„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“

„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“

„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“

Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.

V Petrohradu existovala v devatenáctém století Mocná hrstka – Pětka. Skladatelská skupina, kterou stvořil Milij Balakirev a do které se postupně přidali Alexander Borodin, César Kjui, Modest Petrovič Musorgskij a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Kučkisté – podle ruské podoby „mocné hrstky“, která zní „magučaja kučka“. Novoruská škola, součást hnutí ruského romantického nacionalismu. První organizovaný pokus o vytvoření specifické ruské hudby, s kritikem Vladimirem Stasovem jako poradcem a dokonce i se stařešinou: Alexandrem Dargomyžským, který už se dříve, souběžně s Michailem Ivanovičem Glinkou, pokoušel o něco podobného… Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Les cinq russes, les six français et M. Satie (Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie), měl na mysli právě kučkisty. Stvořil tehdy legendu. Dal dohromady skupinu francouzských skladatelů tvořících na Montparnassu a vymezujících se nejen vůči německému wagnerismu, ale i proti domácímu impresionismu. Cosi jako nacionalismus v tom možná bylo také, ale šest desetiletí dělících je od petrohradské Pětky přece jen dělá své.

Šestkou, Pařížskou šestkou, se dodnes rozumí skladatelé Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Germaine Tailleferre a Francis Poulenc. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného – znali se navzájem, byli kamarádi, objevovali se ve stejných programech. Další k nim patřili neformálně. Zejména Erik Satie a Jean Cocteau. Ten první, pianista a skladatel, výstřední ironik, který předešel dobu, kolem sebe už v roce 1917 vytvořil skupinu skladatelů nazvanou Les Nouveaux Jeunes, Nová mládež. Vzorem mu byly kubistické a surrealistické skupiny v malířství a literatuře s vůdčími osobnostmi Pablem Picassem, Guillaumem Apollinairem a André Bretonem. I ten druhý, básník, grafik, divadelník a filmař, antiromantický, stručný a neuctivý, se pokoušel stát hlavou avantgardní skupiny oddané hudbě. Vznik Pařížské šestky pomohla odstartovat jeho publikace aforismů Le Coq et l’Arlequin, Kohout a Harlekýn. Oslava poezie všednosti. Stala se jejich manifestem.

 Francis Poulenc, pařížský rodák, syn ze zámožné farmaceutické rodiny, je mezi členy Šestky, soudě podle znějící hudby, tím nejprozářenějším. Jeho jednoduché melodie hraničí s líbivostí, dají se dobře zapamatovat a nesou výrazné emoce, nejsou však banální. I harmonie jsou v jeho hudebním jazyce jakoby konvenční, nicméně současně tak individuální, že jsou ihned rozpoznatelné jako jedinečné, jeho vlastní. Jeho skladby jsou krásné, svěží, jasné. Nevybočují z tonality, jsou v podstatě dokonce diatonické. Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření. Dělám vše, abych zakryl své úsilí, nechal se slyšet. A dodekafonie a další moderní racionální směry? Odmítal dogmatismus, který v nich tušil a odhaloval.

Od pěti chodil na hodiny klavíru – a když mu bylo osm, uslyšel poprvé Debussyho hudbu. Byl jí fascinován. Neméně ho později ovlivnili Schubert a Stravinskij. Rodina ovšem očekávala, že bude následovat otce do rodinné firmy. Nestal se proto posluchačem konzervatoře. Studoval jen u klavíristy Ricarda Viñese, který se po smrti rodičů však nakonec stal jeho skutečným mentorem a po hudební stránce ho mimořádně, hluboce a zásadně ovlivnil.

Jako skladatel Poulenc debutoval v roce 1917 skladbou pro baryton a komorní soubor Rapsodie nègre. Seznámil se s Mauricem Ravelem a s Erikem Satiem a začal se s nimi a díky nim ujasňovat vlastní umělecká východiska. Tři roky sice musel strávit v armádě, ale jako umělec měl štěstí. Nálada veřejnosti se po válce obrátila proti pozdně romantické přebujelosti. Svěžest a bezstarostné kouzlo nové současné hudby byly přesně to, lidé chtěli poslouchat. A když se Poulenc dostal se svými ranými kompozicemi do Salle Huyghens na Montparnassu, kde kde měl ateliér malíř Emile Lejeune a kde pořádal violoncellista Félix Delgrange koncerty s díly hudby mladých skladatelů, měl vyhráno. Logicky se tak dostal do společenství nazvaného Les Six, Šestka.

