„K Weinbergovu zajímavému, teprve postupně objevovanému a doceňovanému uměleckému odkazu se čtvrtstoletí po jeho úmrtí nyní hlásí jak Rusko, tak jeho rodné Polsko.“

„Bezmála hodinová skladba je nesena převažujícím klidným a vesměs i tichým, ale nesmírně vážným, posmutnělým výrazem. Je poměrně přehledná a zcela sdělná.“

„Weinberg může být vnímán jako zajímavý příklad osobnosti vynořující se teprve s odstupem ze složitých vrstev kultury sovětského Ruska.“

Obětem povstání ve varšavském ghettu z jara roku 1943 i všem obětem holocaustu, mezi nimiž byli také jeho rodiče a sestra, věnoval před třemi desetiletími skladatel Mieczysław Weinberg svou 21. symfonii Kadiš, nazvanou podle židovské modlitby. Dílo zaznělo v české premiéře v sobotu v pražském Národním divadle při mimořádném koncertě operního orchestru, zařazeném do projektu Musica non grata.

Mezinárodní hudební a kulturní projekt Musica non grata, organizovaný Národním divadlem a finančně podporovaný velvyslanectvím Německa, oživuje odkaz skladatelů pronásledovaných nacionálním socialismem, případně jinak perzekvovaných totalitními režimy dvacátého století. V případě Mieczysława Weinberga jde o hudebníka z Polska, který se před nacisty zachránil emigrací do Sovětského svazu. Tam se nicméně po válce setkal s útlakem ze strany úřadů a v roce 1953 byl na čas zatčen a obviněn z „buržoazního židovského nacionalismu“. Ani později nepatřil k preferovaným autorům. K Weinbergovu zajímavému, teprve postupně objevovanému a doceňovanému uměleckému odkazu se čtvrtstoletí po jeho úmrtí nyní hlásí jak Rusko, tak jeho rodné Polsko.

Symfonii s podtitulem uváděným v anglické podobě jako Kaddish nastudoval s orchestrem Národního divadla pro jediné uvedení Tomáš Brauner, jinak šéfdirigent Pražských symfoniků. Pro koncert se podařilo vzbudit zájem poměrně početného publika. Bezmála hodinová skladba je nesena převažujícím klidným a vesměs i tichým, ale nesmírně vážným, posmutnělým výrazem. Je poměrně přehledná a zcela sdělná.

Skladba má šest zcela navazujících, neoddělovaných částí, které vzhledem k prvoplánové dedikaci díla překvapivě nenesou programní názvy, ale klasická italská tempová označení. Začíná dlouhou smyčcovou meditací, do které se jen pomalu dostávají zvuky dalších nástrojových skupin a dramatičtější momenty. Výrazně komorní charakter symfonie neztrácí ani později, i když se v emotivní epizodě dobere i vyhrocenějších okamžiků. Výrazné okamžiky přinášejí útržkovitá tichá houslová sóla koncertního mistra. Právě taková místa potvrzují volně odvíjenou, nepříliš kontrastní formu členěnou na jakési obrazy. Symfonie nakonec pocitově dospěje k okamžiku, který přináší změnu: k sólovému violoncellu se přidává soprán, který beze slov vyjadřuje smutek. Z postranní lóže se partu ujala Marie Fajtová. Není a nebylo to lkaní, spíše nadále smutné vzpomínání. A v tomto duchu se hudba i po tomto hlasu anděla nekonečně pomalu vytrácí až k slábnoucímu tónu samotného violoncella a do úplného ticha.

Pro divadelní orchestr, který se navíc na jevišti objevuje jen při podobných výjimečných příležitostech, šlo zcela jistě o vzácný a zároveň nezvyklý úkol. Tomáš Brauner s ním odvedl kus práce. S některým filharmonickým tělesem v koncertní síni by nicméně tak specificky jedinečné dílo v obvyklejších, ne divadelních souřadnicích pocitově získalo asi ještě větší auru.

V rovině kulturní a politické bylo jeho uvedení významnou událostí. Weinberg může být vnímán jako zajímavý příklad osobnosti vynořující se teprve s odstupem ze složitých vrstev kultury sovětského Ruska. Pro oprávněnost srovnávání se Šostakovičem by bylo potřeba slyšet víc jeho skladeb, ale 21. symfonie, třebaže velmi soustředěná, opravdová a působivá, přece jen nedosáhla zdrcujícího účinku, jakého dokáže docílit v těch nejlepších případech Šostakovičova hudba.

Weinbergovo velkoryse koncipované dílo se v tomto případě přece jen spíše pohybuje na dohled od žánru filmové tvorby. Není neodbytně stupňované, nemá vyhraněnou formu a nejde do drásavých extrémů ani expresivní naléhavosti. Pomalu se odvíjející hudba sugestivně maluje a navozuje atmosféru a snad i abstraktní obrazy, dává najevo, že se dotýká mimořádně zatěžkaných vzpomínek, nechává myšlenky volně plynout, má zajímavý, sdělný a velmi působivý, spíše meditativní průběh, ale nevzbudila dojem obecné či zevšeobecňující velkoleposti a tragičnosti; je spíše intimně a osobně posmutnělá. Není to však málo. Symfonie dává zřetelně najevo, že i tóny, nejen slova, mohou emocionálně silně, samy svou vahou, dovést k hodnotnému zastavení, přemítání a zamyšlení. Tím spíše, jak logicky v úvodním slově připomněl ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj, že pojem „hrdinský a zoufalý“ boj obyvatel varšavského ghetta dostává nový a konkrétní obsah s naším aktuálním vědomím o „hrdinském a zoufalém“ boji lidí, kteří v ukrajinském Mariupolu čelí současné ruské vojenské agresi.

———

Rozhovor s dirigentem Tomášem Braunerem čtěte pod titulkem Šostakovič ovlivnil Weinberga, ale platí to i naopak.

Foto: Serghei Gherciu