„Obsazení španělského barytonisty Luise Cansina do titulní role bylo šťastným tahem.“

„Laskavý a moudrý nadhled, smířlivé uzavření děje. A strhující finále – nenápadně mistrovská fuga.“

„Začínám si uvědomovat, že jsem byl osel, konstatuje hrdina ve šmrncovním překladu Marie Kronbergerové.“

Nejnovější brněnský operní titul vydařeným způsobem propojuje invenci skladatele Giuseppe Verdiho a nápaditost režiséra Ondřeje Havelky. Potkali se v Mistrově posledním díle, které v roce 1893 všechny překvapilo. Po dvou tuctech dramat přišel totiž s komedií podle Shakespeara. Zábavnou i rozšafně moudrou. Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle hraje od středy Falstaffa, hravou inscenaci, hudebně i divadelně opravdu dobrou.

Verdiho Falstaff vykazuje skutečné kompoziční mistrovství, a to nejen v proslulém závěrečném ansámblu, vystavěném na půdorysu fugy, ale v celkovém duchu díla. Dirigent Ondrej Olos ho vystihl poutavě, nechal v plastickém a širokém rejstříku nálad a temp vyznít nejen burleskní scény, ale i vše lyrické; vědoucně se dotkl skladatelových pobavených ohlasů na vlastní vážný styl a podpořil autorovu i režisérovu hravost. Orchestr Janáčkovy opery hrál při premiéře naprosto spolehlivě a inspirovaně. Inscenace dostala díky němu i díky skvěle vybraným, zpívajícím a hrajícím sólistům dokonalou jednotu hudebních a divadelních prostředků, které zastřešuje smysl pro humor Ondřeje Havelky.

Obsazení španělského barytonisty Luise Cansina do titulní role bylo šťastným tahem. Obstarožního, legračně prostopášného a úsměvně samolibého rytíře Falstaffa obdařil jako pěvec příjemným témbrem odkazujícím k ušlechtilým verdiovským postavám a jako herec přiměřeně buffózním projevem, do kterého určitě promítl své bohaté zkušenosti se španělskými operetami – zarzuelami. Postava Falstaffa ale není ani trochu trapná nebo směšná, od začátku směřuje k vyrovnané finální sebereflexi. „Začínám si uvědomovat, že jsem byl osel,“ konstatuje hrdina ve šmrncovním překladu Marie Kronbergerové, když pochopí, jak ho ženy napálily. Napálily však i žárlivého pana Forda. Podstrčily mu v převleku k požehnání jeho dceru s tím snoubencem, kterého chce ona, ne s tím, kterého jí určil. Forda, jen o něco méně výstředního než Falstaff, ztvárnil s obdobnou pěveckou a hereckou poetikou barytonista Damiano Salerno.

Ve svých rolích se evidentně vyřádily všechny čtyři dámy. Paní Fordová, paní Meg, Mrs. Quickly i mladičká Nanetta – při premiéře mile lyrická Pavla Vykopalová, potutelná a krátkozraká Markéta Cukrová, tak trochu prohnaná Jana Hrochová a roztomile rozmarná a zamilovaná Doubravka Součková. Jako čtyři dobře se bavící intrikánky posunovaly děj tak, že měly nad muži stále navrch, aniž by v tom bylo něco zlého. Zpěv byl u všech čtyř pro dobré charakterizování postav samozřejmostí a gagů bylo víc než dost. Včetně zábavné epizody, kdy se vytrácí hudba a ženy mají opustit jeviště. Meg Page, která někam zašantročila brýle, však tápe a tápe… až se dostane mezi diváky a česky prohodí, že se asi ztratila… Ondřej Havelka umí věci vkusně okořenit.

Dvěma kumpány jiného kalibru byli Bardolfo a Pistola v podání Víta Noska a Jana Šťávy. Dva drobní šejdíři, v některých situacích šikovní, v jiných nemotorní. Zpěv a téměř klaunské herectví šlo u nich během večera ruku v ruce. Zvláštní zmínku zaslouží Daniel Matoušek v roli Fentona, uvěřitelně zahrané a v jednom ariosu krásně lyrické. Zrovna to je ovšem jeden z okamžiků, kdy si i sám Verdi tropí legraci: nadějně rozezpívaný milostný duet nenechá postavy dozpívat, děj musí pokračovat.

Nebylo možné nevšimnout si nezpívající postavy hostinského. Slovenský mim Pavol Seriš na jejím půdorysu vybudoval samostatnou zábavnou etudu, kontrapunkt k postavám zpívajícím. Jeho neobratně skrývaná zoufalá snaha vytáhnout zátku z láhve se tu a tam vrací, než přece jen dojde naplnění… Stane se tak ale až při děkovačce.

Pokud se v době, kdy byla Verdiho poslední opera novinkou, uvažovalo, zda je příběh ještě v něčem anglický, nebo zda ho skladatel se svým skvělým libretistou Arrigem Boitem přetvořil směrem k italským komediím, tak v Brně je  teď jasno. Rozehrána je tu buffa, která moc dobře ví o tom, co je to pravá jihoevropská taškařice. Aby to však nebylo tak jednoduché, třetí dějství v tajemném lese, s vílami a elfy, je zejména díky podpoře poetické scénografie Martina Černého mnohem bližší Snu noci svatojánské, tedy té Anglii… Režie a choreografie je nápaditá až do konce, včetně sboru neuměle napodobujícího v noci masek tanec elfů.

V tuzemsku se Falstaff poprvé dával hned v roce milánské premiéry. Do pražského Národního divadla ho získal ředitel František Adolf Šubert díky pomoci Verdiho oblíbené sopranistky Terezy Stolzové, pocházející z Kostelce nad Labem. V Brně se hraje po dlouhém půlstoletí.

Tutto nel mondo è burla. Všechno na světě je žert a šprým. Těmito slovy začíná závěrečný ansámbl, který korunuje dílo jako obsahová i hudební pointa. Laskavý a moudrý nadhled, smířlivé uzavření děje. A strhující finále – nenápadně mistrovská fuga, ve které se všichni sólisté postupně přidávají a se sborem proplétají, aniž by to působilo uměle nebo okázale. Tahle opera je jako správná komedie samozřejmě hodně divadelní, ale stejně tak je „o hudbě“. Osmdesátiletý Verdi si s notičkami se zřetelným potěšením pohrával. Ondřej Havelka jeho hudbu pozorně poslouchá a nechává se jí, s uplatněním divadelnického instinktu a komediantského talentu, pokorně vést. S nápady, které se k ní hodí, si ovšem – oprávněně sebevědomě – pohrává s nemenším potěšením.

*******

Foto: NdB / Marek Olbrzymek, Petr Veber