„Václav Luks připravil Händelův Ohňostroj jako pravý ohňostroj hudby, plný směřování vpřed, elegance, výbušnosti a potěšení z detailů a korunovaný temně tupými údery tympánů a měkce průraznými, neagresivními tóny tří clarin.“

„Sólisté, vesměs zahraniční hudebníci, byli uvolnění, suverénní, nad smyčcovou sekcí, když bylo třeba, dominovali neokázale.“

„Koncert byl záměrně naplněn jen slavnostnějším typem hudby, vědomě byl proto méně kontrastní.“

Collegium 1704 koncertovalo předposlední den roku netradičně bez svého sboru. Program v Rudolfinu byl ryze instrumentální a velmi jednolitý. Směřoval v jednom stylu a v jednom tahu k vrcholu, k Händelově Hudbě ke královskému ohňostroji. Tak, aby se tento večer už mohl stát předzvěstí silvestrovských oslav, když letos 31. prosinec patřil v Rudolfinu někomu jinému.

Na pódiu byly při provedení Händelovy oblíbené a proslulé partitury bezmála čtyři desítky hudebníků. Radostné, strhující, nicméně nepřeháněné tempo bylo základem skutečného muzicírování, slyšitelného i viditelného. Skladba měla v ideálních poměrech parametry obřadnosti, tanečnosti a slavnostního lesku, nic z toho však nebylo vyhrocené k okázalosti. Václav Luks připravil Händelův Ohňostroj jako pravý ohňostroj hudby, plný směřování vpřed, elegance, výbušnosti a potěšení z detailů a korunovaný temně tupými údery tympánů a měkce průraznými, neagresivními tóny tří clarin. Ani relativně velké obsazení s početnými smyčci, hoboji, lesními rohy a trubkami neznamenalo, že by zvuk v sále byl příliš velký. Koncert měl – i při nezastírané okázalosti hudby a pochopitelném opájení se krásou tónů a rytmů – příjemně komorní charakter, z pódia vyzařovala především pohoda.

Od Händela zaznělo předtím Concerto a due cori, koncert pro dva orchestry, odkazující některými motivy a postupy k dřívějším skladatelovým dílům, zejména oratoriím Ester a Mesiáš. Vyznívalo proto co do instrumentace a sazby typicky „händelovsky“, v některých místech dokonce přímo jako důvěrně známá hudba. Zvýrazněny byly na pódiu, rozděleném na levou a pravou polovinu, jako koncertantní nástroje hoboje a lesní rohy. Ty se ostatně výrazně uplatnily, ať už společně, nebo zvlášť, i tehdy, když bylo dvakrát na programu concerto grosso z pera Francesca Barsantiho a v úvodu Sinfonia in C Antonia Caldary. Sólisté – vesměs zahraniční hudebníci – byli uvolnění, suverénní, nad smyčcovou sekcí, když bylo třeba, dominovali neokázale.

Caldara působil v okruhu vídeňského císařského dvora, Barsanti v Londýně a Edinburku. Oba byli Händelovými současníky. Předsilvestrovský koncert Václava Lukse a jeho Collegia 1704 byl záměrně naplněn jen slavnostnějším typem hudby, vědomě byl proto méně kontrastní, než by zřejmě byl v jinou roční dobu. I v takovém sjednocujícím výrazu mohl však soustředěný posluchač ke svému potěšení najít mnoho zajímavých nuancí a rozličných řešení.

Muzikolog Václav Kapsa poskytl v tištěném programu řadu zajímavých souvislostí. Například i o tom, jak Händel toužil po zvuku smyčců, ale musel se alespoň pro první uvedení, pro premiéru, podvolit přání krále a nechat při té příležitosti znít jen dechy a bicí. Šlo o oslavy Cášského míru v roce 1748. Bylo by někdy zajímavé slyšet Hudbu k ohňostroji v této původní podobě, to znamená v opravdu velkém obsazení dechových nástrojů… a klidně i v plenéru. Podnět pro některý z velkých letních festivalů.

Foto: Petra Hajská