„Tenorista působil na pódiu Dvořákovy síně směrem k publiku sice trochu nekomunikativně, ale čistě pěvecky nabídl lahodný mladistvý témbr, který nešetří intenzitou.“

„Lada Bočková dala áriím k dispozici pěkný a lehký, ale ne tenký, nepříliš velký, velmi dobře usazený a ovládaný hlas.“

„Tři přídavky potvrdily, že Anduaga má cenu ze soutěže Operalia právem a že Lada Bočková má nenápadně našlápnuto ve svém oboru na moc pěknou dráhu.“

Tenorista Xabier Anduaga a sopranistka Lada Bočková. Dva mladí pěvci, kteří se utkali v Praze v soutěži Operalia, se nyní po třech letech sešli v české metropoli na pódiu Rudolfina jako kolegové, aby ukázali, jak jejich kariéry pokračují. Sedmadvacetiletý Španěl, vítěz z roku 2019, je evidentně na dobré cestě mezi ty nejlepší pohybující se v mezinárodním prostředí. O čtyři roky starší Češka, i když tehdy cenu nezískala, se však teď nenechala ani trochu zahanbit. Využila koncertní příležitost v pátek večer naplno.

Lada Bočková, absolventka brněnské JAMU, je druhou sezónu členkou operního souboru v Bonnu, kde zpívá starou hudbu, Mozarta i Verdiho. V Operalii, soutěži pořádané od roku 1993 Plácidem Domingem, a to pokaždé v jiném městě, se v Praze v létě před třemi roky probojovala do semifinále. V sedmadvacátém ročníku byla mezi čtyřiceti soutěžícími jediná z tuzemska. Pro pražský koncert měla připraveny čtyři sólové árie a čtyři dvojzpěvy. I s přídavky se tak podílela na deseti číslech, na stejném počtu jako Xabier Anduaga. Ten už zpívá v divadlech od Petrohradu po Lisabon, čekají ho mimo jiné pěkné úkoly v Mnichově, Neapoli a v londýnské Covent Garden a za rok má debutovat jako Nemorino v Metropolitní opeře v Donizettiho Nápoji lásky.

Oba pěvce doprovázel klavírista Vincenzo Scalera, dlouholetý korepetitor těch nejlepších v milánské Scale. Hraje suverénně, znalecky a pozorně, s pěvci dýchá. Áriím či celým výstupům dodává iluzi divadelního provozu, zastane orchestr a vystačí si i sám na obracení not. Stoprocentní praktik. Poradil si i s nadstandardním úkolem v árii Olympie z Offenbachových Hoffmannových povídek, kdy dvakrát musel vstát od klavíru a zpívající loutku natáhnout klíčkem, jak se to běžně děje i na jevišti.

Tenorista Anduaga působil na pódiu Dvořákovy síně směrem k publiku sice trochu nekomunikativně až studeně, ale čistě pěvecky nabídl lahodný mladistvý témbr, který nešetří intenzitou a v sále bohatými alikvotními tóny doslova zvoní. Prostor rezonoval tím spíše, že pódium je při recitálu s pouhým klavírem velmi prázdné a že navíc tentokrát nebylo publikum na balkonech. Snad pěvci jeho hlas vydrží dlouho. Momentálně je pro lyrické role ideální. Zdá se být plně rozvinutý, usazený a dobře ovládaný, zní volně a příjemně.

Začít hned proslulou árií Vévody o nestálosti žen ze třetího dějství Verdiho Rigoletta, která bývá někdy přídavkem, bylo vlastně odvážné, ale Xabieru Anduagovi vyšla, stejně jako všechny další. V opakování si pohrál s dynamikou, vše vyzpíval lehce. Stejně tak si poradil s árií Ernesta z Donizettiho Dona Pasquala a s árií Edgarda z Lucie z Lammermooru, ke které přišel na pódium až během předehry. Pouští hlas až marnotratně volně do prostoru, ale mohl by k němu ještě přidat víc gest, mimiky, pohybu. Mohl by se víc prodat a prodávat.

Lada Bočková dala áriím k dispozici pěkný a lehký, ale ne tenký, nepříliš velký, velmi dobře usazený a ovládaný hlas. Umí krásně ztišit, nejvyšší tóny má bez námahy čisté, ty úplně nejvyšší ještě ne zcela probarvené. Zazpívala tak árii Giulietty z Belliniho Kapuletů a Monteků i krásně klidnou a dlouhodechou árii Elvíry z Puritánů. V duetech z oper Don Pasquale a Lucia di Lammermoor tenorista se sopranistkou v první polovině večera nabídli opravdové dvojzpěvy: slovo za slovem vědomě spolu a oba si drželi pečlivě nižší dynamickou hladinu.

Druhá půle večera asi měla rovnou začít zmíněnou árií loutky Olympie, byl by to dobrý překvapivý vstup. Takhle se na ni musela Lada Bočková po procítěném, jemném a polohlasném duetu z Verdiho Traviaty v zákulisí rychle převlékat a v programu přece jen vznikl na chvíli hluchý prostor. Verdiho nicméně podala krásně křehce a posmutněle a Offenbacha zazpívala technicky i po herecké stránce výborně, uvolněně a zábavně. Temperamentně, efektně a s úsměvem se později zhostila polonézy z Giménezovy zarzuely El barbero de Sevilla. Rozvernému žánru španělské zarzuely patřil i tenoristův výstup a pak závěrečný duet, civilně epický, s proměnami emocí.

Xabier Anduaga zařadil v druhé polovině večera jako důležité číslo slavný výstup Tonia z Donizettiho Dcery pluku. Pověstných devět vysokých „c“ si trochu zjednodušil, když vždy první dvě propojil na jednom tónu, bylo jich tedy celkově vysloveno méně, ale o nic nejde: stejně zpívá tuto ve výškách vypjatou árii tak lehce, že si málokdo v sále uvědomoval, že by snad „o něco“ mělo jít.

Rovněž tři přídavky – sopránová árie z Pucciniho komické aktovky Gianni Schicchi, která by mohla mít od interpretky větší míru nadsázky, známá španělská tenorová árie „No puede ser“ ze zarzuely od Pabla Sorozábala a zábavný dvojzpěv z Donizettiho Nápoje lásky – potvrdily, že Xabier Anduaga má cenu ze soutěže Operalia právem a že Lada Bočková má nenápadně našlápnuto ve svém oboru na moc pěknou dráhu. Dát je dohromady, i když byli pódiově zdrženlivější než někteří starší, zkušenější a protřelí matadoři, byl od Nachtigall Artists pro pražský hudební život dobrý nápad.

*******

Foto: Petr Dyrc