„Jakési hledání pomyslného úsvitu u Ullmanna také bylo přítomno.“

„Rudolf Karel byl za svého života poměrně respektovaný, ale bohužel upadl v zapomnění. Já se snažím…“

„Vydali jsme s Irenou Troupovou komplet písní Hanse Winterberga, za první republiky respektovaného skladatele, který také prošel Terezínem, ale přežil.“

Páteční recitál klavíristy Jana Duška na Ullmannovských slavnostech v Českém Těšíně připomene terezínské autory, včetně politického vězně Rudolfa Karla. V programu je však i Duškova vlastní kompozice, sonáta s názvem Čekání na úsvit. Jak pianista a skladatel říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, inspiroval se k ní jak v hudbě Viktora Ullmanna, tak u něj samotného. Spíše s důrazem na slovo čekání, ne na slovo úsvit.

Ani Ullmannovské slavnosti nepřipomínají v nadcházejících dnech v jeho těšínském rodišti pouze Viktora Ullmanna. A jeho odkazu přidáváte kontext i vy ve svém recitálu.

Na prvním ročníku festivalu v roce 2018 jsme měli se sopranistkou Irenou Troupovou písňový recitál, tehdy to byl celý ullmannovský program. Měli jsme v té době už natočenou desku s kompletem jeho písní a také jsem tam hrál jednu z jeho sonát. Letos byl požadavek dramaturgie takový, aby program naopak nebyl jen ullmannovský. Ostatně, Ullmann má sedm klavírních sonát – a to by asi pro posluchače úplně to pravé nebylo… I když kdysi Radoslav Kvapil hrál všechny v Terezíně, tak postupně, během několika koncertních večerů. Pak je také v rozhlase nahrál. Zvolili jsme tedy letos pestřejší dramaturgii. V programu recitálu mám Suitu Pavla Haase, dílo lehce inspirované jazzem, které moc rád hraju, potom je tam Šestá sonáta Viktora Ullmanna, myslím, že ji dokončoval už v Terezíně. Je to zajímavá skladba, která se na půdorysu všech čtyř vět vyvíjí z jednoho tématu. Zároveň jsem byl vyzván, abych napsal skladbu, která bude nějakým způsobem inspirována Viktorem Ullmannem, a tak v premiéře zazní moje Sonáta, která má titul Čekání na úsvit.

Jak jste se nechal inspirovat?

Viktor Ullmann byl úzce spjat s antroposofií, nějakou dobu strávil v Basileji a v nedalekém Dornachu, kde stojí Goetheanum, sál Antroposofické společnosti, což je – jak oni říkají – organická architektura, ve které souvisí všechno se vším, tedy i vnitřní prostory s vnějšími. V některých Ullmannových skladbách se to myslím trochu promítlo. A já jsem se snažil přistoupit ke kompozici podobným způsobem. Všechno je propojené a všechno vychází v podstatě z jednoho akordu. Takže moje sonáta je mojí reflexí Ullmannovy Šesté sonáty.

A úsvit v názvu?

Může být chápán v rovině, že je noc, a člověk čeká, že nastane úsvit. Případně ve filozofické rovině se dá chápat úsvit jako něco nového, něco, co přináší změnu, co konečně rozsvítí… a nastane něco lepšího…

I to je „ullmannovské“?

Do určité míry, myslím, takovým hledáním a čekáním určitou část svého života strávil. Původem Žid, katolík, pak příznivec antroposofie… Jakési hledání pomyslného úsvitu u něj také bylo přítomno. Ale víc jde asi o moji vizi. Sonáta vlastně symbolizuje spíše to „čekání“, než „úsvit“. Skladba končí přesně ve chvíli, kdy máme pocit, že už konečně ten úsvit přichází. Nedočkáme se ho… Je to tedy především o čekání.

A pak je na programu ještě hudba Rudolfa Karla, skladatele, který byl jako účastník protinacistického odboje dva roky vězněn v Praze na Pankráci a pak na jaře roku 1945 zemřel v Terezíně…

Jeho Téma s variacemi, které zahraju, je poměrně rozsáhlý variační cyklus zkomponovaný někdy kolem roku 1910. Získal za něj tehdy Cenu Akademie umění v Praze. Zajímavé je, že stejné téma Rudolf Karel zpracoval i v následujícím klavírním díle, ve své rozsáhlé klavírní sonátě. Nejsou to variace beethovenovského typu, kdy téma rozpoznáváme v každé z variací. Tady se autor dost odchyluje a ve dvaadvaceti variacích podniká docela zvláštní cestu, i v tóninách. Rozuzlení připraví až v závěrečné variaci v C dur.

Věnujete se hudbě Rudolfa Karla soustavněji?

