„Jinak než na nejvyšší kvalitě nemá smysl operu dělat.“

„Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.“

„Janáček vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují.“

Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza mělo v únoru na programu Jenůfu – Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Koprodukční projekt propojil proslulou inscenaci režiséra Roberta Carsena s dirigentem Willem Humburgem, orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla a mezinárodním pěveckým obsazením. Javier Menéndez, ředitel divadelní scény v šestisettisícové kulturní metropoli španělského jihu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje obvyklý repertoár divadla a v zamyšlení nad operami Leoše Janáčka neskrývá přesvědčení o jejich mimořádných hodnotách, ani silné osobní zaujetí. Dá se proto čekat, že by mohly v budoucnu v programu v Seville následovat i některé další tituly.

Jenůfa figurovala v únoru v programu divadla Teatro de la Maestranza jen třikrát. Nebylo těch představení málo?

Tři představení, to není tolik, máte pravdu. Ale jsem přesvědčen, že jich bylo pro tento projekt akorát.

A jaké jsou důvody? Peníze? Zájem publika…?

Důvodů je řada. Musíme samozřejmě vybalancovat a velmi pečlivě zvažovat, kolik lidí na titul přijde. Míváme většinou od každé inscenace pět představení, někdy zkoušíme víc, například Tosca se v této sezóně hraje šestkrát, se dvěma různými obsazeními. S prvním čtyři představení, zbylá dvě s tím druhým. Šest představení je maximum, tři jsou minimum. Musíme dělat takový program a takovým způsobem, aby se lidem líbil. Janáček není ve Španělsku zase až tak známým skladatelem. Ale je samozřejmě pravda, že Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.

Neuvažujete třeba o tom, že byste titul nasadili ještě jednou, třeba v příští sezoně?

Ne, my nejsme repertoárové divadlo. Nabízíme mix různých uměleckých druhů nebo cest. Náš orchestr Real Orquesta Sinfónica de Sevilla hraje v opeře, ale má i svou koncertní sezónu. Koncerty se konají v divadle a v sezóně jich bývá dvanáct až čtrnáct. Stejně důležitá je pro nás taneční nebo baletní sezóna se šesti nebo sedmi projekty. Také hrajeme flamenko a pořádáme i vlastní koncerty, jako třeba teď vystoupení jazzmana Brada Mehldaua. A pochopitelně realizujeme i typický španělský operetní repertoár – tedy zarzuely. Alespoň jednu inscenaci ročně.

A operních titulů je během roku či sezóny kolik?

Čtyři. Takže si umíte představit, že dát všechno dohromady do jednoho hracího plánu není vůbec nic snadného. Nemáme zase tolik zaměstnanců, zejména techniků, tak opravdu pečlivě musíme plánovat jejich rotace a podobně. Program jako repertoárové divadlo prostě mít nemůžeme.

Takže ani Tosku někdy v budoucnu opětovně nenasadíte?

Také je koprodukcí. Možná ano, ale určitě se tak nestane v nejbližších dvou letech.

A Janáčka?

Podívejte, já sám bych mohl Janáčka vidět každý týden a Jenůfu opravdu miluji, ale musíme uvést ještě Káťu Kabanovou, která se tady v Seville, podobně jako doposud Jenůfa, také ještě nikdy nedávala. Ano, určitě bychom měli. Zatím nedokážu říct kdy, ale samozřejmě o dalším Janáčkovi uvažujeme. Určitě bychom také měli uvést Věc Makropulos… Ale samozřejmě je ještě spousta dalšího repertoáru, který tu zatím nebyl inscenován. Například Straussova Ariadna na Naxu, Brittenův Peter Grimes, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu… A to hovořím jenom o těch opravdu velkých a největších titulech.

Na premiéře Jenůfy bylo plno a ohlas byl pěkný.

Ano, a jelikož Janáčkova Jenůfa byla u nás poprvé, tak si myslím, že premiéra byla pro naše divadlo opravdu velkým okamžikem. Tenhle typ oper je skoro jistota. S produkci, jako je tato – režiséra Roberta Carsena – a s obsazením, které jsme dali dohromady, si můžeme být jisti, že asi těžko někdo řekne „Hm… Nic důležitého se nestalo…“

Jak jste na Její pastorkyňu vlastně přišli? Měl jste s ní už zkušenost z vašeho dřívějšího působiště?

Setkal jsem se s ní už několikrát, myslím, že poprvé to bylo v barcelonském Gran Teatre del Liceu, kde jsem začínal svou kariéru. Tam se hrála inscenace Jenůfy režiséra Oliviera Tambosiho. Zpívaly tam tehdy Eva Marton a Nina Stemme… prostě skvělé obsazení! Potom, když jsem odešel z Barcelony na sever Španělska do Ovieda, tak jsem si hned v roce 2003 říkal, že bychom měli Jenůfu také zařadit. Stalo se tak někdy kolem roku 2006. Také se tam tehdy hrála úplně poprvé – a byla to tahle Carsenova inscenace! Původně byla uvedena ve Vlámské opeře. V Antverpách. Jel jsem tehdy do Gentu, abych ji viděl, a byl jsem opravdu nadšen. Rozhodl jsem se, že v Ópera de Oviedo musíme mít právě tuhle inscenaci… A když jsem se později rozhodl, že bychom měli Jenůfu hrát zde v Seville, tak mně bylo jasné, že nechci jinou než zase tuto. Pro mě je prostě tou nejlepší.

Především díky Robertu Carsenovi?

Ano. Vždyť je to génius. Je cítit, že dílo miluje, že moc dobře ví a rozumí jeho podstatě. Podařilo se nám dát dohromady skvělé představitele všech postav. Já jsem jako ředitel naprosto spokojen.

