„Síla a hloubka Symfonie Kaddish mě opravdu překvapila.“

„V Rusku se mu prý smáli, že mluvil s polským přízvukem. Ruská kulturní obec ho teď ale považuje za svého třetího největšího skladatele.“

„Poláci velmi rádi hrají své skladatele. Myslím, že si budou Weinberga dobře hlídat.“

Pražské Národní divadlo v rámci projektu Musica non grata, mapujícího tvorbu skladatelů označovaných totalitními režimy dvacátého století za nežádoucí, uvede na sobotním večerním mimořádném koncertě v české premiéře 21. symfonii „Kaddish“ původem polského hudebníka Mieczysława Weinberga (1919-1996), dříve psaného Mojsze Wajnberg a v Rusku známého jako Moisej Samuilovič Vajnberg. Dirigent Tomáš Brauner v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje skladbu a její kontext, uvažuje o časovém odstupu, který pomáhá nacházet hodnotu děl, a vyjadřuje přesvědčení, že Weinbergovu hudbu bude publikum určitě ještě víc a víc objevovat.

Přijal jste úkol se zájmem?

Úkol mě velmi zaujal. Weinbergovu hudbu už jsem jednou měl možnost dirigovat, byla to Rapsodie na moldavské téma s Filharmonií Bohuslava Martinů. Už tehdy mě dramaturg ujišťoval o tom, že to stojí za to, že je Weinberg skladatelem, o kterém ještě uslyšíme.

Symfonie Kaddish vám do toho obrazu zapadla?

Když jsem dostal nabídku na Symfonii Kaddish, byl jsem hodně překvapený, jak jiná je to hudba. Napsal ji v roce 1991, tedy pět let před smrtí, a i kdyby si člověk k tomu nic nepřečetl, musí při poslouchání velmi rychle pochopit, o čem symfonie je… Slyším v ní obrovský stesk po rodině. Weinberg věnoval skladbu povstání ve varšavském ghettu. A je z ní cítit také krutost druhé světové války. Velké houslové sólo vnímám jako vzpomínku na otce, který byl skladatelem, dirigentem, klavíristou a houslistou. Také tam zaznívá v klavíru naznačení Chopinovy balady, což vnímám jako vzpomínku na maminku. Tahle témata nás skladbou provázejí. Přiznávám, že síla a hloubka Weinbergovy hudby mě opravdu překvapila.

Jak rozsáhlá je Symfonie Kaddish?

Symfonie je téměř hodinová, šestivětá, ale všechny části na sebe navazují. Autor využívá velkého obsazení orchestru, celý aparát však použije zřídkakdy. Jeho hudba ve mně vyvolává různé obrazy, jako sled životních okamžiků zachycený na kameru, podobně tomu, co v nás vyvolává filmová hudba. Jsem přesvědčen, že v publiku musí zanechat hluboký dojem.

Vnímáte ji jako dramatickou, nebo spíše meditativní?

Mnohdy je velmi dramatická, ale více spíš vypráví, vyjadřuje pocity, vzpomíná. Na rodiče, kteří zemřeli v koncentračním táboře, na všechny příbuzné, lidi, kteří za druhé světové války zemřeli. A když si do toho všeho promítnete skladatelův vlastní osud… Opustil před válkou rodinu. Stýská se mu. A vzniklo z toho dílo, o kterém jsem přesvědčen, že bude mít v budoucnu ještě hodně návratů na pódia; i když jde o hudbu, která se nedá hrát při jakékoliv příležitosti.

Koncert už měl být na podzim…

Ano – a den před tím, než se začalo zkoušet, musel být kvůli covidu zrušen. Měl jsem tehdy té hudby plnou hlavu a neměl jsem to najednou komu předat. Musím přiznat, že se mi ještě nikdy předtím nestalo, abych cítil tak silnou potřebu to ze sebe snad málem vykřičet…! Dostat pryč z hlavy.

Co všechno v symfonii zaznívá?

