„Emilia Marty je v podání kmenové sólistky plzeňského divadla Ivany Veberové kreací budící velký umělecký respekt i hluboké dojetí.“

„Janáček je mnohde jinde než u nás vnímán obecně a samozřejmě jako autor mimořádně vzrušujících děl.“

„Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška jsou hrdinky, se kterými se dá dýchat. Emilia Marty je takovou taky, jen je možná potřeba si na ni zvykat o trochu déle.“

Plzeňská opera hrála před několika dny Janáčkovu Věc Makropulos. V hledišti novorenesančního Velkého divadla se 444 místy bylo několik desítek lidí. Možná stovka. To je málo. Důvody se v dnešní době sčítají. Za prázdnými sedadly lze tušit obavy z kontaktu s jinými lidmi, opatrnost, odpovědnost, nechuť, únavu, ale také pohodlnost… K tomu se přidávají místa, na která momentálně nedosáhnou ti, kdo nesplňují státní podmínky a nemohou dovnitř. A pak samozřejmě ta, která by byla prázdná tak jako tak. Místa těch, kteří se bojí Janáčka.

Proč se ještě někdo bojí Leoše Janáčka, od jehož nejlepších premiér nás dělí už celé století? Je moc moderní, nesrozumitelný, nezpěvný, divoký, náročný…? Opravdu? Janáček je samorost, je svůj, ale jeho hudba je tak emotivní a náměty, které se rozhodl uchopit formou opery, tak silné, že už snad opravdu není co řešit?! Ale zřejmě je… a těžko polemizovat.

Sopranistka Ivana Veberová v hlavní dramatické roli, barytonista Svatopluk Sem, tenorista Richard Samek a všichni další, kteří se na plzeňském představení 15. prosince podíleli, Janáčka – i v konverzačních polohách a v deklamaci inspirované spádem řeči – opravdu zpívají. A navíc zpívali a hráli naplno, jako kdyby divadlo bylo zcela zaplněné. Dirigent Norbert Baxa dovedl večer až ke strhujícímu závěru. Emilia Marty je v podání kmenové sólistky divadla kreací budící velký umělecký respekt i hluboké dojetí. A režisér Martin Otava, spolu se scénografem Danielem Dvořákem, udělal v této inscenaci vše pro to, aby poselství Karla Čapka o smyslu, který dává lidskému životu jeho konečnost, vyznělo zřetelně a co možno nejpůsobivěji.

Janáčkova Makropulos, premiérovaná v Brně před pětadevadesáti lety, v prosinci 1926, opera zhudebňující současnou hru z roku 1922, se dává v Plzni vůbec poprvé. Což zní skoro neuvěřitelně vzhledem k bohaté a ambiciózní tradici tamního operního provozu. Tím spíše však udivuje, že nefunguje zvídavost, že mezi lidmi spíše panuje nedůvěra. A že tedy při pouhých několika dosavadních představeních, dělících nás od letošní říjnové premiéry inscenace, není divadlo vyprodané.

Dávat za příklad cizinu asi nemá smysl. Janáček je mnohde jinde než u nás vnímán obecně a samozřejmě jako autor mimořádně vzrušujících děl… Nebojte se Janáčka, choďte na něj! Rozumět mu se může rychle zvyknout. Přinejmenším Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška jsou hrdinky, se kterými se dá dýchat. Stejně tak Matěj Brouček ve svých bizarních výletech. Emilia Marty je takovou taky, jen je možná potřeba si na ni zvykat o trochu déle. A pak už zákonitě musí člověk objevit kouzlo i v Dostojevského a Janáčkově Mrtvém domu.

K apelu „Nebojte se Janáčka!“ by však dnes bylo dobré připojit i otázku „Kdo se bojí viru?“ a výzvu „Nebojte se chodit na opery a na koncerty!“ Ta má ovšem v době novodobé segregace – rozdělování občanů na očkované a neočkované – velký háček. To se třeba někdo i nebojí, ale oni ho tam prostě nepustí. Do listopadu byla možná přítomnost na kulturní akci, nebo třeba v restauraci, po prokázání se negativním výsledkem PCR nebo antigenního testu. To už několik týdnů nestačí. Potvrzení o takzvané bezinfekčnosti, tedy o prodělané nemoci nebo o očkování, má určitě už leckdo, ale všichni přece jen ne.

Pořadatelé to řeší různě. Například Janáčkova filharmonie Ostrava uznala, že se zpřísněná opatřeních mohou dotýkat mnohých z těch, kteří dosud využívali možnosti návštěvy jejích koncertů na základě prokázání se výsledkem testů, a proto jim nabízí nejen vrácení vstupného, ale i možnost výměny momentálně nevyužitelných lístků za voucher na jiný, tedy budoucí koncert. Naštěstí s respektem, bez zbytečných komentářů, že si za zákaz vstupu ti lidé mohou sami. Je to ze strany orchestru čestné řešení, které volí i další organizace.

K důvodům letošní snížené či problematické návštěvnosti koncertů a představení tedy přibyl další. Někteří lidé mají s covidem spojeny zdravotní, jiní existenční potíže. Prostě „na kulturu“ jít nemohou. Další jsou přehlceni plošným doháněním promarněných termínů a překypující nabídkou. Ti už tolikrát jít nedokážou. Jiní se obávají jít ven a mezi ostatní, nebo jim nestojí za to poslouchat hudbu v nenáviděné roušce. Určitě jsou i takoví, kteří prostě odvykli, zpohodlněli, zlenivěli. Zjistili totiž, když jim byl v době lockdownu předepsán kulturní a společenský půst, že „bez toho“ mohou žít; případně si pustili k tělu, že „stačí“ sledovat streamy. Proč se ještě někam harcovat… Ti všichni prostě nikam jít nechtějí. A nyní k tomu přibylo nedobrovolné zapovězení některých požitků ve jménu motivace k dobrovolnému očkování. Někteří lidé na koncert a do opery jít nesmějí. Nemají ani šanci zvykat si na Janáčka. – Jaká je jednotka dočasnosti?

Foto: Martina Root, Pixabay