„Přečíst si obsah opery, jak je v tištěném programu, se vyplatí.“

„Hraje se tu divadlo, které dává zapomenout na slabší místa dávného libreta, divadlo s hudbou a zpěvem, tak jak to ostatně také asi chtěl mít při premiéře v září 1791 Emanuel Schikaneder.“

„Hudební stránka celé inscenace nestojí nijak v popředí.“

První operní režie Miroslava Krobota je v Národním divadle Brno ve výsledku docela odvážným projektem. Je pravda, že inscenovat logicky a zajímavě Mozartovu Kouzelnou flétnu není tak snadné, ať už se v pohádkové hře o zkouškách a zasvěceních mají a nebo nemají uplatnit a vysvětlit zednářské symboly. Může to každopádně působit zdlouhavě. Inscenace, která měla ve středu premiéru, je přenesena do vesmíru, vypráví v reáliích sci-fi a fantasy o trosečnících na jakési planetě, působí trochu surrealisticky a trochu střeleně a svobodné zednáře vůbec neřeší. A vyznívá zábavně.

Předobrazem pro výklad a řešení příběhu o konfliktu mezi Královnou noci a Sarastrem byly režiséru Miroslavu Krobotovi, scénografu Andreji Ďuríkovi a výtvarnici kostýmů Janě Prekové seriály, filmy a komiksy typu Vesmírná odysea, Star Trek, Vetřelec nebo Strážce vesmíru, tedy atraktivní fantazírování o putování po galaxii a mezi planetami. Je to pro Mozartovu Kouzelnou flétnu nápadité, nečekané, bizarní a vlastně docela vděčné.

Přečíst si obsah opery, jak je v tištěném programu, se vyplatí. Pozemšťané – dvě soupeřící skupiny ze ztroskotaného modulu vesmírné lodi – tráví celých deset let nedobrovolně na planetě obydlené bytostmi, mezi nimiž je i polopták Papageno. Tamino, který se tam objeví, je také vesmírný výzkumník, ale s odlišným zázemím a jinou minulostí. Jeho spojení s Paminou a Papagenovo s Papagenou je ponecháno podle původní předlohy, ale opera končí zase v duchu fantazií.Konečně se totiž podaří navázat spojení s mateřskou lodí na oběžné dráze, takže všichni jakousi raketou opouštějí přechodné místo pobytu a obyvatelé planety si mohou oddychnout… Což viditelně udělají.

Logiku lze snad v přeznačení příběhu najít. A i kdyby do detailů ne, nevadí. Hraje se tu divadlo, které dává zapomenout na slabší místa dávného libreta, divadlo s hudbou a zpěvem, tak jak to ostatně také asi chtěl mít a měl při premiéře v září 1791 v předměstském Divadle na Vídeňce libretista a současně i herec a zpěvák Emanuel Schikaneder.

Z koncepce Krobotova týmu vyplývá podoba scény, tedy opuštěná „měsíční“ krajina, vyplývají z ní futuristické kostýmy kosmonautů i polozvířecí vybavení místních bytostí… a koneckonců i to, že hudební stránka celé inscenace nestojí nijak v popředí. V orchestřišti se hraje pod taktovkou Ondreje Olose dobře a na jevišti se zpívá spolehlivě, ale celkově jde o něco víc o divadlo, o to, co se děje. Známé árie projdou tak trochu bez povšimnutí a ani po konci představení divák zpětně moc nevzpomíná na to, co slyšel, jako víc na to, co viděl.

Není toho málo: viděl tři dámy jako moderní ozbrojené amazonky, tři génie jako jakési dětské muminky, ozbrojence jako cosi mezi mouřeníny a kočkami. Tamina a Paminu ve skafandrech, Sarastra jako přestárlého rockera a Papagena bez Panovy flétny, zato s řehtačkami v ruce a s rozvíracím pavím ocasem na zádech. V duchu Mozartova a Schikanederova singspielu či přímo lidového divadla je to k pobavení a s danou koncepcí to „hraje“ pěkně. Některé režijní nápady současných tvůrců a přesazování starých děl do jiných prostředí dokáží pěkně popudit. Miroslavu Krobotovi se podařilo dosáhnout stavu, kdysi divák řekne – a proč ne…? A zasměje se.

V prvním premiérovém večeru vynikl Jan Štáva v groteskní roli Papagena vypracované do nepřeháněné, ale skvěle fungující komiky. I všichni ostatní se úspěšně vyhýbali jakémukoli náznaku strnulého patosu. Ústředním párem byli Petr Nekoranec s Janou Šrejmou Kačírkovou. Sice přímo neoslnili, ale pobavili a potěšili. Ani Jiří Sulženko nestvrzoval Sarastrovu velebnost nejhlubšími znělými tóny, obdivovanými v této roli u majitelů sonorních basů. Doubravce Součkové první árie Královny noci vyšla v nejvyšších tónech méně; ta druhá, těžší a známější, už však dobře… Nicméně projekt, respektive jeho premiérový večer, opravdu nebyl primárně o mozartovském stylu či o pěvecké virtuozitě. Miroslav Krobot neautoritativně, ale vydařeně nastolil jako hlavní parametry ty divadelní. A dirigent Ondrej Olos, původně v projektu druhý, který převzal premiérový úkol místo onemocnělého Pavla Šnajdra, ho hudbou nepřekryl.

K inscenaci se ještě vrátíme podrobnější souhrnnou reflexí po druhém uvedení s jiným pěveckým obsazením, které je v Janáčkově divadle na programu dnes večer.

———-

Čtěte také rozhovor s Miroslavem Krobotem V kouzelné flétně hledám divadelní atraktivitu.

Foto: Marek Olbrzymek