„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“

„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“

„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“

V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje rozdíly mezi sólovým hraním a spoluprací v komorní hudbě, vzpomíná, co jí do života dalo studium u Ivana Klánského, a přibližuje, co všechno musí obsáhnout hra na klavír, aby nešlo jen o bicí nástroj. Hlavně však popisuje, čím ji oslovila a nadále přitahuje hudba Pēterise Vaskse.

Máte ráda recitály, nebo se raději na pódiu zapojíte do širšího kontextu tvoření hudby jako partnerka někoho dalšího?

Obě disciplíny mají něco do sebe. Já byla dlouhou dobu velký skeptik, co se recitálů týče. Mám pocit, že je to ta nejtěžší disciplína: jeden muzikant a jeden nástroj… a celý večer musíte “utáhnout” tak, aby se pozornost publika udržela. Vždycky jsem tvrdila, že se na to nehodím. Jak to tak bývá, člověk míní, život mění… Snažím se k tomu přistupovat svědomitě, detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.

Co máte v posledních týdnech za sebou a co máte před sebou?

Nedávno jsme se vrátili s Jiřím Bártou z Istanbulu, kde jsme si zahráli takový kombinovaný sólově-komorní program v sále překrásného Námořnického muzea, s výhledem na prastaré zrestaurované osmanské lodě… Doporučuji k návštěvě! V Čechách jsme několikrát s Petrem Štěpánkem provedli Janáčkovy Listy důvěrné, v Brně s Graffovým kvartetem Novákův Klavírní kvintet a Klavírní trio Petra Fialy, zaskočila jsem ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně za Olgu Scheps… a teď se už těším na recitál v pražském Anežském klášteře pro cyklus Hybatelé rezonance.

Covidová doba už je zapomenuta?

Zapomenuta asi nebude nikdy, spíš doufám, že už se nevrátí. I když to volno bylo v něčem opravdu fajn… Děti byly nadšené!

Když zavzpomínáte na studia, v čem ve vás nechalo největší stopu pedagogické vedení Ivana Klánského?

V mnoha věcech, myslím a vlastně v to i doufám! Ivan Klánský je obrovská pedagogická osobnost, geniální analytik, a nikdy se s námi moc “nemazal”, byl přísný, ale ne zlý. Respekt si sjednávat nemusel, prostě ho měl. Těším se na gratulační koncert k jeho narozeninám, letos v květnu, kde se sejde zase po letech celá třída….

A co jeho Chopin…? Respektive – co Chopin a vy?

Jeho Chopin je geniální. Můj Chopin…. etudy, scherza, balady… Bez Chopina není klavíristy, povinně při studiích, to se musí, na máločem se člověk víc naučí. Ale já jsem spíš na jiné, na Beethovena, Janáčka… I když Chopinovu cellovou sonátu, tu opravdu můžu!!

Když jedete do ciziny, snažíte se napojit i na tamní repertoár, nebo uvažujete více a především jako reprezentantka české hudby?

To záleží, jaká je poptávka, ale naštěstí česká hudba je ve velké většině hudba světová, takže to máme docela “jednoduché”.

Čím vás oslovil skladatel Pēteris Vasks?

Vším, byla to láska na první poslech. Především však jedinečnou a svébytnou melodičností, lyričností a vřelostí své hudby.

Hrajete ho častěji a dlouho, nebo je objevem pro tento recitál?

Poprvé jsem se s jeho dílem setkala v Německu, při studiích na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku, kdy jsme vybírali s Eben Triem povinnou soudobou skladbu na mezinárodní soutěž. Bylo tam pět autorů, včetně Vaskse a jeho Epizodi e Canto perpetuo pro klavír, housle a violoncello. Tehdy nám doslova “spadla brada”, jak nás skladba oslovila. Na soutěž jsme si ji ale nevybrali, přišla nám příliš těžká a rozsáhlá. Po pár letech jsme ji nicméně nastudovali a také natočili pro rozhlas. Následoval jeho Klavírní kvartet, Kvintet na slova Matky Terezy, Violoncellová suita s Jiřím Bártou… Asi bych si na Roční doby netroufla, nemít již s Vasksem hodně předchozích zkušeností. Jeho skladby mají hodně specifik, používá rád krajní oktávy, vyžaduje nadstandartní orientaci na klaviatuře. Dynamiky od ppp do fffff, dlouhé vydatné akordické pasáže… Zároveň však miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol….

Z kolika jeho děl jste mimochodem pro pražský recitál vybírala?

Roční doby byly jasná volba, ale i tak jsem si udělala rešerši všeho, co pro sólový klavír napsal. Celkem je to asi deset velkých skladeb nebo cyklů. Jen klavírní koncert zatím chybí.

Potkala jste se s Pēterisem Vasksem?

Ano, v roce 2013 při české premiéře jeho Koncertu pro violoncello a orchestr, který provedl Jiří Bárta společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na Hudebním Fóru v Hradci Králové. Drobný, nenápadný pán s batůžkem… Člověk by ho skoro přehlédl. Stejně neokázalý a upřímný jako jeho hudba.

A vystupovala jste už v Lotyšsku?

Nevystupovala.

Jste spoluzakladatelkou Eben Tria a hrajete v něm. Co všechno? Víc nové věci, nebo víc “klasiku”?

My jsme teď s triem v takové postcovidové hybernaci. Všichni jsme dost zaneprázdnění, navíc na studium moderních autorů je třeba společný čas, hodně času. Ale čeká nás teď nová věc, Klavírní trio skladatelky Fanny Mendelssohn-Hensel, které provedeme poprvé v červnu na Mezinárodním festivalu v Kutné hoře. A vidíte, povídáme si – a dnes je zrovna MDŽ…

Kdy jste zvolili jméno souboru a jak vás oslovuje hudba Petra Ebena?

Eben Trio jsme od roku 2010, zamilovali jsme se tehdy do jeho Klavírního tria, které jsme hodně hráli. Navíc krásnou reminiscencí je, že Jiří Bárta, který k nám naskočil, před lety, ještě jako student pražské Akademie múzických umění, hrával spolu s Petrem Ebenem a Jiřím Hurníkem několik let v triu. Projezdili Čechy a Moravu s koncerty a besedami.

Hrála jste i jeho Klavírní koncert. Dostanete dílo na pódium častěji?

Ano, je to v plánu v příštích sezónách a já se moc těším. Mám i další plány s Petrem Ebenem, ale zatím nebudu prozrazovat…

Je známo, že jste dlouho hrála paralelně i na housle. Je vám zkušenost se smyčcovým nástrojem občas k něčemu dobrá? Nejen když hrajete s manželem violoncellistou, ale při vlastní hře na klavír.

Určitě, my klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók. My bychom měli úhozově obsáhnout všechny nástroje orchestru a zpěv k tomu… To je na tom to těžké. No a s violoncellem je to ještě o něco složitější: cello není tak jásavé, průrazné jako housle, musíme se v partech krotit, vybírat, co je důležité a co méně. V tomhle mě Jiří nikdy nešetřil – a to byla velká škola pro mě. Mnoho lidí si myslí, že partneři si jen sednou za nástroje a nemusí zkoušet, protože se znají… Tak to určitě ne.

S Jiřím Bártou jste na pódiu asi nejčastěji a on s vámi, viďte?

Statistiku nemám, ale posledních deset let jsme toho společně zahráli opravdu hodně.

A zahrajete si ještě vůbec někdy na housle…?

Tak to jste mě dostal… Vůbec! – Ale musím to napravit

Foto: Zuzana Bönish, Daniel Havel, Fb – Hybatelé Rezonance, Fb – AMU, Michal Bareš