„V provizorních podmínkách ghetta byl hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper, dirigent Rafael Schächter.“

„V profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé.“

„Sbor ani sólisté se nemohli opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt.“

Těžko si představit spojnici mezi katolickou mší za zemřelé a židovskou komunitou. Terezínské ghetto, kam byly za druhé světové války deportovány desetitisíce Židů, však takovým průsečíkem je. Věznění lidé, umělci i nesčetní amatéři, tam nastudovali a uvedli na podzim roku 1943 a pak ještě od ledna 1944 nejméně tucetkrát Verdiho Requiem. Připomínkou a svého druhu i rekonstrukcí těchto neuvěřitelných počinů byl čtvrteční koncert v rámci pražského festivalu Věčná naděje. Messa da Requiem Giuseppe Verdiho zazněla, tak jako v Terezíně, za pouhého klavírního doprovodu.

Pro ojedinělé provedení Verdiho Requiem organizátoři šestého ročníku festivalu Věčná naděje spojili síly Českého filharmonického sboru Brno a jeho sbormistra Petra Fialy, dirigenta Tomáše Braunera, čtveřice pěvců a pianistky Heleny Fialové; především ona, v zastoupení celého romantického orchestru, podala během devadesátiminutového koncertu obdivuhodný, nenápadný, ale přesto heroický výkon. K vyznění skladby, o které se v nadsázce hovořívá jako o nejlepší Verdiho opeře, nádherně přispěla sopranistka Jana Sibera, včetně exponovaného sóla před závěrem, neméně pěkně se zapojila Jana Sýkorová a přes indispozici i Jozef Benci. Tenorista Tomáš Černý sice nekorunoval známou a rozhodující „árii“ nejvyššími tóny tak, jak by bylo třeba, ale svým výstupům jinak propůjčoval lahodný hlas.

Tři roky v terezínském ghettu nedobrovolně pobýval a přežíval – a současně výrazně umělecky působil – dirigent a klavírista Rafael Schächter, absolvent brněnské konzervatoře, původem z Rumunska, v předválečných letech činný v Praze zejména v divadle „D“ Emila Františka Buriana a v Komorní zpěvohře. Právě on byl v provizorních podmínkách ghetta hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper Prodaná nevěsta a Hubička. Byl jedním z nejaktivnějších a nejenergičtějších hybatelů tamního kulturního dění. Nacisté takové aktivity nejprve zakazovali, později tolerovali, nakonec také využívali a zneužívali. Zřejmě naposled zaznělo Verdiho Requiem v Terezíně 23. června 1944, kdy tam byla inspekce Mezinárodního výboru Červeného kříže. Tehdejší zinscenovaná prezentace „ideálních“ podmínek, ve kterých vězni žijí, vyvrcholila pak v létě natáčením propagandistického filmu o „svobodném městě Židů“; kulturní aktivity v něm sehrály důležitou roli při zastírání hrůzné skutečnosti… Schächter byl s mnoha dalšími transportován v říjnu 1944 do Osvětimi. Zemřel pak v zimě za pochodu smrti… Verdiho dílo – přinejmenším prostřednictvím a díky části Dies irae, Den hněvu – vnímal jako výraz touhy po spravedlivém potrestání těch, kteří jsou odpovědní za peklo, které postihlo svět a jmenovitě Židy.

Český filharmonický sbor Brno se zhostil velkého vokálního partu s energií a soustředěním hodnými obdivu. Ani on, podobně jako sólisté, se nemohl opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt. Provedení proto nutně muselo vyznít emocionálně věcněji, mělo nicméně parametry zřetelného členění, dynamického a výrazového odstiňování i poctivé přesnosti. Neomráčilo samo o sobě, ale v kontextu, který zpřítomňovalo, bylo působivé.

Zúčastnění jsou přesvědčeni, že v profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé. Koncert byl nejen hudebně zajímavou, ale především celkově víc než důstojnou připomínkou nezměrného utrpení i obdivuhodné touhy přežít a poukázáním na hrůzu nepředstavitelných podmínek a situací, kterým byli lidé v terezínském ghettu vystaveni. Tamní hudební produkce – a Verdiho náročné Requiem je toho tím největším důkazem – pomáhaly účinkujícím i naslouchajícím alespoň na chvíli zapomenout; povzbuzovaly je – a nám jako zpětná obžaloba dosvědčují i dokreslují rozdíly mezi lidskostí a neodpustitelnou nelidskostí.

*******

Upomínkový plakátek k uvedení Verdiho Requiem; Památník Terezín, Heřmanova sbírka, PT 4296 © Zuzana Dvořáková

Foto: Barka Fabiánová