„Čekal ho tam třicetičlenný orchestr a dvaadvacetičlenný sbor, muzikanti, kteří ho po prvních zkouškách začali považovat za výstředního a proti jeho nárokům vehementně protestovali.“

„Trápila ho umělecká laxnost kolegů i to, že se mu jako podivínovi posmívali, protože byl nejen abstinent, ale v té době rovněž vegetarián.“

„Gustav Mahler se v Olomouci dozvěděl, že se v Benátkách uzavřel život Richarda Wagnera. Hlasitě prý vzlykal: Mistr zemřel!“

Než se Gustav Mahler stal tři roky před koncem devatenáctého století ředitelem a hlavním dirigentem Vídeňské dvorní opery, vystřídal jako kapelník osm míst. Bad Hall, Lublaň, Olomouc, Kassel, Prahu, Lipsko, Budapešť, Hamburk… Nejkratší dobu strávil na třetí z těchto štací – v Městském divadle v jazykově německém městě Olmütz na Hané. Pouhé dva měsíce. Olomoučtí si nicméně jeho působení ve městě považují. Připomíná ho busta ve foyeru, pamětní desky… i uvedení Mahlerovy Druhé symfonie Moravskou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem letos 6. dubna.

Gustav Mahler pracoval v Olomouci jako sotva třiadvacetiletý začínající umělec, ale už tehdy bylo jasné, že idealistickými metami, které si stanovoval, stejně jako svou neskrývanou náročností přesahuje obvyklý standard. Dirigoval v divadle Meyerbeerovy Hugenoty, Afričanku a Roberta ďábla, Auberovu Němou z Portici, Verdiho Maškarní ples a Bizetovu Carmen, se kterou dosáhl nejlepšího výsledku a největšího úspěchu. Tato představení viděl režisér drážďanské opery Karl Überhorst a prohlásil je za zázrak.

V Olomouci bylo od roku 1770 dřevěné divadlo. Dekretem tamního arcibiskupa arcivévody Rudolfa, Beethovenova žáka a mecenáše, bylo pak roku 1827 rozhodnuto o postavení divadla kamenného. Slavnostního otevření se budova Königlich-städtisches Theater na Horním náměstí, dnes sídlo Moravského divadla a Moravské filharmonie, dočkala na podzim roku 1830. V repertoáru měla od té doby významné místo opera.

Den po premiéře Méhulovy opery Josef a jeho bratři, ve středu 14. února, se Gustav Mahler v Olomouci dozvěděl, že se včera v Benátkách uzavřel život Richarda Wagnera. Hlasitě prý vzlykal: „Mistr zemřel!“ Jeho vztah k Wagnerovi, k Wagnerově hudbě, byl intenzivní, Wagner mu byl od dob studia na vídeňské konzervatoři téměř duchovním otcem.

V době olomouckého angažmá Mahler ještě výrazně nekomponoval. První významnou kompozicí jsou až Písně potulného tovaryše, cyklus, který napsal v roce 1884, ještě před působením v Praze, Hamburku a Budapešti a před definitivním usazením ve Vídni – totiž v době, kdy získal místo druhého kapelníka v Kasselu. Nešťastně se tam zamiloval do sopranistky Johanny Richterové. Do svých písní, inspirovaných náladou romantické básnické sbírky Chlapcův kouzelný roh, ale komponovaných na vlastní texty, vtělil proto mnoho autobiografického.

První symfonie Gustava Mahlera je spojena s Lipskem a Budapeští a s přelomem let 1887 a 1888. Premiéra její definitivní čtyřvěté podoby se však uskutečnila v Berlíně až v roce 1896. Druhou symfonii, stejně jako pak svou třetí, psal v Solnohradsku, v altánu na pozemku hostince u jezera Attersee, kam jezdil od roku 1893 po několik dalších let trávit prázdniny. Druhá je symfonií vokální. Zhudebňuje v závěru ódu Friedricha Gottlieba Klopstocka „Vstát z mrtvých, ano vstát z mrtvých“, která dala symfonii neoficiální, ale běžně užívaný název Vzkříšení. Mahler byl přesvědčen o vlastním poslání. A tak ve finále lidstvo ujišťuje, že vzkříšení je jisté a že utrpení pozemského života má smysl. Měl hudebně-filozofickou představu, ke které našel vhodný text… Dílo vznikalo několik let, od února 1888 do prosince 1894. Berlínská premiéra o rok později byla pak rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele.

G. Mahler ( rok 1881)

Gustav Mahler strávil na prvních osmi štacích, do roku 1897, celkem sedmnáct roků svého nedlouhého života – s přestávkami, během kterých se vracel z existenčních důvodů na nějakou dobu vždy do Vídně. A tak i olomouckých deset týdnů počátku roku 1883, od kterých nás v roce 2023 dělí 140 let, je ohraničeno týdny a měsíci vídeňskými.

