PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Tréma není něco, čeho bychom se měli chtít úplně zbavit.“

„Dokud pro nás bude důležitější to, že nás někdo pomluví, než to, že jsme na pódiu a můžeme hudbou existovat, pak zbavit se trémy bude obtížné.“

„Talismany byly pocitově příjemné. Já sám jsem jich do svých patnácti měl docela hodně.“

Jak z trémy udělat svého pomocníka? Ivo Kahánek v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz říká: Být rád, že hraju – a nemyslet na nic jiného. Ne na to, co kdo řekne, ale na to, že jsem na pódiu a že v hudbě mohu existovat intenzivněji než kdekoli jinde… Naznačení směru, jak trému překonat a proměnit ji ve svůj prospěch, je také tématem pilotního webináře, tedy webového semináře, který pianista natočil jako jeden z výukových nástrojů využívaných stipendijní Akademií MenART…

„Sebral mi kresby, dal se do smíchu a nepřestal, až jsem mu slíbil, že k tomu něco napíši…“

„Do romantického údolí, které se stalo oblíbeným výletním místem, se chodívalo od konečné šaliny z Obřan.“

„Janáček ještě víc začal chodit do nedalekých Lužánek poslouchat, jak zpívají ptáci, jak šumí stromy, jak bzučí čmeláci…“

Postavě mluvící lišky z Bílovic nad Svitavou, která jako kdyby z oka vypadla zvířátkům z bajek, je už celých sto let. Na podkladě původních ilustrací malíře Stanislava Lolka psal v brněnských Lidových novinách její příběh na pokračování Rudolf Těsnohlídek. Jeho cyklus se zalíbil Leoši Janáčkovi. Napsal nejen hudbu, ale k opeře, své sedmé a „nejbrněnštější“, i vlastní libreto. Práci na Příhodách lišky Bystroušky započal na samém kraji roku 1922.

„Do dvou desítek her Osvobozeného divadla složil během deseti let přes sto dvacet hudebních čísel.“

„Těžko se ale mohl prosadit v Americe jako kolébce jazzu coby tvůrce.“

„Určitě v New Yorku slyšel Goodmana nebo Ellingtona.“

Písničky Osvobozeného divadla nezestárly. Mnohé zlidověly. Jiří Voskovec a Jan Werich, autoři jejich textů, se uchytili pro válečná léta v Americe. První z nich se tam jako herec po Únoru vrátil, druhý už podruhé do exilu nešel a stal se nakonec domácí legendou a národním umělcem. Autor melodií Jaroslav Ježek to měl těžší. Do Ameriky s nimi odjel, ale první lednový den roku 1942, před osmdesáti lety, v pouhých pětatřiceti v New Yorku zemřel.

„Mými hudebními prioritami je melodičnost, harmonie, jasná výstavba formy a sdělnost.“

„Jedním z jeho nejznámějších děl bylo Requiem Oratio spei, jednou z jeho posledních skladeb byla kantáta Záhořovo lože.“

„V roce 1985 se stal pedagogem Hudební fakulty Akademie múzických umění.“

Ve věku 66 let se uzavřel život Juraje Filase, českého skladatele slovenského původu, Slováka žijícího v Praze. Jeho velmi sdělná, melodická hudba se vyznačuje silnými emocemi a výrazovou vášnivostí. Umělecky přesvědčivou stylovou syntézu, stojící na opačném pólu od avantgardy, vytvořil na základě inspirace hudebními tradicemi. Zkomponoval přes 120 skladeb. Jedním z jeho nejznámějších děl se stalo Requiem Oratio spei (Modlitba naděje), které věnoval všem obětem mezinárodního terorismu. Opakovaně zaznělo také v New Yorku, naposledy loni k dvacátému výročí teroristických útoků.