Ano, skladeb není zase až tolik, ale přinejmenším dvě jsou docela zásadní. Variace a sonáta, která má mimochodem kolem padesáti minut! Existují ještě drobnější věci, valčíky, nokturno… A pak miniatury, které vznikaly asi ve vězení. Rudolf Karel komponoval jak na Pankráci, tak v Terezíně, ale jsou to spíše drobnosti a je u nich problém s rukopisy. Ale má rozsáhlou tvorbu čtyřruční. Tu jsme natáčeli s Danielem Wiesnerem. Také existuje transkripce – vyšla ještě za života Rudolfa Karla – jeho symfonické básně Démon. Neuvěřitelně působivá, asi dvacetiminutová skladba… Škoda, že se české orchestry k jeho hudebnímu odkazu neuchylují. Asi to není úplně přesně ten typ hudby, který by se na dramaturgických poradách probíral… Možná je to trochu upovídaná hudba, ale taková byla doba, myšlenky se vyjadřovaly poměrně obsažné. Vždyť stejně epické jsou třeba Straussovy symfonické básně. Rudolf Karel byl za svého života poměrně respektovaný skladatel, ale bohužel upadl v zapomnění. Já se snažím…, ale jinak se mu nikdo moc nevěnuje.

Jak jste na Rudolfa Karla přišel?

Před mnoha lety jsme měli i s Irenou Troupovou jet na turné do Rumunska a bylo potřeba doplnit náš program z hudby terezínských autorů – ideálně hudbou z tohoto období, hudbu nějak s Terezínem spjatou. Dělal jsem si rešerše a narazil jsem například na Karla Reinera, ale jeho hudba mi přišla v té době tak depresivní, že jsem se jí nechtěl zabývat. Odmítl jsem tehdy i možnost natáčet Reinerovou hudbu kompletně pro rozhlas. Ale narazil jsem při té příležitosti také na Rudolfa Karla. Variace jsem vzal na turné a postupně jsem se jeho dílem prokousával. Dohodli jsme se potom v rozhlase, že bych pořídil komplet klavírní hudby Rudolfa Karla. A to se uskutečnilo.

Známý je jeho Nonet, který kdysi zrekonstruoval Václav Snítil, tam ale klavír nehraje… Co s Rudolfem Karlem můžete podniknout dál?

Teď se ještě nabízí možnost zabývat se jeho komorní tvorbou. Má například houslovou sonátu a poměrně dost písní… Není to ale lehké hraní a toho repertoáru není zase tolik, navíc si řada interpretů dvakrát rozmyslí, jestli do něčeho podobného půjde…

A jak je to s vámi a s Viktorem Ullmannem? Pořídíte také komplet?

Postupně se i jeho klavírní hudbou prokousávám. Rád bych si ji jednou zkompletoval, ale motivaci nemám tak silnou, protože natočená už je. A dokonce několikrát. Ullmanna nahrál nejen Radoslav Kvapil, ale třeba i německý klavírista Moritz Ernst a další.

K Ullmannově hudbě jste se vlastně dostal kudy?

Asi také přes Irenu Troupovou. Přišla s tím, že by se jím chtěla zabývat. Měli jsme kdysi v Rumunsku během několika let několik koncertů… A protože si zpěvák během písňového koncertu také chce odpočinout, tak jsem byl okolnostmi postupně nucen ponořit se do této literatury trochu víc. Začal jsem Třetí sonátou, která mi přišla posluchačsky přívětivá – třetí věta jsou variace na Mozartovo téma. Je docela efektní a vždycky, když jsem ji hrál, tak byla přijata docela se zaujetím. Sedmá sonáta se hraje také častěji, věnoval ji dětem a je docela humorná. Přitom je docela smutné, že ji psal s vědomím, že své děti asi už nikdy neuvidí. Ullmannovy děti totiž mimochodem patří mezi těch skoro sedm set dětí, které zachránil z Československa Nicholas Winton. Odjely do Anglie, přežily, ale vůbec si později nepamatovaly, kdo byl jejich otec…

Vy se tímhle obdobím jako hudebník zabýváte vlastně docela hodně…

Ano, je to období, které mě baví, hudba z té doby je přinejmenším zajímavá. Je tam co nacházet… Ale přece jen se nemohu věnovat jenom Ullmannovi. Loni jsme s Irenou Troupovou vydali komplet písní Hanse Winterberga, za první republiky respektovaného skladatele, který také prošel Terezínem, ale přežil. Emigroval do Německa a zemřel v roce 1991. Existoval tam po určitou dobu problém, jeho adoptivní syn totiž uvalil na jeho hudbu embargo a zakázal jakékoli provozování nebo studium. Na dlouhé roky znemožnil, aby se jí někdo zabýval. Naštěstí se nakonec podařilo embargo soudně zlomit.

A díky tomu jste se k jeho hudbě dostali?

Ano. Když jsme s Irenou Troupovou před několika lety připravovali recitál pro Pražské jaro, tak hledala něco originálního… a narazila na tohoto autora. Napsala přes facebook jeho vnukovi – a během deseti minut měla od něj k dispozici naskenované kompletní Winterbergovy písně. Takže jsme byli v Praze první, kdo tu hudbu uvedl.

Písně jste pak natočili?

Ano, jsme rádi, máme komplet. Bohužel potom do toho vstoupil covid, který všechno opozdil.

Ale deska už je na trhu.

Deska je k dispozici, je i na streamovacích platformách.

Je Winterberg repertoárem, který byste třeba nabídl pro některý příští ročník Ullmannovských slavností v Českém Těšíně?

Ano, určitě ano. Jde o hudbu s nezpochybnitelnými kvalitami. Ale i on měl smůlu, že se jeho hudba z nějakých důvodů vytratila.

——-

O festivalu Ullmannovské slavnosti čtěte víc ZDE.

Foto: Fb a archiv J. Duška, Zdeněk Chrapek