„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“

„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“

„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“

Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.

Režii Roberta Carsena plně podpořila hudební podoba díla, neuspěchaná, nevyhrocovaná, přesto výrazná a strhující. Stojí za ní Will Humburg, německý dirigent s bohatým repertoárem a zkušenostmi sahajícími od Verdiho a Wagnera po Ligetiho, Pendereckého, Zimmermanna, Nona, Henzeeho, Matthuse a Rihma, umělec, který v době, kdy byl hudebním ředitelem Staatstheater Darmstadt, uvedl tři z Janáčkových oper – Jenůfu, Příhody lišky Bystroušky a Věc Makropulos. Prokázal během večera pro jeho hudbu osobní zaujetí i pochopení, hodně udělal pro vyznění melodičnosti i náhlých zvratů, spolehlivě vedl pěvce a výrazně pracoval s orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla, který prokázal schopnost dosáhnout velkých detailů. Hudební nastudování mělo přesný a usazený průběh ve vztahu mezi jevištěm a orchestřištěm, v partu sboru a beze zbytku i v sólových rolích. Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie.

K ideálu se přiblížilo pěvecké obsazení. V titulní úloze neokázale excelovala švédská sopranistka Agneta Eichenholz, jejíž parádní rolí je v těch nejlepších evropských operních domech Bergova Lulu. Její uměřený, čistý, nepříliš dramatický, ale přesto ve vypjatých momentech respekt budící hlas dal postavě Jenůfy civilnější a nenápadnější charakter, doplněný nicméně podrobným herectvím, překlenujícím vývoj od dívky po předčasně zralou ženu a nacházejícím výstižné charakteristiky pro jednotlivé situace. Kostelničku obdařila španělská sopranistka Ángeles Blancas skvělým dramatismem, zpívaným bez náznaku křiku a zahraným s mrazivou výstižností. Pěvkyně začínala Mozartem, ale dnes je „doma“ ve Wagnerovi. Od Janáčka zpívala už i Káťu Kabanovou a Emiliu Marty. Pro Kostelničku je ideální představitelkou – silnou osobností, ve třetím dějství ale zhroucenou. Zpívá pevným hlasem, hraje nejen přísnot, ale i nejistotu. Ze scény ve druhém dějství „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem expresivitou gest, hudební vyhroceností i nasvícením klíčový okamžik opery; vše předtím k němu směřuje, vše po něm už je jen důsledkem zoufale hrůzného rozhodnutí učiněného pod tlakem morálky, ale hlavně a ještě víc pod tlakem času.

Robert Carsen se spolupracujícími výtvarníky vytvořil na šikmém jevišti zaplněném hlínou abstraktní hrací plochu, ozvláštněnou jen přeskupovanými dveřmi. Stačí mu pár rekvizit – a dosáhne jak zcela konkrétních psychologických charakteristik, tak nadčasového zobecnění. Bez násilné aktualizace, bez schválností. Její pastorkyňa se před tmavým pozadím a v ostrém nasvícení odehrává kdesi ve dvacátém století, mohlo by to být i ve Španělsku…

Dvojice Laca a Števa je v tomto případě mimořádně vyrovnaná, skvělá, zároveň typem hlasů méně odlišená. Peter Berger, dobře známý z působení v českých divadlech, vystihuje obrovský vývoj Lacy od klackovitého mladíka po dozrávajícího mladého muže, dává postavě v dobře disponovaném hlase naléhavost i něhu, má plnou sílu pro vysoké polohy. Thomas Atkins jako Števa zůstává tím lehkovážnějším, nachází pro bohatého vesnického frajera efektní kantilény, ale i přesně zahrané rozpaky. Jako stařenka Buryjovka se výrazně uplatnila Nadine Weissmann, z často bezvýrazné postavy je v této inscenaci rovnocenný hráč. I pro všechny ostatní role našlo divadlo v tomto projektu dobré představitele, schopné zahrát požadovaný lidský typ a zazpívat stylově. A všichni, nejen Peter Berger, se docela dobře popasovali s češtinou.

Její pastorkyňa se dá ztvárnit jako dusné vesnické drama s idylickými barvami moravského folkloru, jako strohá nadčasová moderna, nebo jako svérázný operní verismus. Carsenova inscenace se blíží tomu třetímu způsobu: vyhrocenému příběhu s velkými pohnutkami i city, s dokonalou psychologií, který je však v autorském i režijním uchopení dramatičtější i lyričtější a také modernější, než jak psali italští veristé. Pravdě velmi podobnému opernímu příběhu, který není naléhavě či sladkobolně srdceryvným melodramatickým dojákem, ani krvákem; má i tak pro zbytek světa, vyjma Česka, něco jiného důležitého: středoevropskou exotiku a skladatelovu nepřekonatelnou originalitu.

Robert Carsen je schopen promyslet provázanost motivů i symboliku gest, vnímat a gradovat celek, ale současně docenit a vystihnout i důležitost maličkostí. Vedl v tomto případě zpěváky směrem, který by obstál ve filmu. Myslel nejen na samozřejmost a přesvědčivost celých scén, ale i na dílčí neuvědomovanou hru rukou a těla či kradmé pohledy… To vše a ještě mnohé další v souladu s hudbou a s jemnostmi v ději. Tvaruje neomylně, cíleně, definitivně. Je zcela nezpochybnitelně jedním z největších operních režisérů současnosti.

První dějství je filmově barvité, druhé dějství – na stejné scéně, jen s dveřmi jinak rozestavěnými – je komorním dramatem, ve kterém vše logicky navazuje a plyne, třetí dějství přináší do věcných svatebních příprav zvrat… Robert Carsen nepotřebuje šokovat ani exhibovat. Poctivě vypráví, Janáčkova opera je vlastně inscenována tradičně. V hlubším plánu má však všechno do detailů domyšlené – a dává to najevo neokázale, jen ve službě výsledku. Ve výsledku jde o výklad pohybující se sice v rámci konvencí – ale v osobitém rukopisu, propojeném se scénou a světly o výklad tak jedinečný a silný, že lepší jen těžko hledat. Zdá se, že právě tohle je cesta, jak operu dělat moderně, nevyčpěle, bez násilných snah být současný.

Málokterý režisér, který se v tvůrčím zápasu utká s Janáčkovou Její pastorkyní, se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano. Laca s Jenůfou většinou odcházejí za obzor nebo za něj hledí, někdy váhavě ruku v ruce, jindy – asi v obavě režiséra, aby nebyl nařčen z laciného řešení – jen s náznakem nalezení cesty k sobě. Případně zůstává konec tak trochu otevřený. Robert Carsen se odvažuje pro ten nedlouhý, ale hudebně nesmírně emotivní dialog „Odešli, jdi také…“ rychle nejen vylidnit, ale i vyklidit scénu do naprosté prázdnoty. Všechno, co bylo, zmizelo, otvírá se nová budoucnost… A dokonce se při dohře po posledních slovech nerozpakuje spustit na scénu osvobozující a očišťující déšť a v něm nechat Jenůfu s Lacou chvíli šťastně běhat a pak jim dovolit, aby se k sobě, přiblížili, obejmuli a začali líbat. Není to ani trochu kýčovité, ale jen a jen radostné, pozitivní, nadějeplné a po všem tom tíživém, co se událo, úlevné. Skutečná katarze, oč méně očekávaná, o to krásnější, silnější a působivější.

*******

Foto: Teatro de la Maestranza a autor