„Opera nezastírá, že ví o tradicích commedia dell’arte, ale je si v jedinečné kombinaci vědoma i dobového surrealismu.“

„Partituru naplnil lehce brutální, neoklasickou, futuristickou a dadaistickou hudební směsí, veselou, groteskní a parodickou, ztřeštěnou, legrační, zábavnou i hrůzostrašnou.“

„Stačí si vzpomenout na rozverný pochod s chytlavou melodií v tečkovaném rytmu, který žije zcela samostatně, jako populární symfonické hudební číslo.“

Od prvních až do posledních not rychlá a zábavná hudba, radikálně rozverné libreto, bizarně absurdní příběh. To jsou základní atributy operní taškařice Láska ke třem pomerančům, kterou komponoval Sergej Prokofjev ve Spojených státech, po opuštění bolševického Ruska a úspěšném turné po amerických městech. Měla premiéru v Chicagu přesně před sto lety, předposlední den roku 1921. Kvality díla, kterému se v tuzemsku v divadelní hantýrce neřekne jinak než „Pomeranče“, mohou nejlépe dokumentovat nahrávky dvou dirigentů. Audio Valerije Gergieva a video Bernarda Haitinka.

„Pomyslný závod o to, kdo na Západě jako první získá k provedení díla práva, vyhrál Arturo Toscanini.“

„V obleženém Leningradu zazněla symfonie 9. srpna 1942, v den, na který prý Hitler původně plánoval na oslavu dobytí města banket.“

„Je jasné, že nejde zdaleka jen o obraz boje proti fašistům, ale o zobrazení obecněji pojímaného zla, do kterého patřil i stalinský režim.“

Tři a půl roku. Téměř devět set dní. Od počátku září 1941 do konce ledna 1944. Tak dlouho trvala za druhé světové války německá blokáda Leningradu. Bezprecedentní emoce, které přinášela, dokázal Dmitrij Šostakovič hudebními prostředky vtělit do své Sedmé symfonie s tak jedinečnou intenzitou, že se záhy stala světoznámým dílem. Monumentální skladbu dokončil čtyři dny před závěrem roku 1941, před osmdesáti lety…

„Emilia Marty je v podání kmenové sólistky plzeňského divadla Ivany Veberové kreací budící velký umělecký respekt i hluboké dojetí.“

„Janáček je mnohde jinde než u nás vnímán obecně a samozřejmě jako autor mimořádně vzrušujících děl.“

„Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška jsou hrdinky, se kterými se dá dýchat. Emilia Marty je takovou taky, jen je možná potřeba si na ni zvykat o trochu déle.“

Plzeňská opera hrála před několika dny Janáčkovu Věc Makropulos. V hledišti novorenesančního Velkého divadla se 444 místy bylo několik desítek lidí. Možná stovka. To je málo. Důvody se v dnešní době sčítají. Za prázdnými sedadly lze tušit obavy z kontaktu s jinými lidmi, opatrnost, odpovědnost, nechuť, únavu, ale také pohodlnost… 

„Na počátku byla jednovětá kompozice Rêverie orientale, jejíž téma autora prý napadlo při první cestě do Alžírska.“

„Čtyři jsou určeny pro klavír a orchestr, nejbarvitější z nich, fantazie, se jmenuje Afrika.“

„Saint-Saënsovo tělo bylo z Alžíru převezeno do Paříže a po pohřebních obřadech v Église de la Madeleine bylo uloženo na montparnasském hřbitově.“

Za čtrnáct let se bude v říjnu slavit dvousté výročí jeho narození, ale na dnešek připadá u jména Camilla Saint-Saënse přesně sto let od úmrtí. Jeho život se uzavřel 16. prosince 1921 ve věku 86 let, a to v Alžíru. Pobýval tam v zimních měsících od roku 1873 pravidelně – v severní Africe bylo toto období určitě příjemnější než v Paříži a nebylo problémem se tam dostat, vždyť Francie držela v Alžírsku od roku 1830 až do roku 1962  koloniální nadvládu. Skladatel odcestoval přes moře v listopadu, ale během tamního pobytu po několika týdnech podlehl nečekaně infarktu.

„Veitova hudba hovoří k posluchači tu naléhavým, tu důvěrným tónem a ve své celkové stavbě kreslí nádherné romantické obrazy plné barev a všech jejich odstínů.“

„Objevování nových skladeb a rozezvučování jejich partitur je pro mě vždy obrovským dobrodružstvím a radostí.“

„Interpretuje-li člověk nějakou skladbu poprvé, měl by se snažit o maximální věrnost zápisu, ať již toho doslovného, tak toho, který skladatel vložil mezi řádky partitury.“

Zdeněk Klauda v čele souboru L’Armonia Terrena natočil CD s podtitulem Svědectví znovuobjeveného romantika. Je na něm zapomenuté dílo Václava Jindřicha Veita (1806-1864), pražského Němce, představitele skladatelské generace zastíněné nakonec Bedřichem Smetanou…

