„Předehra k Mozartově opeře La clemenza di Tito je pragensie. Zazněla v emocionálně stylové, rázné, přesně a detailně artikulované podobě.“

„Symfonie La Tempesta od Pavla Vranického zazněla jako hodnotný příklad toho, že Češi ve Vídni nezaháleli a že byli umělecky na výši.“

„Dokonale sestavený program vyvrcholil Eroicou, třetí z Beethovenových symfonií, mající v názvu hrdinství. Tak i vyznívá – a tak ji Václav Luks publiku suverénně předestřel.“

Barokní orchestr Collegium 1704 Václava Lukse má v Praze zavedenou sezónu. Povětšině v ní zaznívá barokní hudba, od počátků, sahajících na začátek druhého desetiletí našeho století, v širokém spektru od duchovní po operní, od instrumentální po převažující vokální. V té letošní sezóně už se orchestr jednou představil v hudbě z počátku devatenáctého století. Nyní, v předposlední únorový večer, to bylo podruhé. Koncert vyvrcholil Beethovenovu Eroicou z roku 1804.

Pražskou sezónu orchestru Collegium 1704 a jeho sboru, zasahující do Roku české hudby 2024, obohatila loni na podzim Voříškova skladba, hudba jednoho z mnoha Čechů působících ve Vídni. Stalo se tak při nevšední výpravě do éry romantismu, soustředěné na 1. klavírní koncert Fryderyka Chopina v podání Kanaďana Erica Gua, čerstvého laureáta Chopinovy mezinárodní soutěže na dobové nástroje. Publikum bylo v zajímavém programu svědkem suverénní, stylové a muzikální hry mladičkého sólisty a neméně podnětného provedení jen o pár let starší vídeňské orchestrální hudby. Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška z roku 1821, rozkročená mezi klasiky a raný romantismus, zazněla tehdy v sousedství Beethovenova Egmonta jako opravdu velké dílo mezinárodního repertoáru.

Pomyslným pokračováním české stopy v sezóně bylo nyní únorové uvedení Symfonie d moll „La Tempesta“ od Pavla Vranického. I ona zazněla ve Dvořákově síni jako hodnotný příklad toho, že Češi ve Vídni na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nezaháleli a že byli umělecky na výši. Rovněž ona zazněla v sousedství Beethovenovy skladby, navíc byl zařazen i Mozart.

Předehra k opeře La clemenza di Tito je pragensie. Wolfgang Amadeus Mozart ji komponoval v Praze těsně před tamní premiérou svého posledního operního díla, které v roce oslavilo korunovaci Leopolda II. českým králem. Pod taktovkou Václava Lukse zazněla předehra na úvod večera v emocionálně stylové, rázné, přesně a detailně artikulované podobě.

Pavel Vranický komponoval skladbu, známou v naší současnosti jako Symfonie d moll, na samém konci osmnáctého století. Komentář ke koncertu uvádí, že její tři části vznikly ve stejné době jako jeho hudba doprovázející ve Vídni v roce 1795 uvedení divadelní tragédie Pomsta od Edwarda Younga. Ve skutečnosti nejde ani rozvrhem (mimo jiné bez menuetu), ani vyznívajícím ustrojením ani trochu o typickou dobovou symfonii; jako symfonie ani nebyla tehdy hrána či vydána. Zřejmě jde o tři kusy související s dramatem, samotným Vranickým sestavené pro možné koncertní užití. Vivace, Adagio a Allegro con fuoco ovšem pro nás, nezatížené tehdejší konvencí, tvoří pomyslný cyklus dobře.

Všechny tři části jsou naplněny dostatečně zajímavou hudbou. Zejména ta třetí, která dává skladbě název. La tempesta. Bouře. Na svou dobu dokonalá zvukomalba, podpořená „strojem na vítr“. Tuto „Windmachine“ – řazenou v orchestrech mezi bicí nástroje, i když zvuk produkuje jen třením – používají skladatelé od barokních dob dodnes: od Rameaua přes Rossiniho, Wagnera, Pucciniho a Richarda Strausse až po Ravela, Messiaena, Tippetta a Ligetiho. Vranický ji využívá neméně sugestivně a nabízí bouřku snad ještě autentičtější než o pár let později Beethoven v Pastorální symfonii…

Václav Luks prezentoval Vranického Symfonii d moll (přehledně utvářenou, ve figurách a afektech určitou, dynamicky a výrazově bohatou, pozdně klasicistní i kupředu hledící) jako mimořádně zajímavou a plnohodnotnou ukázku dobové produkce, o níž ještě zdaleka nevíme vše. Ostatně, podstatná je poznámka v tištěném programu, že autor je dnes obecně tak málo znám asi hlavně proto, že nebyl nikdy blízkým spolupracovníkem tří dnes nejznámějších vídeňských klasiků, totiž Haydna, Mozarta a Beethovena. Na druhou stranu, jeho bratr Antonín se jako kapelník orchestru, který vlastnil kníže Josef František Maxmilián z Lobkovic (Joseph Franz Maximilian Fürst von Lobkowitz) pohyboval v Beethovenově blízkosti mnohem víc, dirigoval jeho díla… – a není dnes o nic známější než Pavel.

Dokonale sestavený program večera vyvrcholil třetí z Beethovenových symfonií, známou jako Eroica, mající tedy v názvu hrdinství a ve výraze časté dobové vojenské intonace. Tak i z podstatné části vyznívá – a tak ji Václav Luks publiku suverénně předestřel. Od prvních tónů krásně a přesně vypracovanou, uměřeně náruživou, překvapivou, kontrastní, impozantní i zvukově díky typu nástrojů obnaženou, nezastírající v žádném okamžiku detailní poryvy emocí.

První zkoušky a soukromé provedení díla, proslulého nejen hudebně, ale i změnou dedikace z Napoleona na knížete Lobkowicze, se konaly v červnu 1804 ve vídeňském paláci tohoto rodu, původem z Roudnice nad Labem. Právě tam, stejně jako u pravděpodobných soukromých provedení na zámcích v Roudnici a Jezeří, předcházejících vídeňské premiéře, byl jako hlavní interpret přítomen Antonín Vranický. Symfonie zřejmě byla ve své době pro naslouchající docela velkým soustem. Ano, není úplně konvenční a je dlouhá. Právě proto ji dnes máme rádi. Je to veledílo, kterého se Collegium 1704, pro ten večer tak trochu „Collegium 1804“, zhostilo zcela přesvědčivě. Bude zařazovat novější než barokní hudbu častěji? Mnohé specializované soubory už před ním tak činily a činí.

Koncert natáčela 28. února v pražském Rudolfinu Česká televize v koprodukci s Les Films Figures Libres. Záznam by měl být odvysílán ještě v tomto roce.

Foto: Collegium 1704 / Petra Hajská