„Magdalena Kožená umí zvýraznit význam slov, umí jim dát hudební tvar a přesný výraz.“

„V doprovodu písní Simon Rattle působil téměř neviditelně, neznamená to však, že by neměl vše pevně a hlavně podrobně v rukou.“

„Vystupuje s taktovkou jako opravdový velitel, přesto však ani trochu ne jako dirigentský despota. Nevznáší se nad orchestrem, neopájí se, ale je na všechny strany v blízkém kontaktu – a z detailní práce mu zároveň zřetelně vyvstávají proporce a velké plochy díla.“

Sobotní koncert České filharmonie byl výjimečným setkáním s neokázalým pěveckým uměním Magdaleny Kožené a s dirigentským mistrovstvím, jímž obdobně nenápadně vládne Sir Simon Rattle. Schumann a Martinů, oba v programu dvakrát, spolu sice nijak nesouviseli, ale hodnota koncertu spočívala v něčem jiném než ve vycizelované dramaturgické lince. Společným jmenovatelem písní moderního českého klasika a symfonické tvorby německého romantika bylo oživování partitur, interpretace, tvoření znějící hudby, a to způsobem, který se autoritu nemusí snažit dávat najevo – prostě ji má.

Bohuslava Martinů mezzosopranistka Magdalena Kožená zpřítomnila dvěma zásadně odlišnými položkami. Písničkami na jednu stránku ze čtyřicátých let, které pro ni před patnácti roky s doprovodem změněným z klavírního na orchestrální připravil skladatel Jiří Teml, a cyklem Nipponari z druhého desetiletí dvacátého století, který stojí ještě na základech impresionismu, ale rozhodně není jen jakousi juvenilií.

Stručné, nápadité, kouzelně jednoduché intimní písničky s lidovými texty a autorovými melodiemi, premiérované v Americe právě před osmdesáti lety, obdařila nová instrumentace zajímavými barvami a odstíny. Je vytvořena příjemně kontrastním a různorodým způsobem, ve zřetelně odlišované legatové i staccatové stylizaci, v různých, i na malé ploše vystižených náladách, často především v pastorálním duchu; autor využívá kontrapozice smyčců a dechů i krátkých sól, odlišuje instrumentací doprovod zpěvu od meziher nebo kratičkých dovětků zařazených Bohuslavem Martinů na místě dohry, nezveličuje prostředky symfonismu a krásně slouží tomu hlavnímu – původní vokální lince a textu. Orchestr dodává miniaturám novou svěžest. Zdařilá cesta, jak dostat veskrze komorní repertoár, který s doprovodným klavírem v programu jen prošumí, do „velkého světa“. Magdalena Kožená využila příležitost k milé prezentaci veskrze lyrických, i teskných, někdy rozverných popěvků. Umí zvýraznit význam slov, umí jim dát hudební tvar a přesný výraz. V rozvážnějších tempech a celkovém větším zvuku dostaly současně písničky, původně neoklasicky lapidární, jakoby o něco víc umělecké závažnosti.

Nipponari, cyklus sedmi písní z roku 1912 s původním autorským komorním instrumentálním doprovodem, má jiný charakter. Je náladou neomylně dobový – totiž impresionistický i orientální, jak se to projevilo u Debussyho i u Pucciniho. Je rozvláčnější a obtěžkanější, vědomě podmanivý. Těží ze snové poetiky starojaponské poezie, a to v českém překladu („ukázky žaponské lyriky“) Emanuela z Lešehradu. Instrumentální složka produkovala měkký zvuk a výstižnou náladu, ať už převažoval zvuk dělených viol a violoncell, flétny a anglického rohu, jemných bicích, nebo často užité harfy, u které hostovala Kateřina Englichová. Magdalena Kožená zachytila v hlubších, skutečně mezzosopránových polohách, stejně jako v těch vyšších, melancholii a nenápadnou dekadenci překvapivě výstižných a zralých skladeb dvaadvacetiletého skladatele.

Zpráva, že se cykly od Martinů při této příležitosti také natočily pro vydání na CD, je milá. A nesmírně mile, jemně, do krajnosti procítěně, a přesto prostě – opravdu ideálně – vyzněl sólistce přídavek: Ukolébavka, kterou napsal katalánský autor Xavier Montsalvatge.

V doprovodu písní Simon Rattle působil téměř neviditelně, neznamená to však, že by neměl s obrovskou empatií vše pevně a hlavně podrobně v rukou. Od Roberta Schumanna vedle toho sám prezentoval dvě díla: předehru k opeře Jenovéfa a Druhou symfonii. Vystupuje s taktovkou jako opravdový velitel, přesto však ani trochu ne jako dirigentský despota. Vedl hráče náročně, nesmlouvavě, svižně, s velkými vzruchy, proměnami a nárazy, k předávání skutečně romanticky bohatého, mladistvého hudebního prožitku. Naléhavě a neúnavně podněcuje, nevznáší se nad orchestrem, neopájí se, ale je na všechny strany v blízkém kontaktu – a z detailní práce mu zároveň zřetelně vyvstávají proporce a velké plochy díla… K potřebnému výrazu mnohé věci zřetelně ukazuje levou rukou, občas i jakoby netrpělivě, ale stále je to pozitivní motivování. A po doznění skladby dává plně najevo uznání.

Obsazení orchestru neměl Simon Rattle velké, o to energičtěji se mohl věnovat detailům. Ví o všech. V předehře, začínající klidněji, ale brzy přecházející do dychtivosti, neopomenul jediný odtah, rubato, vzruch – a vygradoval ji do virtuózního tempa. Symfonii, kterou dirigoval zpaměti, předestřel v první větě zápasivě, se všemi barvitými přechody mezi náladami; ve druhé, asi nejznámější větě značně rychle, ale mimořádně zřetelně; v pomalé větě, ušlechtilém intermezzu, v absolutním kontrastu vyzdvihl romantickou citovost a mimořádně krásné místo v dlouhém pianissimovém zastavení. Nedlouhé finále potom s filharmoniky dovedl nejen k neomylně logicky vyznívající gradaci, ale i k opravdové orchestrální virtuozitě – a celkově k dojmu nenápadné dokonalosti. Sir Simon Rattle je zajímavá a silná, mimořádně muzikální osobnost, je v naší současnosti nesporně jedním z nejlepších. Nijak to navenek nevyjadřuje a nezdůrazňuje.

———-

O předchozích dvou společných koncertech rezidenčních umělců České filharmonie, které se odehrály v listopadu 2022, čtěte na portálu KlasikaPlus.cz pod titulky Simon Rattle na cestě od Dvořáka k Janáčkovi a Sváteční ztišení s Koženou, Rattlem a Mahlerovou Devátou.

Foto: Petr Kadlec