„Na svůj věk podal mimořádně propracovaný a zvládnutý výkon.“

„Uvedení Eliáše jako jedinečného díla – i samo o sobě, bez ohledu na to, kdo ho zpívá a hraje – je v pražském koncertním životě prvořadou událostí.“

„Nad koncertem visí jen dva otazníky…“

Oratorium Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho z velké části stojí na sborových číslech. Český filharmonický sbor Brno se jich na koncertě Pražských symfoniků zhostil ve středu v Obecním domě výborně. Skutečným protagonistou večera byl však mladý pěvec Lukáš Bařák. Titulní úlohu přijal totiž v podstatě jako záskok. Zazpíval ji skvěle. Vzniklou mimořádnou příležitost využil, jak nejlépe mohl. Výrazně a jednoznačně na sebe upozornil.

„Clevelandský orchestr je fenomenálně fajnový ansámbl.“

„Letos přivezu do New York Philharmonic Martinů První.“

„Covidová pauza s americkými hudebními institucemi zamávala ještě znatelněji než v Evropě.“

Jakub Hrůša diriguje tento týden v Praze Českou filharmonii, ale má za sebou velký zájezd do Spojených států s hostováním u věhlasných těles ve dvou velkoměstech – v Clevelandu u jezera Erie a v Chicagu u jezera Michigan. Dirigoval tam Dvořákovu Šestou, Elgarův Violoncellový koncert a díla Samuela Barbera a Samuela Coleridge-Taylora…

„Když jsem byl kluk, můj vkus byl definován Puccinim a Bizetem.“

„Bernsteinova Mše je moje srdcová záležitost.“

„Osudů takových zapomenutých českých géniů, kteří prorazili ve světě jako Mysliveček, a vůbec o nich nevíme, je víc.“

Jedním z nejúspěšnějších Čechů byl v osmnáctém století Josef Mysliveček. Český velkofilm Il Boemo, zachycující jeho italskou kariéru operního skladatele, má přijít do kin 21. července 2022. Předchází mu nyní vydání českého překladu knihy Il Boemo z pera amerického muzikologa Daniela E. Freemana…

„Od Brechta jsme na takové věci zvyklí, on vždycky pojímal vážná témata podobným způsobem.“

„Vždycky je jednodušší si přípravu nějaké inscenace udělat jednodušší tím, že se lidé, kteří na ní pracují, mají rádi.“

„Takže jsem poděkovala za role tetiček a babiček a řekla jsem si, že tímto způsobem pokračovat nemíním. Začala jsem si dělat vlastní věci.“

Opera pražského Národního divadla naplánovala na 26. a 28. listopadu a pak i na několik dalších termínů projekt, ve kterém se potkávají na jevišti Státní opery dva různé hudební i divadelní světy, ztělesňované skladateli Arnoldem Schönbergem a Kurtem Weillem…

„Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu.“

„Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.“

„Ani sto let nemusí být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno.“

Sté jubileum Janáčkovy Káti Kabanové, které připadlo na 23. listopad, stejně jako sedmdesát let od prvního uvedení Brittenova Billyho Budda náležející k datu 1. prosince nebo stejné výročí Stravinského opery Život prostopášníka, umístěné v kalendáři k letošnímu 11. září, neupozorňují na nic menšího, než že se řada uměleckých děl, nedávno ještě moderních, ba současných, stává pomalu ale jistě klasikou…

„Během hodinového programu zazpíval i dvě ze svých ikonických árií z českých oper. Potvrdil, že je plný pěveckých sil.“

„Z oslavencových nejmladších žáků dostali prostor dva barytonisté s příjemnými a dobře vedenými hlasy – Lukáš Bařák a Daniel Kfelíř.“

„U sedícího ´tatíčka´ se v árii O mio babbino caro z Pucciniho komedie Gianni Schicchi sešly postupně čtyři sopranistky.“

Scény z desítky oper, desítka pěveckých sólistů, s nimi operní sbor a orchestr a k tomu pěkně zaplněné Národní divadlo. Tak vypadal nedělní koncert na počest sedmdesátin barytonisty Ivana Kusnjera, který napřesrok bude sólistou pražského operního souboru už čtyři desetiletí. Je po celou dobu jeho nepřeslechnutelnou oporou a nadále mu to víc než dobře zpívá.