„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“

„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“

„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“

Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.

Dokonce i odborný sovětský tisk se o Prokofjevově březnové smrti v roce 1953 zmínil až na straně 116, přičemž prvních 115 stránek bylo věnováno generalissimovi Stalinovi. Jako kdyby se skladateli vracelo, že byl od mládí značně apolitický. V létě revolučního roku 1917, ve kterém Rusku vládlo násilí, napsal v ústraní na venkově rozvernou Klasickou symfonii, inspirovanou hudbou osmnáctého století. A po bolševické revoluci se rozhodl opustit Rusko primárně ne proto, aby unikl nové sovětské moci, ale proto, aby jako pianista nepřišel o lukrativní nabídky vystupovat v západní Evropě a v Americe. Ve Spojených státech pak strávil několik let, než se, opět především z finančních důvodů, přestěhoval do Paříže.

Prokofjevovým dílem typickým pro dvacátá léta je operní taškařice Láska ke třem pomerančům. Jejím základním materiálem jsou tři obrovské prsy, dvě mrtvé princezny a jeden uzdravený princ. Pohádka, ve které je všechno naruby a která s odřenýma ušima dopadne tak nějak dobře. Avantgardně bizarní, radikální kus, jehož námět pochází z různých zdrojů, včetně ruských, je zkomponovaný v Americe na ruský a francouzský text. Prokofjev partituru naplnil veselou neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí. Po premiéře v Chicagu se o ní psalo jako o „ruském jazzu bolševického střihu“, jako o „notách různých délek vystřelených z brokovnice proti bílé zdi“, ale naštěstí také jako o „okouzlujícím rozmaru“. V Sovětském svazu skladatele při uvedení v roce 1926 podezřívali, že se někomu vysmívá. To byla přitom ještě doba, kdy se tam nějak mohla projevovat avantgarda…

Láska ke třem pomerančům, Národní divadlo – Premiéra 16. května 2019 (reflexe zde)

V letech 1922 až 1952 byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Stalin. Od konce dvacátých let byl fakticky neomezeným vládcem země. Když se skladatel s rodinou natrvalo přestěhoval ze Západu zpátky do Moskvy, panovaly tam už velmi sešněrované poměry. Bylo potřeba psát díla konvenující masovému vkusu, a to na schválené texty sovětských básníků. Činnost hudebních umělců podporoval – a hlavně bedlivě sledoval, kontroloval a omezoval – Svaz sovětských skladatelů, který se staral i o izolaci od zahraničí.

Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou. Existují dokonce názory, že důvody byly zase finanční. Že mu prostě na Západě došly peníze. Bude to ale složitější. Už v roce 1933 složil hudbu k sovětskému filmu Poručík Kiže. Na Západě se mu nedařilo uvést operu Ohnivý anděl a zřejmě už ho přestávala bavit nutnost spoléhat finančně na stále nová a nová koncertní turné. A také se mu stýskalo… Na prvním místě u něj byla hudba, ne politika.

Sergej Prokofjev s manželkou Mirou Mendelsonovou na 1. všesvazovém sjezdu skladatelů v Domě odborů v Moskvě; 1. dubna 1948

Návrat se mu bohužel vymstil. Už před válkou, pak i za války, ale zejména na konci čtyřicátých let. Tehdy byl nejen Šostakovič, ale i Prokofjev a mnozí další obviněn nechvalně proslulým ideologem komunistické strany Andrejem Alexandrovičem Ždanovem z „protilidového formalismu“. Jejich hudbu podrobili funkcionáři zdrcující kritice a nutili je ke zjednodušení kompozičních postupů a struktury skladeb. Prokofjev byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Jeho ženu obvinili ze špionáže, zatkli a uvěznili v gulagu, odkud se vrátila až několik let po jeho smrti.

