PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Svatá Zuzana pojednává o jeptišce, která za noční meditace v kostele před oltářem propadá do transu.“

„Pěvecké hlasy byly zvoleny šťastně. Klementina Lucie Hilscherové předvedla báječný vývoj charakteru od konejšivé sestry k výrazu obav až k závěrečnému odsouzení.“

„Manželé zjišťují, že jsou si stále atraktivní.“

Opera Národního divadla a Státní opera uzavřely závěrem týdne čtyřletý projekt, připomínající pod názvem Musica non grata kompoziční tvorbu autorů a autorek pronásledovaných nacistickým režimem. Mezi skladatele se vztahem k hudebnímu prostředí první Československé republiky byl zařazen i Paul Hindemith, jehož jednoaktovka Svatá Zuzana zazněla na pražském jevišti dne 6. dubna opět po 101 letech od premiéry v Novém německém divadle. Druhou operou plně navštíveného večera byla Florentinská tragédie od Alexandra Zemlinského. Orchestr Státní opery dirigoval Karsten Januschke, koncertním mistrem byl Michal Sedláček, sbor připravil Adolf Melichar.

„Šéfdramaturg Ondřej Hučín text musel škrtat nemilosrdně.“

„Předností inscenace je jistě její mnohotvárnost a pestrost.“

„Situovanost orchestřiště výše je velmi diskutabilní.“

Záslužný počin má nově na kontě Opera Národního divadla a Státní opera v rámci projektu Musica non grata. 30. listopadu se ve Stavovském divadle uskutečnily obě premiéry inscenace LouTkáček, vánoční pohádky se zpěvem, tancem a loutkami. Jedná se o adaptaci díla s původním názvem Tuttifäntchen na text Hedwigy Michel a Franzisky Becker – německý text přebásnil a výrazně pokrátil Ondřej Hučín – a s hudbou Paula Hindemitha, který je koncipoval pro dětského diváka, čemuž odpovídá i režijní koncept Radima Vizváryho…

„Sedmadevadesátá sezóna, to je kulturní tradice České republiky a odkaz, který musí být zachován do budoucnosti – a to bez finančního zázemí a bez finanční vize není možné.“

„Písně z Gurre jsou oslavou orchestrů rozhlasových institucí.“

„Rozhodli jsme se do celého roku 2024, Roku české hudby, vstoupit s jubilantem Bedřichem Smetanou.“

Petr Popelka nastudoval pro dnešní koncert na Smetanově Litomyšli Písně z Gurre Arnolda Schönberga. K uvedení této grandiózní vokálně-instrumentální skladby s obrovským interpretačním aparátem je potřeba výdrž, ale také velký organizační um a finanční zázemí. I proto Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl se souhlasem festivalu dílo k druhému provedení ještě pražskému Národnímu divadlu. V úterý zazní ve Státní opeře v rámci projektu Musica non grata,…

„Třetí věta, Ukolébavka, pak jaksi spojovala prvky, použité v částech předešlých, což dalo vzniknout zasněnému celku, který potom sladce vyprchal do ztracena.“

„Po až neklidném začátku následovalo zvláčnění tónu prováděné v harmonii s orchestrem, nad kterým však svůj hlas stále jasně nesla.“

„Ve třech větách prolínání různých prvků postupně vyvrcholilo v kontrapunktickou část, na konci následovanou vskutku vítězoslavným zakončením.“

V neděli 16. dubna byla ve Státní opeře v Praze k mání vskutku nevšední muzika. Zahajovací koncert cyklu Ženy v hudbě divákům přinesl skladby čtyř skladatelek, českých i zahraničních, v podání interpretek rovněž českých i zahraničních, vystupujících spolu s Orchestrem Státní opery. To vše se odehrálo v rámci projektu Musica non grata.

„Libreto k opeře Rozbitý džbán připomíná Gogolova Revizora, jen v něm není tolik satiričnosti a špílců. Je napsán na libreto Petra Kleista a měl premiéru v roce 1942, následně byl skladatel deportován i s rodinou do Terezína.“

„Císař Atlantidy aneb Odepření smrti je rovněž jednoaktovkou, která vznikala již v Terezíně. Hlavním nositelem příběhu je Smrt, která už je unavena a znechucena válkou, odmítá spolupracovat a trpící ranění na bojištích nemohou zemřít.“

„Režie je překvapivě velmi uměřená a spíš akcentuje hloubku poselství. Diktátor zůstává sám, bez pomoci ostatních, když vypadne z invalidního křesla. Smrt si klade podmínku, že lidé zase budou moci zemřít, ale nejprve musí zemřít sám diktátor.“

Viktor Ullmann a jeho jednoaktové opery Rozbitý džbán a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti, uvedené v premiéře v Divadle A. Dvořáka 16. února, jsou další položkou cyklu Národního divadla moravskoslezského nazvaného Opery terezínských skladatelů. Cyklus je součástí širšího projektu pražského Národního divadla s názvem Musica non grata. Ostravskému publiku se díla představila v režii slovinského režiséra Rocca, který je rovněž autorem scény, a pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. V obou jednoaktovkách byli obsazeni stejní protagonisté, barytonista Boris Prýgl, basista Martin Gurbaĺ, tenoristé Jorge Garza a Luciano Mastro, sopranistky Michaela Zajmi a Markéta Klaudová a barytonista Roman Vlkovič. Kostýmy vytvořila Belinda Radulovič a českého překladu se úspěšně zhostil Jaromír Nohavica, neboť Viktor Ullmann, který je i autorem obou libret, psal německy.

