„Orchestr hrál první večer Prokofjevovu sršatou hudbu, vyžadující hodně energie a neméně tolik přesnosti, opravdu skvěle.“

„Radim Vizváry našel rovnováhu mezi tušenou absurdní ztřeštěností, legrací a zábavností a hrůzostrašnou pohádkovostí.“

„Ze tří princezen ukrytých v plodech přežije sice jen jedna a ještě je na přechodnou chvíli proměněna v krysu, ale nakonec se vše v dobré obrátí. A nebo ne natrvalo…?“

Tři obrovské prsy, dvě mrtvé princezny a jeden uzdravený princ, to je základní materiál operní taškařice Láska ke třem pomerančům – pohádky, v níž je všechno naruby a která s odřenýma ušima dopadne tak nějak dobře. Sto let staré operní dílo Sergeje Prokofjeva teprve podruhé ve své historii teď nastudoval soubor pražského Národního divadla. Příjemně rozverná inscenace měla ve čtvrtek docela úspěšnou premiéru.

Avantgardně bizarní kus, jehož námět pochází z různých zdrojů, včetně ruských, komponoval skladatel na ruský a francouzský text, a to v Americe, kam se uchýlil po bolševické revoluci. Partituru naplnil veselou neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí. Po premiéře v Chicagu se psalo jak o „ruském jazzu bolševického střihu“, tak o „notách různých délek vystřelených z brokovnice proti bílé zdi“, ale naštěstí také o „okouzlujícím rozmaru“, což je hodnocení našemu vnímání asi přece jen nejbližší. O moc výstižněji slovně zachytit groteskní a parodickou hudbu už ani nejde, snad by se jen občas mohla přidat charakteristika typu „lehká brutalita“ – a ta se týká jak hudby, tak humoru.

Za inscenací, které teď nikdo neřekne jinak než „Pomeranče“, stojí britský dirigent Christopher Ward, scénograf Boris Kudlička, výtvarnice kostýmů Natalia Kitamikado a v pozici režiséra a choreografa rozhodujícím způsobem Radim Vizváry. Dirigentův přínos k vyznění večera je veliký. Orchestr hrál první večer Prokofjevovu sršatou hudbu, vyžadující hodně energie a neméně tolik přesnosti, opravdu skvěle. Výborně připravený – zpívající i hrající – byl také sbor v úlohách Dvořanů, Ďáblíků, Lékařů, Dutohlavců, Lyriků, Komiků a Tragiků, včetně zpěváků vybraných za Podivíny. Volnou fantazií okořeněné kostýmy pasují k té zvláštní pohádce dobře, ať už jde o různé zlé bytosti, dvořany, pomerančové princezny, maškary a nebezpečnou kuchařku se sběračkou hrozící smrtelným úrazem, nebo o ufňukaného a později naopak hodně akčního prince… a nebo o šaška jménem Truffaldino. Kudličkova scéna využívá obrovské posuvné boxy, jakési tribuny s proměnlivými funkcemi, ale nalézt jejich přímý vztah k poetice díla je už těžší.     

Radim Vizváry, režisér a choreograf, mezinárodně uznávaný český mim a performer, pracoval se všemi s velkou invencí. Našel rovnováhu mezi tušenou absurdní ztřeštěností, legrací a zábavností a hrůzostrašnou pohádkovostí. Vzdoroval mu jen prolog – vášnivá sborová disputace o tom, co se má na divadle hrát. Prokofjev tuto část, na které dramaturgicky ulpěl víc, než měl, evidentně časově předimenzoval. Obdařil ji povedenou hudbou, je co poslouchat, ale není tak dlouho na co se dívat. Až když se na scéně rozhodne, že se bude hrát příběh o třech pomerančích, začíná vlastní děj a rozvíjí se i režijní a pohybová poetika. Asi by pomohlo oddělit – i scénografií – prolog od hlavního děje výrazněji a zřetelněji.

Figurky a figury, které na scéně v rychlých výstupech defilují, jsou všechny za hranicí reality, výstřední a praštěné stejně jako hudba, která je nese. Počínaje králem, kterého neodolatelně hrál a zpíval při premiéře Zdeněk Plech, přes prince – plačtivou mátohu zamotávající se znova a znova do peřin – trefně vystiženého Alešem Brisceinem až po činorodého šaška, jak ho s potěšením zazpíval a zahrál Jaroslav Březina v komické poloze, v níž ho známe méně. Obsazení do soupeřící čarodějnické dvojice si užívají Eva Urbanová, ta zlá, i František Zahradniček, ten hodný, vypadající a jednající trochu jako kouzelník z Harryho Pottera. Pak je tu řada menších a drobnějších rolí – skvělý Jiří Brückler jako Pantalon, ženské figury šikovně obsazené Marií Fajtovou, Janou Sýkorovou a Andreou Tögel Kalivodovou i zbývající mužské postavy svěřené Arturu Mateuszi Garbasovi a Csabovi Kotlárovi. Vše interpretačně na svém místě, zvládnuté, zahrané.  Že příšernou kuchařku se třemi prsy, kterou lze ale snadno zneškodnit dárečkem, oranžovou stuhou, zpívá a hraje basista, v převleku téměř nerozpoznatelný Zdeněk Plech, je třešnička, jakých je Prokofjevova opera plná.

Velkou roli mají Obludy, Opilci, Nenasytové a Ďáblové, ti všichni plně pod kontrolou akrobatické skupiny nového cirkusu Losers Cirque Company, osmi borců mrštných jako kočky, dodávajících představení na místě baletních či tanečních čísel nový rozměr. Je to v operním světě v poslední době častější řešení – a ve stylu tohoto konkrétního díla, které má předlohy i v commedii dell arte, jde o řešení zcela legitimní.

Když se princ po výstupech postav bez hlav, majících ho – kupodivu   bezvýsledně – rozesmát, začne nečekaně chechtat čarodějnici nakopnuté Truffaldinem a rozpláclé na zemi, vezme opera náhlý obrat. Je proklet: zahoří neuhasitelnou láskou ke třem pomerančům. Jak to vše dopadne, už bylo naznačeno – ze tří princezen ukrytých v plodech přežije sice jen jedna a ještě je na přechodnou chvíli proměněna v krysu, ale nakonec se vše v dobré obrátí. A nebo ne natrvalo…? Ani tuto pointu se nepodařilo znázornit úplně čitelně, ale hudba je až do posledních not rychlá a zábavná.

Hlavní role alternují Jan Šťáva, Martin Šrejma, Josef Moravec, Eliška Weissová, Jan Hnyk, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová a další. Druhá premiéra se koná v neděli 19. května, další představení jsou v této sezóně naplánovaná ještě na 24. a 29. května a 9. června.

V Praze se Láska ke třem pomerančům hrála jen v roce 1963. Premiéru měla v roce 1921 v Chicagu. V Sovětském svazu skladatele při uvedení v roce 1926 podezřívali, že se někomu vysmívá. Ale o provokaci a posměch jít nemělo. Prokofjev sám tvrdil, že chtěl jediné – napsat zábavnou operu. Udělal to však divadelně i v uplatněné hudební polystylovosti dost radikálně. Současná pražská inscenace právě to vyhmátla docela dobře.

Foto: Národní divadlo – Dasa Wharton