Jean Cocteau vytvořil její obraz jako bezstarostného seskupení přátel. Scházeli se v baru La Gaya, přejmenovaném pak na Boeuf sur le toit, Vůl na střeše. Stejný název má jedna Milhaudova skladba… Skupina vydala společně album klavírních kusů, Album des Six. Pět z nich spolupracovalo na hudbě pro Cocteauovo dílo Svatebčané na Eiffelovce pro soubor Ballets Suédois, konkurující Ďagilevovu Ballets Russes. Premiéra se stala skandálem… Pařížská šestka se hned nerozpadla, ale rozvolnila se tak, jak se jednotlivci čím dál jasněji profilovali pro své individuální umělecké dráhy.

I Poulenc se ve dvacátých letech stal známým nejprve díky odlehčenosti, povznesenosti a provokativnosti své hudby, lahodně absurdní a neortodoxní. V roce 1924 uspěl s baletem Laně objednaným Ďagilevem. Na žádost cembalistky Wandy Landowské napsal Concert champêtre, Venkovský koncert, který měl premiéru v roce 1929 v Paříži pod vedením Pierra Monteuxe. Dařilo se mu, byl profesně úspěšný a navíc díky dědictví dobře situovaný a nezávislý. Seznámil se také s barytonistou Pierrem Bernacem, pro kterého napsal desítky písní. A měl románky s muži.

Až během třicátých let se projevila i vážnější stránka skladatelovy povahy, zejména v hudbě, kterou komponoval na duchovní texty. Podnětem byla autonehoda, při které zahynul jeho přítel, kolega skladatel Pierre-Octave Ferroud. A také návštěva starobylé svatyně Rocamadour. Poulenc našel cestu zpět ke katolické zbožnosti, v jejímž rámci jako dítě vyrůstal. Však ho také kritik Claude Rostand později popsal jako „napůl nezbedného chlapce“, někdy se to překládá i jako „darebáka“, a „napůl mnicha“…

Mezi prvními, jejichž texty Poulenc zhudebnil, byl Cocteau, už v roce 1919. Byl i posledním, když v roce 1959 napsal podle jeho předlohy operní monodrama Lidský hlas. Patrně nejslavnějším opusem Francise Poulenca je však opera Dialogy karmelitek, k níž byl předlohou nezfilmovaný scénář Georgese Bernanose, založený na povídce Gertrud von Le Fort.

V mimořádně sdělném a působivém díle z poloviny dvacátého století skladatel skvělým způsobem našel rovnováhu mezi velkým tragickým příběhem s myšlenkově bohatým textem a mezi hudbou s klasickým řádem a zároveň velkou emotivností. Premiéra se uskutečnila v milánské La Scale v lednu 1957 v italském překladu. V červnu Poulenc spolu s Jean-Pierrem Rampalem uvedl na festivalu ve Štrasburku Flétnovou sonátu, která se stala jedním z nejoblíbenějších z jeho pozdních děl. Ke skladatelově úlevě byla pak 21. června i pařížská premiéra Dialogů karmelitek obrovským úspěchem.

Šestnáct řádových sester karmelitek z kláštera v Compiègne na severu Francie, popravených gilotinou za Velké francouzské revoluce, prohlásila později katolická církev za blahoslavené. Jejich osud, charakteristický pro dobu revolučního teroru, zpracovalo literárně několik autorů. Poulenc dospěl v konkrétní životní situaci k okamžiku, kdy ho téma, které jako katolík i jako umělec už znal, náhle silně oslovilo a inspirovalo k vlastnímu uchopení. Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly. Pryč jsou meziválečné bezbožné schválnosti Pařížské šestky…

Foto: Youtube, Wikipedie / volná díla, Daniel Dančevský