého únorového koncertu touhu civilizovaného demokratického světa, aby se už konečně stala minulostí agrese rozpoutaná před rokem barbarským ruským putinovským režimem. Koncert za konec války na Ukrajině… I kdyby ale nebylo této okolnosti, která probouzí pochopitelné emoce, i kdyby nebylo aktuálního politického kontextu, bylo by i tak vzácné uvedení Brittenova Válečného rekviem samo o sobě velkou událostí. Ryze uměleckou. Protiválečné pacifistické dílo je velkolepou, mimořádně působivou duchovní a hudební freskou a dirigentu Lukáši Vasilkovi se podařilo se spojenými orchestry, sbory a sólisty dát jí dokonale plastický tvar a ohromující obsah.

„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“

„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“

„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“

Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.

„Roman Válek prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí.“

„Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace… a samozřejmě pěvecká ekvilibristika.“

„Skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus.“

Eliso milovaná od lidí i od bohů… Přesně taková je pointa dvouhodinové oslavné serenaty Harmonie planet, kterou napsal Antonio Caldara v roce 1723 k poctě císařovny Alžběty. Zazněla tehdy ve Znojmě. Po třech staletích se nyní v novodobé tuzemské premiéře uskutečnilo její koncertní provedení – hned druhý den po brněnském – ve středu i v Praze. A na Hudebním festivalu Znojmo uvedou v červenci stejní interpreti dílo dokonce scénicky. Hudebně to rozhodně stojí za to. Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a sedmi skvělými sólisty předestřel skladbu ve Španělském sále Pražského hradu jako pozitivní a neproblémovou italskou hudbu nabitou svěží energií.

„Balada blanická je hudba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná.“

„Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita, ušlechtilost, nelze se zbavit dojmu, že Dvořák napsal díla, která jsou silnější.“

„Miloš Orson Štědroň napsal postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou.“

Česká filharmonie vsadila na odvážnou kartu. Pro abonentní koncerty tento týden zvolila premiéru současné novinky v kombinaci se dvěma málokdy hranými díly dvou českých klasiků. Miloš Orson Štědroň, Leoš Janáček i Antonín Dvořák nicméně pod dirigentským vedením Tomáše Netopila u publika v pražském Rudolfinu ve čtvrtek nakonec plně obstáli.

„Matthias Goerne je dostatečně hlasově vybaven, přesto se však nelze zbavit dojmu, že v případě Wagnera nejde o jeho nejvlastnější obor.“

„Schmidtova symfonie se hlásí k existenci tonálních center i k principům posluchačsky vstřícné instrumentace, zvukové libosti a psychologické čitelnosti.“

„Manfred Honeck udělal vše pro to, aby na dlouho asi ojedinělé provedení skladby, v tuzemsku neznámé, zanechalo dojem na dlouhou dobu.“

Koncert dirigenta Manfreda Honecka s Českou filharmonií se třemi výjevy z Wagnerových oper a závažným symfonickým dílem bratislavského rodáka Franze Schmidta byl ve středu v pražském Rudolfinu setkáním s vrcholným i pozdním hudebním romantismem a s typickou filozofující zatěžkaností umění německého jazykového okruhu. Nebyl ani efektním virtuózním ohňostrojem, ani brilantní přehlídkou interpretačního umění, ale vážným náladovým spočinutím. Působilo tak i vystoupení barytonisty Mathiase Goerna.

„V duchu textu sympaticky lidová, ale pocitově ve vyhroceně svižných tempech ke škodě věci málo pastorální.“

„Takto bravurně by ji ovšem v Rožmitále pod Třemšínem na konci osmnáctého století nikdo nezahrál a nezazpíval.“

„Byla to Rybovka opravdu jiná. V chrámové akustice by neobstála.“

Českou filharmonii dirigoval v úterý v pražském Rudolfinu Václav Luks. Spoluúčinkoval jeho komorní sbor Collegium Vocale 1704 a čtveřice sólistů. Dvě mše vytvořily z programu monotematický koncert. Obě zazněly v rychlých tempech. Každá byla však jiná. Rybova Česká mše vánoční muzikálně hravá a Mozartova Korunovační mše C dur až dramaticky závažná.