Rok po ostravské premiéře přivezlo do Prahy Národní divadlo moravskoslezské svou inscenaci dvou aktovek Viktora Ullmanna. Rozbitý džbán a Císař Atlantidy jsou dobově i nadčasově aktuální a hudebně dnes až překvapivě sdělná komorní díla komponovaná za války, druhé z nich v terezínském ghettu. Pohostinské představení vedené první únorovou neděli ve Stavovském divadle dirigentem Jakubem Kleckerem bylo velkým obohacením.

Ještě stále totiž jde o splácení dluhů znovu objevovaným autorům, kteří patří mezi oběti holokaustu a z mnoha důvodů, zejména ideologických, nebyli hráni ani po válce. V tomto případě v českém přebásnění Jaromíra Nohavici působí obě opery dvojnásob přístupně. Uvedení v Ostravě a nyní i v metropoli je dalším plodem česko-německého projektu Musica non grata, finančně podporujícího oživování kdysi „nežádoucí“ hudby, tedy odkazu hudebníků meziválečného Československa, pronásledovaných nacionálněsocialistickým režimem či jinak perzekvovaných. V případě Viktora Ullmanna, česko-židovského skladatele, těšínského rodáka zavražděného nacisty v Osvětimi v roce 1944 v šestačtyřiceti letech, šlo jako i v případě dalších „terezínských skladatelů“ o rasové důvody.

Rozbitý džbán, vycházející z komedie Heinricha von Kleista, je lehce absurdní konverzační satira, trefující se do pokryteckého nositele moci. Premiéru měla až v roce 1966 v Drážďanech a v Praze zatím zazněla jen v roce 1998 v nastudování rakouského souboru Arbos, nahrávku pořídil v devadesátých letech Gerd Albrecht. Neoklasicky vyznívající dílo zaujme na první poslech mimořádně dlouhou předehrou, kterou režisér Rocc využil k epickému pantomimickému rozehrání příběhu, samozřejmě i svým dějovým spádem, ale ryze hudebně také instrumentací, pohrávající si s řadou žánrů typických pro meziválečnou hudební kulturu. Jde o bravurní partituru, poskytující pěvcům prostor pro charakterizační práci i pro přesnou deklamaci.

Císař Atlantidy aneb Odepření smrti je závažnou protihitlerovskou satirou, vážným podobenstvím o životě a smrti, o nepatřičnosti bezdůvodného zabíjení. Dílo, které vzniklo v neuvěřitelných podmínkách a které se dochovalo jen díky téměř zázračnému zachránění rukopisu, mělo premiéru roku 1975 v Nizozemské opeře v Amsterdamu. V devadesátých letech se hrálo v Praze jak při hostování Arbosu, tak silami Národního divadla. Hudba tohoto moderního singspielu je svižná i naléhavá, plná citátů a skryté ironie, pěvecké party vypjatější. Režie podtrhuje tragickou ponurost. Ostravští nebyli strhující, v obou koncentrovaných jednoaktovkách ale obstáli. Ojedinělá příležitost nahlédnout znovu a docela intenzivně do tuzemské umělecké konstelace konce první poloviny minulého století.

Zpívali Boris Prýgl, Martin Gurbaľ, Jorge Garza, Anna Nitrová, Doubravka Součková, Luciano Mastro, Roman Vlkovič a další.

Foto: Martin Popelář a Serghei Gherciu