PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Ivo Kahánek se těžkého a efektního úkolu, sahajícího často do krajností, zhostil suverénně.“

„Pro Ivesovu hudbu jsou typické simultánně znějící melodie, mohutné zvukové masy a náhlé kontrasty.“

Česká filharmonie přispěla do programu festivalu Pražské jaro mimořádně zajímavým a zdařilým koncertem. V pátek hrála ve Smetanově síni spolu s Ivo Kahánkem Klavírní koncert Movis od našeho současníka Michala Rataje a sama k tomu dvě skladby od Charlese Ivese, amerického hudebního vizionáře první poloviny dvacátého století. V tuzemském hudebním dění docela neběžná a rozhodně objevná dramaturgie; náročný, ani trochu oddechový večer… A sál přitom plný! S hostujícím dirigentem Davidem Robertsonem opravdová festivalová událost.

„V provedení jako kdyby se oba autoři ve vzájemném sousedství s úplnou samozřejmostí náhle potkali.“

„Brucknerova symfonie nebyla ani trošku úporná, halasná a ohlušující nebo velikášská.“

Symfonický orchestr města Birminghamu přijel po téměř třech desetiletích na Pražské jaro. Těleso bylo už tehdy mimořádně zajímavé díky tomu, že ho dlouhé roky formoval jako jeho šéfdirigent Simon Rattle, budoucí hvězda světového formátu. Zdá se, že orchestr má dlouhodobě štěstí. Nyní ho šestým rokem formuje mladá šéfdirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, jejíž budoucí dráha se dá odhadovat stejně směle. A středeční koncert v Obecním domě pod jejím vedením opravdu vyzněl jako výjimečná umělecká událost.

„Tomáš Hanus v Janáčkově hudbě zdůraznil kontrastnost, krajnosti mezi emocemi, aniž by se nechtěně dostal k extrémním výrazovým polohám.“

„Úplný konec opery Tatjana Gürbaca ztvárnila jedinečně, příjemně mimo obvykle využitá řešení a klišé.“

Ženevské operní divadlo letos na jaře nastudovalo Janáčkovu Jenůfu. Páteční derniéra, která sérii představení uzavřela, dala zřetelně najevo, že se pro tento projekt sešel výborný tým, umělecky sebevědomý a inspirovaný. Vedli ho režisérka Tatjana Gürbaca a dirigent Tomáš Hanus. V podobné hudební i divadelní síle, jakou se v Grand Théâtre de Genève podařilo vytvořit, bývá Její pastorkyňa k vidění skutečně jen zcela vzácně, pokud vůbec.

„V Praze sice přímo neoslnil, ale přesto sklidil velké uznání a získal hluboký respekt.“

„Je pochopitelné, že nemohl uspokojit ty, kteří v důvěrně známé partituře potřebují slyšet jemné nuance.“

Orchestr Západovýchodní díván je na hudební mapě světa pojmem, směle přesahujícím v mezinárodním měřítku umělecké hranice směrem k politice. Letošní festival Pražské jaro otevřel nakonec sice bez svého zakladatele Daniela Barenboima, ale pod taktovkou Němce Thomase Guggeise, který ho narychlo zastoupil, neméně zajímavě. Smetanova Má vlast zazněla ve čtvrtek v Obecním domě jako dílo uchopitelné a pochopitelné v globalizovaném světě už pro kohokoli – i pro mladé hudebníky z Izraele a Palestiny.

„V úchvatném zastavení, v naladění na jedné vlně s dirigentkou, učinil Alexandros Stavrakakis ze známé árie hudební událost.“

„Dirigentka režijní výklad nijak neshazuje. Hudební nastudování je s ním v souladu, ale zároveň ho přesahuje.“

Drážďanská Semperova opera hraje Rusalku. Sobotní premiéra byla pro inscenační tým a sólisty úspěchem. Pro tuzemského diváka, zvyklého spíše na pohádkové reálie, může být její lehce surrealistická podoba a její citová věcnost zajímavou alternativou, nebo také problémem. Jednoznačným kladem, a to zcela famózním, je nicméně hudební podoba – způsob, jakým dirigentka Joana Mallwitz s orchestrem Staatskapelle Dresden rozeznívá, využívá, hraje a vykládá Dvořákovu partituru. A mezi pěvci je skutečným králem mladý řecký basista Alexandros Stavrakakis jako Vodník.

„Když měl v Praze premiéru Mozartův Don Giovanni, Heinrichovi bylo šest.“

„Jevil se jako excentrický génius, entusiasta, možná až hudební maniak.“

„Patriotické a nacionalistické názvy skladeb Anthonyho Philipa Heinricha jsou svědectvím doby, ale také silným vyjádřením jeho vlastního amerikanismu.“

Prvním hudebním skladatelem, který se ve Spojených státech živil výhradně hudbou, byl Anthony Philip Heinrich. V roce 1842 také stál u zrodu Newyorské filharmonie. Jeho život se uzavřel v New Yorku před 161 lety, 3. května 1861. Zajímavý je ovšem i jeho původ – narodil se jako Anton Philipp Heinrich na dnešním českém území v Krásném Buku, nyní v části města Krásná Lípa, na severním úpatí Lužických hor na samém konci země.

