„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

Regerova postromantická, někdy až expresivní hudební řeč byla zpočátku podle kritiků „příliš moderní“, o pár let později, v konfrontaci s atonalitou, už zase „příliš konzervativní“… Šel svou cestou, která nepatřila k žádnému modernímu proudu – a činil tak jakoby až bez ohledu na vkus publika a schopnosti interpretů. Reger totiž spojoval bachovskou polyfonii s výdobytky postromantické harmonie. Skryté napětí, které proto mezi tradovanými formami a technikami na straně jedné a avantgardnější hudební řečí na straně druhé v jeho dílech probleskuje, bylo prostě současníky pociťováno jako svého druhu rozpor. A už mu to zůstalo. Možná dokonce není ani moc přehnané, že patří v celé šíři svého uměleckého odkazu k nejvíce nedoceněným osobnostem našich hudebních dějin.

A to byl jedním z nejhranějších autorů své doby…! Obdivovali ho skladatelé jako Paul Hindemith, Béla Bartók, Arthur Honegger, Alban Berg, Sergej Prokofjev nebo Arnold Schönberg. Měl blízký vztah s Ferrucciem Busonim nebo Richardem Straussem. Studovali u něj například houslista a dirigent Václav Talich a skladatelé Jaroslav Kvapil nebo Jaromír Weinberger. Znal se dobře i s Českým kvartetem a jeho sekundistou, skladatelem Josefem Sukem; soubor působící od roku 1892 uvedl řadu jeho komoních děl. Významné bylo rovněž Regerovo přátelství s houslisty Adolfem Buschem a Henri Marteauem. Patřili mezi umělce, kteří měli na jeho tvorbu zřetelný vliv.

Johann Sebastian Bach ovlivnil Regera bezesporu nejvíce. Není náhodné, že stejně jako Reger byl i Bach kdysi nazýván „zpátečníkem“ a jeho hudba byla pro posluchače příliš „komplikovaná“… Ale nemůžeme zapomenout ani na Johannesa Brahmse a ještě víc na Richarda Wagnera. Regerův hudební styl spojuje totiž zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí. Skladatel preferoval kontrapunkticky hutnou texturu a mezi varhaníky se tak těší obzvlášť dobré pověsti. Jeho zvukový svět je ale svěží a bujný. Je postaven na brilantním použití chromatismů a pokročilého harmonického jazyka. A ačkoli jeho hudba zůstává tonální, tak extrémně rychlé modulace vyjadřují téměř pocit atonality.

Rodištěm Maxe Regera se 19. března 1873 stalo městečko Brand v Horní Falci. O rok později se rodina přestěhovala do Weidenu, města ležícího ještě o něco blíž k západní hranici českých zemí. Od pěti let se učil hrát na varhany a klavír, na housle a violoncello. Od jedenácti už působil jako náhradní varhaník ve farním kostele města.

S hudbou Richarda Wagnera se sekal v roce 1888, když ho s sebou vzal jeho strýc na Bayreuthský festival, tehdy i teď věnovaný výhradně Wagnerovu dílu. Slyšel tam Mistry pěvce norimberské a Parsifala. Opery zanechaly tak hluboký dojem, že se chlapec rozhodl věnovat hudbě… Studoval ve Wiesbadenu a v Lipsku.

Od roku 1901 bydlel v Mnichově. Získal první koncertní nabídky a začal jeho rychlý vzestup k opravdové slávě. Jako uznávaný a vyhledávaný pianista míval pak až sto padesát koncertů ročně, od evropského západu po Petrohrad. Současně byl plodným autorem, a to autorem natolik komplexní hudby, že její odpovědné nastudování trvá déle než u jiných. Vedle toho ovšem aktivně dirigoval, hrál na klavír, rukama mu prošla stovka studentů a byl svým vlastním manažerem a propagátorem, takže mimo jiné vyřizoval i obrovské množství korespondence.

Jako aktivní klavírní virtuos prováděl nejen vlastní tvorbu, ale také Bacha, Mozarta nebo Brahmse – a sklízel jako interpret uznání. Pokud je dnes oceňován zejména jako varhanní autor, pokud je dokonce považován za jakéhosi „komponujícího varhaníka“, je to zúžený pohled. Ale pravda je, že jeho varhanní skladby jsou velmi dobré a velmi oblíbené. Zpracovával v nich protestantské chorály a rozvíjel staré dobré hudební druhy – chorální předehru, fantazie a fugy, passacaglie. Byl si vědom, že jeho varhanní díla jsou těžká. „Patří svou technikou suverénním temperamentním hráčům,“ napsal v dopise příteli varhaníkovi.