Weinbergova hudba je mnohdy velmi komorní, někdy se téměř zastaví, následuje sólo houslí, kontrabasu, klavíru, xylofonu… Pak nás ohromí mohutný zvuk celého orchestru v proměnách tonality a atonality. Jste přizván sledovat příběh, jen z dálky, krutou dobu, život ve zrychlených obrazech. Například ve čtvrté části zaznívá přiznaně klezmer, trochu ale pokroucený… a na konci symfonie přichází odněkud zdálky sopránové sólo, bez textu, jen vokál, který můžeme vnímat jako jakýsi andělský hlas, který si chce vzít duše k sobě a postarat se o ně. Takto na mě Weinbergova hudba působí.

Vnímáte ho jako sovětského či ruského autora? Nebo jako Poláka?

Weinberg se narodil židovským rodičům v Polsku, ve Varšavě. Jako mladý odešel na Východ. Asi neměl moc možnost si vybírat, to bylo ještě před válkou. Žil i na Sibiři, neměl to opravdu jednoduché. Studoval ale hudbu, evidentně byl velmi talentovaný. Za války zase utíkal, stále hrozilo nějaké nebezpečí. Shodou okolností se potkal se Šostakovičem, který měl také do jisté míry vliv na to, že Weinberg vůbec přežil. Vzájemně se obdivovali a velmi se přátelili. Je to znát samozřejmě na Weinbergových kompozicích, ale je to znát naopak i na Šostakovičových – řekl bych, že díky setkání s Weinbergem začal ve větší míře užívat židovské prvky nebo arménské, moldavské či gruzínské modality. I když je u Weinberga, zejména v dřívějších skladbách, docela dost znát Šostakovičův vliv, zvláště v instrumentaci, zůstává jeho hudební jazyk osobitý. Byl to pak Šostakovič, kdo ho přizval do Moskvy a držel nad ním ochrannou ruku. Weinberg již byl ve vězení, ale naštěstí v roce 1953 zemřel Stalin. Ještě předtím však zaplatil při čistkách životem jeho strýc… Kdo ví, jak by dopadl on…

Tušíte, jak Weinberga vnímali současníci?

Pravda je, že se za života nedožil nejen úspěchu nebo uznání, ale ani žádného zvláštního provozování své hudby, ať komorní, operní, nebo symfonické. Jeho dílo je poměrně rozsáhlé. Napsal například hudbu asi ke čtyřiceti filmům. V Rusku se mu prý smáli, že mluvil s polským přízvukem. Polštinu nikdy nezapomněl, ale přitom ho teď ruská kulturní obec považuje za svého třetího největšího skladatele ve dvacátém století, hned vedle Šostakoviče a Prokofjeva!

Hlásil se mimochodem Weinberg ke svému židovství?

Myslím, že prvoplánově ne. Ovšem jeho hudba vypovídá mnohé.

Vede vás současný úkol k tomu, že byste od Mieczysława Weinberga chtěl nastudovat a uvést někdy ještě něco dalšího?

Je pro mě krásným objevem, takže určitě ano. Celosvětový zájem o něj začal někdy kolem roku 2010, kdy David Pountney režíroval v Bregenzu jeho operu Pasažérka. Dnes už jsme dál, některé skladby jsou i natočené, i když jen pomálu… To se ale myslím rychle změní. Věřím i v posluchačský potenciál jeho hudby. A je až překvapivé, že v tak nelehké době, kdy téměř psal do “šuplíku”, vznikalo něco tak specifického, co má mnohem větší kulturní přesah.

Jde o interpretačně náročnou hudbu?

Ano. Každý v orchestru si opravdu zahraje. Pro některé nástrojové skupiny pak vyžaduje opravdu nezvykle náročné party.

Aniž bychom oba skladatele srovnávali, nepřijde vám na mysl určitá podobnost s Čechoameričanem Karlem Husou, kterému jste se tak výrazně věnoval loni při natáčení jeho CD se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK? Také je autorem, kterého ještě stále objevujeme. Baví vás takové objevy?

