„Šéfdramaturg Ondřej Hučín text musel škrtat nemilosrdně.“

„Předností inscenace je jistě její mnohotvárnost a pestrost.“

„Situovanost orchestřiště výše je velmi diskutabilní.“

Záslužný počin má nově na kontě Opera Národního divadla a Státní opera v rámci projektu Musica non grata. 30. listopadu se ve Stavovském divadle uskutečnily obě premiéry inscenace LouTkáček, vánoční pohádky se zpěvem, tancem a loutkami. Jedná se o adaptaci díla s původním názvem Tuttifäntchen na text Hedwigy Michel a Franzisky Becker – německý text přebásnil a výrazně pokrátil Ondřej Hučín – a s hudbou Paula Hindemitha, který je koncipoval pro dětského diváka, čemuž odpovídá i režijní koncept Radima Vizváryho. Orchestr Národního divadla na první premiéře řídil David Švec.

Inscenace narazila na překážku, ještě než začala. Neposedný mobilní telefon přítomného diváka ne a ne přestat rušit. Dirigent David Švec správně vyhodnotil, že počká, až to volající vzdá či volaný „típne“ a až poté spustil. Jednou z atraktivních momentů díla je, že jako určitá operní předehra slouží česká vánoční koleda Nesem vám noviny – jistě to byl i jeden z motivačních momentů, proč raritní titul uvést i na českém pódiu. Druhým je pak osobnost neuvěřitelně plodného skladatele Hindemitha, jenž jako záruka kvality může posthumně obohatit adventní kulturní život – dílo je natolik neznámé, že s trochou nadsázky lze Tuttifäntchen označit za novinku Paula Hindemitha, komponisty téměř šedesát let po smrti.

Pražské zpracování k Hindemithově hudbě vskutku chová úctu. Původní dílo vykazuje poměr 40 minut hudby, 90 minut mluveného slova. Česká verze? 40 minut hudby a 20 minut mluveného slova. Šéfdramaturg Ondřej Hučín text musel škrtat nemilosrdně…

Krátce k ději. Dcera řezbáře Hobliny (obsazení první premiéry: Zdeněk Plech) jménem Týna (Jekatěrina Krovatěva) má v úmyslu s kamarádem Péťou (Marek Žihla) jít hledat hvězdu. Hvězdu měla poslat zpátky na zem její maminka poté, co odešla do nebe. Vedle toho principál loutkového divadla Punoni (Jiří Sulženko) od Hobliny žádá vyřezání ještě jedné loutky-kašpara, aby se mohlo uskutečnit loutkové divadlo. Legenda praví, že jednou za sto let dřevěná loutka ožije, a právě to se stane Hoblinovi, když dokončuje kašpara. Oživlá loutka, tedy LouTkáček (Vít Šantora), však nemá srdce a zřejmě proto se k Týně nechová hezky. Od záměru jít s Péťou hledat maminčinu hvězdu ji odradí do značné míry násilím, když jí svou kouzelnou hůlkou vyjme srdce z těla a zanechá ho kdesi v Hoblinově dílně. LouTkáček pak donutí Týnu následovat ho na jeho toulce, během které obecně řečeno zneužívá svou magickou moc – LouTkáček je zápornou hlavní postavou. Překazí Punoniho divadlo a Bertě, Péťově mamince (Jana Sýkorová), zas nechá zmizet stromky, které prodává. LouTkáček spolu s Týnou dospějou kamsi na palouk hlubokého zasněženého lesa, kde se LouTkáček setká se svým osudem; jedličkou, ze které pochází. Loutka dobrovolně opouští svět živých a vlastně tak nalézá své srdce – ve stromě, s nímž je od počátku spjata. Týnu, která nebyla schopna samostatného návratu domů, hledají i s jejím srdcem, které nalezli v dílně. Když ji najdou, naštěstí její srdce ještě bije, a tak je zachráněna. Nad LouTkáčkovou jedličkou pak k dovršení děje objeví také hvězdu, kterou Týnina maminka poslala na zem.

Předností inscenace je jistě její mnohotvárnost a pestrost: tanec, zpěv, pantomima, loutkoherectví (loutkář David Bosh)… Pozornost dětského posluchače je udržována mnoha různými způsoby a děti hodinové představení (až na mírné ošívání v závěru) zvládly v tichosti. Pěkné jsou detaily často doprovozené zvuky z orchestru, například rozhýbávání LouTkáčkových právě oživlých končetin za glissand kontrabasu, svědčící o tvůrčím zápalu týmu tvůrců. Vizuál (scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, světelný design Karel Šimek) je přehledný a pěkně funkční, např. nasvícení sněžení v konci efektivně navozuje smírnou atmosféru, byť zima je ve hře symbolem smrti; oblečení loutek v barvě dřeva s jeho typickým rýhováním a naznačenými ohoblovanými suky je také půvabné. Hindemithova hudba je plná invence a zjevně psána s velkým kompozičním nadhledem – zdatný skladatel se pozná podle schopnosti napsat jednoduchou a zároveň nápaditou hudbu. Pohybově i herecky je akce přesvědčivá a záživná. Patrná byla snaha protagonistů o klátivě „dřevěné“, mechanické pohyby à la loutky, kterou někteří přetavili v roztomilý pohybový výstup.

Tisková zpráva k představení hovoří o zvýšeném orchestřišti. Jeho situovanost výše je velmi diskutabilní. Dirigent se v jednu (možná dvou?) chvíli do děje zapojuje, a tak se hodí na něj dobře vidět. Avšak vyváží to fakt nápadnějšího zvukového zápasu sólistů s orchestrem? U neznámého díla neznáme text – je nutné mu dobře rozumět, a to možná i ve zpívaných pasážích. Co když posouvají děj? Předem nevíme. Na mnoha místech, zvláště, když sólisté zpívali ze vzdálenějších částí pódia, se dělo, že i jen komorní posaz orchestru měl hlasitostně navrch a tomuto faktu patrně „prospělo“ právě ono zvýšené orchestřiště a nezabránilo gesto dirigenta. Pěvci se bohužel dostávali na hranici svých volumenových možností a některým se z toho důvodu ztrácela kvalita tónu.

Samotný zpěv je vcelku zajímavá kapitola. Pěvci se dosti lišili v míře uzpůsobení způsobu zpěvu dětskému divákovi. Materiály k inscenaci nejen že se distancují od zařazení opera, ale navíc jednotlivá hudební čísla nazývají písněmi namísto árií. V takovém případě je možné očekávat omezené vibrato a co nejpřirozenější hudební projev co možná blízký domácímu koledování. Nedělo se tak vždy.

Stručný závěr představení na bázi happy endu patří slavné melodii Adeste fideles v opět neotřelém aranžmá Paula Hindemitha. Tady skutečně dýchla pravá vánoční atmosféra a snadno jihla srdce diváků. Je však otázka, zda prvou premiéru ve výsledku považovat za úspěšnou. Potlesk byl nápadně vlažný.

Foto: Serghei Gherciu