„Síla a hloubka Symfonie Kaddish mě opravdu překvapila.“

„V Rusku se mu prý smáli, že mluvil s polským přízvukem. Ruská kulturní obec ho teď ale považuje za svého třetího největšího skladatele.“

„Poláci velmi rádi hrají své skladatele. Myslím, že si budou Weinberga dobře hlídat.“

Pražské Národní divadlo v rámci projektu Musica non grata, mapujícího tvorbu skladatelů označovaných totalitními režimy dvacátého století za nežádoucí, uvede na sobotním večerním mimořádném koncertě v české premiéře 21. symfonii „Kaddish“ původem polského hudebníka Mieczysława Weinberga (1919-1996), dříve psaného Mojsze Wajnberg a v Rusku známého jako Moisej Samuilovič Vajnberg…

„Hornisté jsou docela úzká komunita a pro účastníky je moc dobé se potkat.“

„Podobné kontakty je důležité udržovat, aby se studenti mohli posunovat dál.“

„Zámek není běžně veřejně přístupný, tak si myslím, že když se jednou za čas pro něco podobného areál otevře, může Liteň oživit.“

Zámecký areál v Litni na Berounsku, někdejší sídlo rodiny Daubků a pěvkyně Jarmily Novotné, oživí o víkendu Liteňské hornové dny. Pro několik desítek mladých hráčů na lesní roh z celé republiky jsou připraveny workshopy, přednáška, výstava žesťových nástrojů a hlavně společné hraní. Účastnické koncerty – a k tomu i nedělní vystoupení mysliveckých trubačů v zámeckém parku – jsou zároveň určeny veřejnosti. Hornista České filharmonie Jindřich Kolář, který setkání zaštiťuje a vede, přibližuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jeho program i záměr.

„Jakési hledání pomyslného úsvitu u Ullmanna také bylo přítomno.“

„Rudolf Karel byl za svého života poměrně respektovaný, ale bohužel upadl v zapomnění. Já se snažím…“

„Vydali jsme s Irenou Troupovou komplet písní Hanse Winterberga, za první republiky respektovaného skladatele, který také prošel Terezínem, ale přežil.“

Páteční recitál klavíristy Jana Duška na Ullmannovských slavnostech v Českém Těšíně připomene terezínské autory, včetně politického vězně Rudolfa Karla. V programu je však i Duškova vlastní kompozice, sonáta s názvem Čekání na úsvit. Jak pianista a skladatel říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, inspiroval se k ní jak v hudbě Viktora Ullmanna, tak u něj samotného. Spíše s důrazem na slovo čekání, ne na slovo úsvit.

„Jde o festival věnovaný Viktoru Ullmannovi a všem dalším nacismem i jinými represivními režimy pronásledovaným skladatelům.“

„Pracuji teď na překladu zatím jediné existující monografie, jejímž autorem je německý muzikolog Ingo Schultz, který se Ullmannovi intenzivně věnuje od poloviny devadesátých let.“

„Ullmann neuměl česky, ale stýkal se s řadou českých umělců, zejména s Aloisem Hábou, se kterým měl poměrně úzký vztah.“

V Českém Těšíně a Cieszyně, v česko-polském dvojměstí na řece Olši na Karvinsku, se od 21. do 24. dubna už potřetí uskuteční hudební festival Ullmannovské slavnosti. Vznikl k poctě tamního rodáka, významného rakousko-česko-židovského skladatele Viktora Ullmanna, kapelníka a sbormistra Nového německého divadla v Praze, jehož život se ve věku 46 let, po dvouletém pobytu v terezínském ghettu, uzavřel v říjnu 1944 v Osvětimi…

„Dávám přednost něčemu povznášejícímu, něčemu, co hladí duši… Mému naturelu je to bližší.“

„Quo vadis mě jako téma přitahovalo, skoro jako světlo můru, ale měla jsem zároveň obavu, jak tuto tematiku pojmout, jak ji zvládnout na jevišti, jak to udělat, aby to nebyl jen převyprávěný příběh, to opera nesnese…“

„Když skladatel nemá rozvrh, stavbu a text dobře postavený, tak v podstatě nemá absolutně šanci uspět. Základem je, že se posluchač nesmí nudit.“

Na Nové scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla bude mít 11. června premiéru nová opera Sylvie Bodorové s názvem Quo vadis. Libreto, které napsala ve spolupráci s režisérem Martinem Otavou, má základ ve stejnojmenném romantickém románu Henryka Sienkiewicze z roku 1895, jehož příběh je situován do antického Říma za vlády císaře Nerona. V hlavním motivu pronásledování prvních křesťanů nechybí ani milostná zápletka…