Jindy se vyjádřil takto: „V hudbě za všechno vděčím Johannu Sebastianu Bachovi.“ K Bachově hudbě obrátil jeho pozornost učitel – historik Hugo Riemann, v době, kdy Reger horoval pro Wagnera. Mladistvé nadšení korigovali i další učitelé: „Bayreuth je pro něj jed,“ prohlásili a nutili ho pořádně studovat Bacha, Beethovena a Brahmse, dokud nebude schopen psát soudržným způsobem. – Mnoho z wagnerovské chromatiky v jeho hudebním jazyce zůstalo, z Bachova odkazu si však vzal také mnohé. Přijímal tradice i inovace – a tvořil tak.

Většinu svých skladeb pro orchestr napsal v Meiningenu, kde byl v letech 1911 až 1914 hudebním ředitelem tamní Hofkapelle. Na melodické lince z pera skladatele 18. století Johanna Adama Hillera napsal Variace a fugu. Premiéru dirigoval v Kolíně nad Rýnem v říjnu 1907. Spolu s Variacemi na Mozartovo téma jde o jedno z nejoblíbenějších a nejčastěji nahrávaných Regerových děl.

Druhým nejdůležitějším místem bylo však v jeho životě po Mnichovu Lipsko, město spojené s Bachovým působením. Vyučoval tam na mistrovské třídě na konzervatoři. Když posloucháme Regerovu hudbu, i tu instrumentální, napadne nás, že byl tak trochu „bachovským novoromantikem“ a zároveň „novoromantickým Bachem“.

Také Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka. Ztratil nicméně úřední příslušnost ke své církvi poté, co si vzal za ženu rozvedenou protestantku… Nahlížel proto nakonec jako tvůrce do dvou značně odlišných kulturních tradic zcela jistě jedinečným způsobem.

Regerova manželka Margarete Ulrike Augusta Marie Karoline Elsa Reger, rozená von Bagenski, byla spisovatelkou. Přežila skladatele o pětatřicet let. Zásadním způsobem pomohla zachovat jeho památku – v roce 1947 založením archivu Max-Reger-Institut a pak i nadace, která je nyní pojmenovaná po ní. V roce 1930 vydala autobiografii Můj život s Regerem a pro Regera, vydala také jeho korespondenci a připravila publikování řady jeho děl. Jejich dvě dcery byly adoptivní.

Max Reger zemřel v Lipsku 11. května 1916. Předčasně, jako třiačtyřicetiletý, v důsledku toho, že čelil depresím pomocí alkoholu a opiátů. Jeho hudební odkaz zahrnuje 146 opusových čísel a množství nekatalogizované hudby. Předpovídalo se, že dosáhne hudební nesmrtelnosti. Byl po určitou dobu považován, spolu se Schönbergem, za budoucnost německé hudby.

Alban Berg řekl, že Reger upřednostňuje spíše volnou konstrukci, která připomíná prózu. Něco na tom bude. Možná i proto, spolu s polyfonní strukturou a neustále modulující harmonií, byla nakonec jeho hudba pro posluchače příliš „komplikovaná“. Přestože měl zastánce, některé pianisty či dirigenta George Szella, Regerova hudba z koncertních sálů, snad jen s výjimkou Německa, postupně více méně vymizela. Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…

V určité době se přestal Reger hrát i proto, že patřil k oblíbeným skladatelům Hitlerova režimu. Tato „poskvrna“ mu zůstala i dlouho po druhé světové válce, přestože zemřel už dávno, za té první, přesto, že mezi jeho žáky i podporovateli byli umělci židovského původu, přesto, že ho jeden z nich, Arnold Schönberg, označil za génia.

Věděli jste, že…

…Max Reger byl stejně starý jako Sergej Rachmaninov, o rok mladší než Alexander Skrjabin a o rok starší než Arnold Schöenberg nebo Charles Ives?

…jeho o devět let starším současníkem byl Richard Strauss, který ho ovšem přežil o třiatřicet let?

…Gustav Mahler byl o třináct let starší a zemřel pět let před Regerem?

…Regerovým idolem byl Johannes Brahms, který se cítil poctěn věnováním jedné kompozice mladého autora, ale zároveň zareagoval slovy, že jde o ambiciózní skladbu, která ho zneklidňuje…?

Foto: Wikipedia (Public Domain)