Na začátku byl 10. ledna telegram s nabídkou od ředitele olomouckého divadla, který právě, bezprostředně po představení Meyerbeerovy Afričanky, propustil prvního kapelníka Emila Kaisera. Není vyloučeno, že se ti dva tehdy dokonce skandálně poprali… Mahler, poté co skončil v Lublani, vedl zrovna docela nejistý život; vydělával si jako korepetitor a učitel klavíru, a tak nabídku přijal a hned druhý den odjel z Vídně do Olomouce. Čekal ho tam třicetičlenný orchestr a dvaadvacetičlenný sbor, muzikanti, kteří ho po prvních zkouškách začali považovat za výstředního a proti jeho nárokům vehementně protestovali. Nikdo se mu sice neodvážil, přes jeho mládí, doopravdy vzdorovat, nicméně Mahler vnímal neutěšenou praxi dost úkorně.

Traduje se citát z jeho dopisu, ve kterém z Olomouce psal: „Od chvíle, kdy jsem překročil práh olomouckého divadla, bylo mi jako tomu, koho čeká boží soud…“ A také je tam tato poznámka: „Zapřáhneš-li nejušlechtilejšího oře ke káře s voly, nemůže nic jiného, než táhnout s sebou, zalévaje se potem.“ A do třetice. „Často, když jsem tak v ráži a rád bych je strhl k vyššímu vypětí, spatřím udivené obličeje těch lidi, jak se s úsměvem navzájem dorozumívají. Má vzkypělá krev na chvíli opadne a já bych navždy od toho utekl. Jen vědomí, že trpím pro své mistry a že snad přece jednou zažehnu jiskru jejich ohně v duši těchto ubožáků, zoceluje moji odvahu, a pak si v lepších chvílích slibuji, že s láskou vytrvám, i navzdory jejich posměchu.“

Publikum, jeden ojedinělý přítel z řad hudebníků i dirigent Karl Muck, který Olomoucí projížděl, si ovšem dobře všimli, že mladý kapelník s až neobvyklou energií usiluje o opravdu prvotřídní představení.

Do divadla to neměl osamělý dirigent daleko, z domu „U zlaté štiky“, kde bydlel ve druhém patře, jen pár minut přes náměstí. Dnes je to adresa Ztracená 253/4, respektive Michalská 206/2. Třetí ulička, která tam tvoří malou křižovatku, se jmenuje Mahlerova.

Další adresou spojenou s Mahlerovým pobytem v Olomouci je již neexistující restaurace Goliáš na Horním náměstí, hned vedle divadla – dnes Caffé Opera. Na druhou stranu od divadla, také na Horním náměstí, býval hotel U Goliáše, Zum Goliath. Stál do začátku dvacátého století tam, kde místo něj postavili banku a kde je dnes pošta. Na opačném konci náměstí, za radnicí, je nyní Café Mahler, kavárna a cukrárna prvorepublikového a možná i trochu vídeňského stylu. V meziválečném období byl v rohovém domě pojišťovací ústav, později tam sídlil podnik Fotografie a v dnešním salonku kavárny se za socialismu nacházelo Agitační středisko… Tam už s Mahlerem pevnou spojitost hledat netřeba, ale je pěkné, že jeho jméno ve městě i takovým způsobem rezonuje…

Olomouc, dům U Zlaté štiky, pamětní deska

K datu 24. února 1883 je zaznamenán koncert, který v měšťanském domě s německým kasinem – dnes je to Riegrova ulice 5/404, pár kroků dál, také kousek od slavného sloupu Nejsvětější Trojice – uspořádal Dámský spolek, charitativní organizace Damen-Verein. Šlo o písňový večer, na programu byli Schubert, Schumann a Verdi, zpívali Hans Fuchs, Mathilde Mayerová a Ledwina Millesová a Mahler je doprovázel na klavír.

Z Olomouce, kde se umělecká i finanční situace divadla neustále zhoršovala a kde kapelníka trvale trápila laxnost kolegů – i to, že se mu posmívali jako podivínovi, protože byl nejen abstinent, ale v té době rovněž vegetarián – odjel nespokojený Mahler s koncem sezóny zpátky do Vídně. Bylo 18. března 1883, den po poslední Carmen. Jen o dva měsíce později Karl Überhorst mladého Mahlera doporučil divadelnímu intendantovi v Kasselu.

Foto: autor, Wikipedia (volné dílo), Wikipedia / Alfred Roller (volné dílo), Wikipedia / Lehotsky (CC BY-SA 3.0), Wikipedia / Palickap (CC BY-SA 4.0)