„Závěr to měl být monumentální, ale popravdě řečeno, byl to jen apendix k předešlým projektům.“

„Schulhoffův nihilismus, chaos a chtíč, který spaluje člověka a který režisér Calixto Bieito dovedl ad absurdum, vedl k vnitřnímu odmítnutí díla publikem.“

„Orchestr Státní opery pod taktovkou Jiřího Rožně hrál velmi kompaktně a instrumentálně barevně. Sólisté se vydávali ze všech svých nejlepších sil.“

Festival Janáček Brno 2022, který zahájil 2. listopadu monumentální projekt ze spojených Janáčkových děl Z mrtvého domu a Glagolská mše, ukončila v neděli 20. listopadu opera Plameny Erwina Schulhoffa. Dílo, které mělo premiéru 27. ledna 1932 právě v Brně, se tam po devadesáti letech zase vrátilo. Tentokrát jako inscenace Národního divadla v Praze, kde byla poprvé uvedena 12. června 2022 v rámci mezinárodního kulturního a hudebního projektu Musica non grata, na němž participuje Česká republika a Spolková republika Německo.

„Jaromíru Weinbergerovi, kterého po ročním působení v Americe dostihl stesk po domově, nabídl libretista Miloš Kareš po jeho návratu do Československa veselou, značně dojemnou a docela dost bizarní vyprávěnku.“

„Babinský, hybatel děje, je vlastně málem hlavní postavou… Prvnímu premiérovému obsazení však vévodil jen zčásti, mohl by totiž být ještě mnohem větším šejdířem.“

„Inscenace je povýšena Vladimírem Morávkem za využití prvků hravosti i nenápadné parodie k představení, jehož kouzlu současný divák nakonec překvapeně docela rád podlehne.“

Opravdové dudy se v opeře neozvou, i když se jmenuje Švanda dudák. Přesto je plná barvitého hudebního arzenálu, včetně silných odkazů k lidové písni. Režisér Vladimír Morávek rozehrál skoro sto let starou hudební pohádku zábavně, nápaditě a vkusně. Dílo Jaromíra Weinbergera, hojně hrané na přelomu dvacátých a třicátých let v Evropě i v Americe a pak odsouzené k zapomenutí, se konečně vrátilo tam, odkud vyšlo – do pražského Národního divadla. Proč ne. Hlásí se k českým hudebním, literárním a divadelním tradicím i k lásce k rodné zemi.

„Všichni čtyři hlavní protagonisté byli opravdu vynikající – pěvecky bezchybní, herecky zcela přesvědčiví.“

„Králem večera se však stal jednoznačně Daniel Matoušek, který kdykoliv se objevil na jevišti (což bylo velmi často), zcela ho ovládl.“

„Přijďte na Ples v Savoyi, je to jízda!“

Do pražské Státní opery zavítala nefalšovaná třicátá léta minulého století, a to se vší noblesou a pozlátkem, jak je známe z dobových filmů. Premiéru nejznámější operety maďarského skladatele Paula Abrahama a libretistů Fritze Löhner-Bedy a Alfreda Grünewalda „Ples v hotelu Savoy“ tam uvedlo 16. září v českém překladu Vlasty Reittererové Národní divadlo v režii Martina Čičváka po neuvěřitelných devětaosmdesáti letech. Hudebního nastudování se ujal dirigent Jan Kučera, choreografie Laco Cmorej a Silvia Beláková. Opereta je uváděna v rámci operního a koncertního cyklu Musica non grata, který je věnován hudbě skladatelů pronásledovaných režimem. Kromě Orchestru a Sboru Státní opery v inscenaci spoluúčinkuje také Balet Národního divadla. Druhou premiéru měla inscenace v neděli 18. září.

„Můj obdiv však rozhodně patří Denysu Pivnickému, který extrémně náročnou roli Dona Juana ‚vydržel‘.“

„Pokud má inscenace slabé místo, je to dle mého názoru režie, která ani zdaleka nevytěžila možnosti fantasknosti a surrealističnosti celého díla. Tím spíše, když je možné ho inscenovat v tak skvěle technologicky vybaveném divadle.“

V neděli 12. června uvedlo Národní divadlo ve Státní opeře pod hlavičkou projektu Musica non grata premiéru dvouaktové opery Erwina Schulhoffa Plameny. V nastudování dirigenta Jiřího Rožně a v režii Calixta Bieita se představili v titulních rolích tenorista Denys Pivnickij, mezzosopranistka Tone Kummervold a sopranistka Victoria Korosunova.