Předtím i potom ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl. Stejně jako mnoho sovětských umělců, i oni dva určitě přitahovali hněv Stalinových kulturních komisařů i vůdce samotného svou kreativitou. Prokofjev se přitom – z dnešního nadhledu – dokázal současně držet velké romantické ruské tradice a zároveň být neohroženě vynalézavý a modernistický; existenciálních rovin, včetně skrytého nesouhlasu s panujícím režimem a jeho skrývané obžaloby, se hlouběji než on dobíral Šostakovič. Tajené protistalinské pocity se v Prokofjevově hudbě objevují méně než u Šostakoviče; nejosobněji se mísí s dramatickými zážitky ve třech klavírních sonátách z válečných let. Z doby stalinské diktatury ovšem pochází také vynikající Prokofjevova hudba k filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný režiséra Sergeje Michajloviče Ejzenštejna, stejně jako pohádka Péťa a vlk.

Sergej Michajlovič Ejzenštejn

Tak trochu ďábelská smlouva, kterou se sovětským režimem v polovině třicátých let Prokofjev uzavřel, obsahovala lákavou a asi i lukrativní nabídku zkomponovat podle vlastní volby operu nebo balet a stát se něčím jako vůdčí osobností. Řevnivost týkající se Šostakoviče…? Na druhé straně figurovala asi touha sovětského vedení získat známou osobnost a mít možnost se jejím prostřednictvím legitimizovat a chlubit. A možná i zvrácené potěšení, že se emigrant z buržoazní rodiny nakonec přece jen vrátí a bude pokořen…?

Prokofjev prý nejprve uvažoval o Tristanovi a Isoldě, ale rozhodl se, že nemůže bojovat s Wagnerem. Stejně dopadl další možný námět, Pelléas a Mélisanda, zpracovaný už Debussym. Definitivním rozhodnutím bylo, že tím novým dílem psaným pro Sovětský svaz se tedy stane balet Romeo a Julie. Pro skladatele nejprve určitý druh návratu domů… Nakonec se návrat paradoxně uskutečnil fyzicky, ale s baletem to tak jednoduché nebylo.

Romeo a Julie (Baku)

Život a tvorba Sergeje Prokofjeva se protínají v jednom důležitém bodě s Brnem. Právě Romeo a Julie tam měl totiž 30. prosince 1938 světovou premiéru. Vznikal na zakázku Kirovova divadla v tehdejším Leningradu, byl tam však potom zamítnut. Od uvedení nakonec odstoupili i ve Velkém divadle v Moskvě. Byly za tím zprostředkovaně stalinské čistky… Ne všichni, kdo na díle spolupracovali, zřejmě vyhovovali. Obětí represí byl i libretista Adrian Piotrovskij. Ale důvody byly také umělecké: pochybnosti vzbuzoval původní záměr ukončit příběh – proti Shakespearovi – bez tragédie, happyendem. A vzbuzovala je i sama hudba, považovaná tanečníky za netaneční.

První sezonou brněnského baletního souboru byla ta na přelomu let 1919 a 1920; následující éra, ve které pracoval pod vedením Ivo Váni Psoty, rodáka z Kyjeva, patří k legendárním „zlatým časům“. Působil v nejlepších baletních souborech na světě a do Brna přinesl nejen zkušenosti pedagoga, choreografa a tanečníka, ale také světový repertoár. Je dost pravděpodobné, že se Prokofjevův balet dostal do Brna právě díky jeho kontaktům. Dílo patřící dnes k ozdobám světového baletního i hudebního repertoáru, typické prokofjevovskou hranatostí i nezapomenutelnými melodiemi, se tam však hrálo pouhé tři měsíce. Pak Československo obsadili Němci. Velká sovětská premiéra se o rok později přece jen nakonec uskutečnila v Petrohradu – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje… V dnešním Rusku prý dokonce existují názory, že v Brně tehdy zazněly jen suity z baletu… Přesvědčení o vlastní velikosti je příznačné. Vždyť i Stalin v Rusku zůstává tím, kdo porazil nacistické Německo a kdo proto také symbolizuje historický nárok na velmocenské postavení země.

Přehlídka Rudé armády v Charkově v roce 1920

Foto: Wikipedia – volné dílo, Dasa Wharton, Wikipedia / Ilgar Jafarov (CCO)