Inovoval Robert Carsen svou inscenaci pro Sevillu?

Každý režisér vždycky trošku něco mění. Uvědomte si, že tahle Jenůfa je z roku 1999. To je skoro neuvěřitelné, že? Ale působí, jako kdyby vznikla včera, jako kdyby to byla úplně nová současná inscenace! Samozřejmě, že se za tu dlouhou dobu, kdy už se dávala v nejrůznějších divadlech, asi trochu proměnila. A jsem přesvědčen, že režisér změnil aranžmá i pod vlivem pěvců. Režisér má pokaždé k dispozici někoho jiného – a pokud je to dobrý režisér, tak se nechá ovlivnit a věci změní tak, aby zpěvákům role padly opravdu na míru. Vždycky musí uvažovat, jak nejlépe toho kterého herce využít a co pro něj udělat aby role vyšly co nejlépe. Na základě charakteru pěvců se určitě i tady něco změnilo, je to logické. A u Janáčka dokonce velmi pravděpodobné, protože vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují. Výprava je pochopitelně stále stejná, ale vím, že Robert Carsen hodně pracoval na světelném designu, takže asi i tam se mohlo něco změnit…

Roberta Carsena jsme viděli při děkovačce na jevišti. Pracoval v Seville osobně na všem?

Robert Carsen nepřijel hned na začátek zkušebního procesu, ale měl tady Mariu Lamont, která je jeho asistentkou – nejen pro tuto inscenaci, ale i pro mnohé další. I ona odvedla úžasnou práci. A když potom přijel on, dotkl se řady maličkostí a udělal nakonec velmi důležitou, nekonečně nádhernou hru…

Zeptám se ještě jednou. Jak vy sám tedy vnímáte Janáčka?

Jenůfa je mistrovským dílem v celé historii opery. Stejně jako Káťa a Věc Makropulos. Janáček je tak úžasné originální, že ho nelze srovnávat s nikým jiným. Jeho hudba je nádherná. Obsahuje dramatičnost i vše ostatní, je to skutečné zpívané divadlo, úplná definice opery. Nejen zpívající pěvci, ale skuteční zpívající živí lidé.

A jiní čeští skladatelé? Antonín Dvořák a jeho Rusalka?

Jsem přesvědčen, že Rusalku by si lidé tady v Seville zamilovali. Jde samozřejmě o něco úplně jiného než Janáček, Rusalka je romantičtější. Ale nádherná.

Takže o ní také přemýšlíte?

Ano, samozřejmě. Ještě jsme ji nehráli, ale měli bychom!

Pokud se týká obsazení, vybíral jste v tomto případě vy, režisér… nebo dirigent…? Nebo všichni společně?

To je pokaždé jinak. Záleží, jaké máte vztahy s lidmi angažovanými na přípravu inscenace. Vybíráme obsazení společně s dirigentem, občas s některými režiséry… V tomhle případě šlo o projekt, který jsme chtěli a měli uvést už před časem. Ale přišel covid, takže jsme záměr museli v prosinci 2020 zrušit. Připravovali jsme Jenůfu jako koprodukci společně s Vlámskou operou z Antverp, takže i obsazení bylo tehdy víceméně společné pro obě divadla. Od té doby se ale někteří pěvci změnili. Například jsme získali pro Kostelničku Ángeles Blancas, opravdu proslulou španělskou pěvkyni. Má za sebou už řadu janáčkovských zkušeností, takže jsem byl moc rád.

A dirigent Will Humburg? V jeho životopise se lze dočíst, že má také zkušenosti s Janáčkem.

Will Humburg má zkušenosti se vším repertoárem. Nebyl u nás v divadle zdaleka poprvé, dirigoval tady mimo jiné Donizettiho. A v Oviedu Zemlinského Florentinskou tragédii. I Jenůfu už dirigoval. Jsem rád, že jsme ho získali, protože nejde o úplně snadný titul. Jenůfa byla pro nás skutečnou výzvou, ale mohu říci, že jsem hrdý na to, co se podařilo.

Mimochodem, obecně, jaké je ve vašem divadle složení publika? Převážně místní lidé, nebo hodně turistů?

Máme v publiku místní lidi, také diváky ze zbytku Andalusie a dokonce asi i z celého Španělska, ale jasné, že Sevilla je velmi turistické město, takže je jasné, že i turisté přicházejí. Ostatně, jak jste mohl vidět, tak máme titulky i v angličtině. Řekl bych, že turistů je už zase víc, že se počet lidí přijíždějících z ciziny zvyšuje.

Ještě stále těžké časy po dlouhé pandemii?

Řekl bych, že těžké doby prožíváme především kvůli finanční krizi. Covid skončil málem ze dne na den, už jsme se z toho víceméně snad zotavili, ale situace je teď obtížná z finančních důvodů. Máme na divadla ve Španělsku méně peněz – a myslím, že je tomu tak po celém světě – než v roce 2009. Vlastně všichni jsme tehdy měli víc peněz než dnes… Výdaje se zvyšují a peněz je méně. Opravdu se máme co ohánět. A můžeme být pyšní, když se nám daří udělat tak kvalitní inscenaci, jako je Jenůfa. Auditorium bylo v podstatě plné! Ostatně – jinak než na nejvyšší kvalitě nemá cenu operu dělat. Pokud nemá tu nejvyšší kvalitu, nemá smysl zvát a lákat publikum do hlediště.

O únorové premiéře čtěte pod titulkem Jenůfa s opravdovou katarzí.

Foto: Teatro de la Maestranza, Veronika Veber Paroulková, Petr Veber