Ano, k mé profesi to patří. S Karlem Husou a s orchestrem FOK nás v budoucnu ještě čekají podobné projekty a za to jsem opravdu velice rád. Též v naší abonentní řadě dáváme každou sezonu prostor českým skladatelům a jejich zcela novým kompozicím. A zatím myslím jsou velice úspěšně! Já osobně jsem velmi zvídavý a rád si spojuju historický kontext s daným skladatelem a jeho tvorbou. Karel Husa, jak víme, odešel na Západ, zatímco Weinberg na Východ. Kdyby i on odešel na Západ – jsem přesvědčen, že by se o něm vědělo už dávno. Ale asi všechno má být, jak je… Vše je tedy na nás a na budoucí generaci. A proč mě taková hudba zajímá? Samozřejmě, že i v klasickém repertoáru je ještě spousta věcí k objevování, ale stejně samozřejmé a pochopitelné je, že nechci zůstávat jen a jen u takzvaného klasického repertoáru.

Existuje typ dirigentů, kteří by takový úkol nepřijali?

Nevím, možná by někteří váhali, právě proto, že nejde na první pohled o tak efektní hudbu. Ovšem Weinbergova jedenadvacátá symfonie stojí za pozornost!

Může vás tento úkol vést k dalšímu zájmu o další pozapomenuté tuzemské autory, třeba i o ty takzvané terezínské?

Častěji jsem se už potkával s Erwinem Schulhoffem. Také rád zařazuji Pavla Haase… Ale také jsem teď nedávno například dirigoval Karla Boleslava Jiráka, jeho Filharmonické variace. Také byl pro mě novinkou. U nás se nehraje téměř vůbec. A měl také pohnutý osud, od roku 1947 působil v Americe. S hudbou skladatelů, se kterými se běžně na koncertních podiích nesetkáváme, jsem se dostával do kontaktu také díky mému působení u Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde jsme pro rozhlas společně mnohé natočili.

Na Weinbergovi i na řadě dalších příkladů bychom asi mohli ukazovat, že je zřejmě potřeba k docenění podstatné části hudby větší časový odstup, viďte? Pomáhá čas přidávat dílům větší hodnotu?

Myslím, že je to tak – obecně – vlastně skoro u všech skladatelů. Jen pár jich zažilo za svého života uznání a úspěch, ale většina…? Možná s jednotlivými skladbami, ale málokdo celkově. Odstup pomáhá, ano. Ale je tam podstatná podmínka: jejich hudba se musí provádět. Bez rozeznění by na sebe neupozornila.

Řekl jste, že se k němu hodně hlásí Rusové. A jak je to s Poláky?

Polské orchestry obecně velmi rády a často hrají své skladatele. Všechny symfonické orchestry v Polsku mají na každém svém koncertě zastoupené – ať už starší, nebo zcela nové a mladé – polské skladatele a skladatelky. V tomto ohledu mají již vybudovanou dlouholetou tradici, na kterou tamní posluchači dobře slyší. V případě Weinberga si myslím, že si ho budou dobře hlídat.

———–

Polsko-ruský skladatel a klavírista Mieczysław Weinberg (1919–1996), jehož rodiče přišli do Varšavy z Moldavska a Ukrajiny, uprchl před nacismem z Polska do Běloruska, byl evakuován do Taškentu a později přesídlil do Moskvy. Tam se ovšem kvůli židovskému původu i kvůli charakteru své hudby po válce setkal s tvrdým útlakem ze strany sovětských úřadů a v roce 1953 byl na čas zatčen a obviněn z „buržoazního židovského nacionalismu“. Dnes je známý především díky své opeře Pasažérka z roku 1968, která se dočkala světové scénické premiéry teprve v roce 2010. Ve Weinbergově hudební tvorbě se často vrací téma holocaustu, prožitky a vzpomínky na válečná léta. Vyjadřuje protest proti válce a soucit s lidmi, kterým válka přináší nesnesitelné utrpení. Také jeho Symfonie č. 21 s podtitulem „Kaddish“ z roku 1991, prozrazující lidskou i uměleckou spřízněnost s Dmitrijem Šostakovičem, o třináct let starším, je označována za žalozpěv plný touhy po životě, bezmezného utrpení i nekonečné naděje.

Foto: Petra Hajská, archiv KlasikyPlus, Petr Dyrc, Wikipedie