„Händelova Mesiáše lze vzhledem k textu dávat jak na Vánoce, tak na Velikonoce, a nebo i kdykoli jindy mezi těmito hlavními svátky.“

„Händel nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz, ale byl hudebním podnikatelem pohybujícím se ve světském prostředí.“

„Podobně jako Vivaldiho Čtvero ročních dob – navzdory svému hlubokému duchovnímu obsahu – se Mesiáš stal globálně sdílenou skladbou.“

Händelův Mesiáš, poprvé veřejně znějící 13. dubna 1742 v Dublinu, tedy před 280 lety, není dějovým oratoriem. Převažuje v něm spíše klidnější, přemítavý ráz. Text reflektuje Bibli, prorocká zaslíbení, popis Ježíšova života i význam jeho oběti na kříži.

„Německý romantik předkládá opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy.“

„Druhý díl oratoria dospěje až k Ježíšově slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli.“

„Rilling nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní.“

Život Ježíšův od narození po ukřižování a zmrtvýchvstání. Taková je osnova monumentálního, bezmála tříhodinového oratoria Christus od Franze Liszta, které mělo premiéru v roce 1873 v evangelickém kostele ve Výmaru pod autorovu taktovkou a za přítomnosti dcery Cosimy a jejího druhého manžela Richarda Wagnera. Jednou z nejvýraznějších částí díla je pochodové ztvárnění tématu Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, novozákonního tématu vztahovaného při čtení Bible právě k dnešku, ke Květné neděli – poslední neděli před velikonočními svátky… Nahrávek celé skladby moc není. Hledání nakonec vždy skončí u té Rillingovy.

„Tenorista působil na pódiu Dvořákovy síně směrem k publiku sice trochu nekomunikativně, ale čistě pěvecky nabídl lahodný mladistvý témbr, který nešetří intenzitou.“

„Lada Bočková dala áriím k dispozici pěkný a lehký, ale ne tenký, nepříliš velký, velmi dobře usazený a ovládaný hlas.“

„Tři přídavky potvrdily, že Anduaga má cenu ze soutěže Operalia právem a že Lada Bočková má nenápadně našlápnuto ve svém oboru na moc pěknou dráhu.“

Tenorista Xabier Anduaga a sopranistka Lada Bočková. Dva mladí pěvci, kteří se utkali v Praze v soutěži Operalia, se nyní po třech letech sešli v české metropoli na pódiu Rudolfina jako kolegové, aby ukázali, jak jejich kariéry pokračují. Sedmadvacetiletý Španěl, vítěz z roku 2019, je evidentně na dobré cestě mezi ty nejlepší pohybující se v mezinárodním prostředí. O čtyři roky starší Češka, i když tehdy cenu nezískala, se však teď nenechala ani trochu zahanbit. Využila koncertní příležitost v pátek večer naplno.

„Živý koncert nic nenahradí. Ale budeme připraveni použít některou z vymožeností, které jsme se všichni během covidu naučili.“

„Mistr zvuku Jakub Hadraba nám vyšel hodně vstříc a i na postprodukci, aby nahrávku vymazlil, strávil neskutečně mnoho času.“

„Nejaktuálněji úvahy směrují k vlastní malé koncertní řadě.“

Flétnista Oto Reiprich, hobojista Jan Souček, klarinetista Jiří Javůrek, fagotista Jan Hudeček a hornistka Kateřina Javůrková – dechové kvinteto Belfiato Quintet – během dvou let koronakrize nezaháleli. Výsledkem je CD s názvem Elements s hudbou Samuela Barbera, Paula Hindemitha, Arvo Pärta, Carla Nielsena a Henriho Tomasiho…

„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“

„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“

„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“

Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.

„Kolik těch statusů je promyšlených a autentických a kolikpak jich možná vzniklo v důsledku či dokonce v režii propagandy…?“

„Romány a partitury nikdo nebude pálit ani zakazovat. Řeč je tu pouze o tom, jestli některé knihy a opery jen na čas neodložit.“

„Uvažujme spíše, jestli je odložení inscenace Čajkovského opery na vhodnější dobu projev hloupé a sebezničující západní hyperkorektnosti, nebo něco jemnějšího.“

Ruská agrese vůči Ukrajině je barbarsky prvoplánová v zabíjení lidí a v porušování civilizovaných principů, ale má dominový efekt i v nesčetných dalších souvislostech. Také v umění. Diskuse, jestli dělat jakoby nic…, nebo si teď, ve znechucení tou zase už divnou východní zemí, nějakou dobu třeba o něco méně pouštět do života některé projevy ruské kultury, jsou na sociálních sítích, a možná i na různých poradách, čím dál vášnivější.