„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“

„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“

„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“

Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.

Civilní charakter slavnosti v katedrále na Pražském hradě byl sympatický. Představitelé katolické i nekatolických církví a židovské komunity řekli nové hlavě státu to své ve Svatováclavské kapli, když se modlili za vlast a vyprošovali pro prezidenta požehnání. Z chrámové lodi, zaplněné oficiálními hosty i dalšími lidmi, tam doléhaly ztišené decentní i citově intenzivní tóny Sukovy Meditace na svatováclavský chorál, na které pak navázal zpívaný pochod z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, vystavěný na starobylé písni Hospodine, pomiluj ny. Při posledních tónech prezidentský pár vyšel z kaple a usedl v přední lavici. Plynule přišla řada na hymnu a pak na Te Deum – na Dvořákovu vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy. Petr Pavel se nehlásí mezi věřící, ale takto vyřešený podvečer, zčásti v rukou církve a zčásti v rukou umělců, byl důstojným řešením.

Podle Jakuba Hrůši je dobře, že při tak krásné státní příležitosti mohla zaznít i krásná hudba – díla dvou skladatelů, kteří jsou bytostně čeští, „…kteří byli obrovskými vlastenci, kteří dýchali a tvořili pro svoji zemi“. České televizi řekl, že není lepších kompozic pro tuto konkrétní příležitost. „Dvořák měl úžasnou schopnost, že jako věřící člověk prožíval tyto věci slovo od slova, ale dovedl zároveň najít způsob, jak komunikovat spirituální témata a texty a hudební výpovědi a oslovit úplně každého. Bylo pro něj důležité, aby jeho tvorba rezonovala ve vzdělaných a sečtělých lidech stejně jako v těch, kteří třeba nemají s hudbou takové zkušenosti,“ uvedl. Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální. Sám se před vystoupením přiznal k pocitu pokory a služebnosti. „Veškerý um a vše, co jsem se naučil a co představuju a reprezentuju, chci vložit do oslavy a pocty naší nové hlavě státu,“ prohlásil.

Hudba při inauguraci prezidenta Petra Pavla hrála docela důležitou roli. Začalo to fanfárou vyňatou z Dvořákovy Anglické symfonie, užitou vojáky při přinášení historických bojových praporů do Vladislavského sálu. Přiřadila se k tomu při tamní odpolední ceremonii oficiálně znějící hymna a důstojně, nikoli bojovně vyznívající píseň Ktož jsú boží bojovníci v podání Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Patřily k tomu pochopitelně i fanfáry ze Smetanovy Libuše, které jsou symbolem prezidentského úřadu. A završil to pak celý večerní koncertní program. 

Průlomem byl ovšem odpoledne Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost. S energií sobě vlastní, nezapomenutelnou pro ně i pro nás, doprovodila na Hradě „číši vína“ ve Španělském sále. Tři tisícovky pozvaných hostů předříkáváním textu ovládl z pódia se svými kolegy v písni Jednou budem dál i nestárnoucí, bezmála šestaosmdesátiletý Jiří Tichota. Zpívající a s kytarou, jako kdysi a vždy.  

Je v tom velká symbolika. Spirituál kvintet zpíval při podobných příležitostech před více než třemi desetiletími v blízkosti Václava Havla, zpíval i prezidentu Georgi Bushovi staršímu při první návštěvě americké hlavy státu v Československu… A písničky kapely, někdejší protestsongy zaranžované do češtiny a do nezaměnitelného zvuku, chytlavé a kdysi tak trochu protistátní písně, které dávno, už za komunistů, zlidověly, doprovázely také kampaň Petra Pavla, když v uplynulých měsících pro přímou volbu usiloval o hlasy voličů.

Symbolika byla i v tom, když na třetím nádvoří Pražského hradu zazpívala písničkářka Kateřina Marie Tichá. Že „časy se mění“, s naším novým prezidentem určitě, to doslova zaznělo, když z balkonu při Pavlově improvizovaném pozdravu určeném shromážděným lidem přednesla s dívkami z Kühnova dětského sboru stejnojmennou píseň skupiny Golden Kids z roku 1969… Píseň Boba Dylana a Zdeňka Rytíře, zapsanou do naší paměti zejména hlasem Marty Kubišové – té, která podobně „neoficiálně“, neškoleně, přírodně a emotivně, zpívala před třiatřiceti lety Václavu Havlovi. Tehdy především hymnu. I ta teď z balkonu zazněla.

„Nebude to lehké, ale zvládneme to,“ rozloučil se s lidmi na třetím nádvoří prezident, než šel položit květiny k pomníku T. G. Masaryka. Pak ještě neformálně dodal: „Nashle!“ Tak, že však i v tomto okamžiku působil důstojně, férově, kultivovaně.

Foto: Česká televize