„V provedení jako kdyby se oba autoři ve vzájemném sousedství s úplnou samozřejmostí náhle potkali.“

„Sólistův neokázalý přídavek až neuvěřitelně hladce navázal na předchozí skladbu.“

„Brucknerova symfonie nebyla ani trošku úporná, halasná a ohlušující nebo velikášská.“

Symfonický orchestr města Birminghamu přijel po téměř třech desetiletích na Pražské jaro. Těleso bylo už tehdy mimořádně zajímavé díky tomu, že ho dlouhé roky formoval jako jeho šéfdirigent Simon Rattle, budoucí hvězda světového formátu. Zdá se, že orchestr má dlouhodobě štěstí. Nyní ho šestým rokem formuje mladá šéfdirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, jejíž budoucí dráha se dá odhadovat stejně směle. A středeční koncert v Obecním domě pod jejím vedením opravdu vyzněl jako výjimečná umělecká událost.

Dvě skladby, které byly na programu, totiž Elgarův Violoncellový koncert a Brucknerova Šestá symfonie, nejsou zdánlivě příliš příbuzné. Edward Elgar je pozdním romantikem na prahu moderny a jeho hudba má zvláštní atributy jakési krásné elegičnosti. Anton Bruckner je proti němu nejen příslušníkem mnohem starší generace, ale wagneriánem a příjemně naivním romantikem a mystikem. V konkrétním pražském provedení jako kdyby se však tito dva autoři ve vzájemném sousedství s úplnou samozřejmostí náhle potkali. Dirigentka, v souladu se sólistou Gautierem Capuçonem, zdůrazňovala ztišená místa, volná tempa a klidnou oduševnělou niternost. Tento dojem ještě zvýraznil sólistův vzácně neokázalý přídavek – pětiminutový úryvek z Elgarových variací Enigma v aranžmá pro violoncello a orchestr, který až neuvěřitelně hladce navázal na předchozí skladbu.

Elgarův Violoncellový koncert vyzněl méně emotivně, než jak ho hrají jiní violoncellisté, a mnohem méně vášnivě a rozevlátě, než jak ho kdysi ikonicky hrála a natočila Jacqueline du Pré, pro publikum jeho skutečná objevitelka. Pohyboval se zvukově v intimním prostoru, nebyl přehnaně romantický, ale byl jemný i plný espressiva. Violoncello bylo stále krásně slyšet, i když se často vracelo do pianissimové hladiny. První věta odplynula, jako kdyby se zatím nic nemělo dít. V druhé, ještě pomalejší, byla přítomna nebeská zastavení a ještě tišší pianissimo. A i když do třetí věty probleskovala rapsodičnost, našlo se i mnoho okamžiků, kdy hudba zjihla a zpomalila.

Ještě mnohem větším kontrastem proti obvyklým interpretacím však zazářila Brucknerova symfonie. Nebyla ani trošku úporná, halasná a ohlušující nebo velikášská. Byla jen a jen krásná. Vyhýbala se patosu, mistrně měla vyřešené přechody v kaleidoskopické stavbě, žesťové chorusy exponovala neagresivně, zněla poutavě, zajímavě, neortodoxně, vlastně docela hravě. Druhá věta byla nádherně dlouhodechá a dýchala podobně jako by dýchala hudba od Mahlera nebo od Elgara. Mysterióznost byla prožitá, ale civilní, narůstání výrazové intenzity mělo pozorně ovládané stupně i zámlky, detailní, sotva postřehnutelné akcenty v hudebních frázích smyčců budily potěšení. Práce s jednotlivými sekcemi orchestru byla během symfonie obdivuhodná. Scherzo vyšlo hostům z Birminghamu vzorově „brucknerovsky“ jako vzdušné i rázné, ale ani trochu jako těžkopádné. I ve finále pokračovalo pojetí skladby s častými pozastaveními a s logicky zvládnutými místy, kdy něco není vůbec, nebo na čas, dořečeno. Právě poslední věta podtrhla vyrovnané a měkčí pojetí, které bylo u Brucknerovy hudby stejně tak překvapivé, jako příjemné.

Mirga Gražinytė-Tyla má evidentní autoritu a zdravě velitelské gesto, přestože je malé postavy. Malý pohyb ruky stačí k tomu, aby orchestr zahrál takové „subito piano“, jaké je málokdy slyšet: opravdu náhlé a přitom měkké. Má také gesto, které jakoby těžilo z jejího někdejšího sbormistrovského zázemí – maluje průběh hudby, velmi ladně a názorně ukazuje nástupy, akcenty a celkovou logiku skladby. Má energii, kterou umí vzácně využít i pro pianissima. Orchestr jí poslouchal na slovo. Dalo se sice zaslechnout pár dílčích nástrojových selhání, ale emoce i dynamický a tempový plán byly promítnuty do hry dokonale.

Úvahy o tom, jestli dirigentky vedou orchestry jinak než dirigenti, tedy jestli je snad v jejich přístupu vidět a ve výsledku znát a slyšet něco „ryze ženského“, mohou být z feministických pozic napadány: muži a ženy jsou přece „úplně stejní“…. Ne, někdy nejsou. Mirga Gražinytė-Tyla nediriguje a necítí a nevede hudbu jako kdokoli jiný. Málokdo by tak krásně proměnil Brucknera. A málokterý muž by dokázal to, co ona, totiž oddirigovat, samozřejmě vestoje, hodinovou symfonii v evidentně pokročilém stupni těhotenství.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská