Lukáš Bařák jako Mendelssohnův Eliáš
„Na svůj věk podal mimořádně propracovaný a zvládnutý výkon.“
„Uvedení Eliáše jako jedinečného díla – i samo o sobě, bez ohledu na to, kdo ho zpívá a hraje – je v pražském koncertním životě prvořadou událostí.“
„Nad koncertem visí jen dva otazníky…“
Oratorium Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho z velké části stojí na sborových číslech. Český filharmonický sbor Brno se jich na koncertě Pražských symfoniků zhostil ve středu v Obecním domě výborně. Skutečným protagonistou večera byl však mladý pěvec Lukáš Bařák. Titulní úlohu přijal totiž v podstatě jako záskok. Zazpíval ji skvěle. Vzniklou mimořádnou příležitost využil, jak nejlépe mohl. Výrazně a jednoznačně na sebe upozornil.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK zařadil do koncertní nabídky oratorium Eliáš, mistrovské dílo Felixe Mendelssohna-Bartholdyho o starozákonním prorokovi, tedy s námětem a poselstvím, kterému v západním světě spočívajícím na základech židovsko-křesťanské kultury v jeho době všichni rozuměli. Jde o dílo z poloviny devatenáctého století, stojící v našem vnímání pomyslně mezi vrcholně barokními duchovními dramatickými i hymnickými biblickými výjevy na jedné straně, zastoupenými Händelovými oratorii, a pozdně romantickými a moderními vokálně-instrumentálními monumenty na straně druhé. Při bližším pohledu stojí mezi Haydnovými pozdně klasicistními oratorními díly a skladbami romantiků počínající druhé poloviny století.
Mendelssohnův Eliáš je jedinečná skladba autora, kterého ve zjednodušení vnímáme pouze přes Houslový koncert, Sen noci svatojánské a Italskou symfonii jako skladatele se svěží invencí a fantazií pohybující se kolem elfů a víl. Zapomenout nicméně nelze na jeho dirigentský zájem o Bachova duchovní díla a na to, že sám zkomponoval řadu skladeb pro evangelické bohoslužby. A také na to, že starozákonní oratorium psal pro premiéru na festivalu v Birminghamu, tedy pro publikum, které takový žánr od Händelových dob milovalo a miluje. A tak je uvedení Eliáše jako jedinečného díla – i samo o sobě, bez ohledu na to, kdo ho zpívá a hraje – v pražském koncertním životě prvořadou událostí.
Třebaže existují také nahrávky s dobovými nástroji, neprezentují ani ony nic hudebně titěrného. Eliáš je dílem naprosto vhodným i pro zcela moderní symfonický orchestr a velký sbor. Pražští symfonikové, podpořeni velkými romantickými varhanami Smetanovy síně, se monumentalitě nebránili. Tím víc v ní vynikla ztišená sóla nebo dějová pozastavení. Děj oratoria nabízí obojí – souboj mezi pohanskými vyznavači boha Baala a těmi, kdo věří a důvěřují Hospodinu, Bohu Izraelitů, také tichou vděčnou radost nad zázračným uzdravením dítěte; čekání na zázračný déšť, odhodlání, zklamání nad marností všeho i oslavné šťastné rozuzlení… Prorok Eliáš je Hospodinovým nástrojem pro potrestání modloslužebníků. V závěru je vzat na ohnivém voze na nebesa.
Titulní postava má během večera hodně zpívání, rozsahem hned za sborem. Devětadvacetiletý basbarytonista Lukáš Bařák, zatím známý z českých divadel jako velký příslib, ale pochopitelně a správně dosud spíše z menších rolí, byl na AMU žákem Ivana Kusnjera a studoval pak ještě ve Vídni. Má příjemně zbarvený a dostatečně velký hlas, který mu umožnil vyjádřit poměrně velké spektrum výrazu. Eliáš je dramatickou postavou, rozmlouvající s Hospodinem a konající zázraky, nicméně postavou s lidským rozměrem ukazujícím různé odstíny víry. Sólista si dokázal poradit s mnoha proměnami a přechody mezi vůdcovstvím a intimitou, s kantilénami i recitativy. Na svůj věk podal mimořádně propracovaný a zvládnutý výkon.
Dalšími sólisty byli ve všech menších rolích lyricky se projevující tenorista Petr Nekoranec, krásně citově zpívající mezzosopranistka Václava Krejčí Housková a německá sopranistka Nicola Proksch, která místy překvapila věcností a méně lahodnými tóny.
Některé pasáže oratoria je možné si představit v duchu romantismu i vzhledem k námětu podané ještě vroucněji, měkčeji a kontemplativněji, v tempu, dikci i výrazu, ale hodně názorně dirigující Petr Altrichter se přiklonil k naléhavějšímu a častěji dramatičtějšímu cítění. Je také legitimní a dalo provedení jednotného ducha, bylo poutavé, velmi emotivní. Český filharmonický sbor Brno připravený Petrem Fialou byl dirigentovi v širokém dynamickém spektru a výrazovém tahu jednoznačnou oporou.
Nad koncertem, který se dnes večer v Obecním domě opakuje, visí jen dva otazníky. Proč byla vypuštěna celá desítka z dvaačtyřiceti hudebních čísel, která dílo tvoří; zejména dlouhé pasáže před koncem, včetně posledního Eliášova ariosa… A proč nebyl sál ve středu ani zdaleka plný.
Foto: Petr Dyrc
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Krásná harfa, krásná hráčka, krásné jejich spojení. Kateřina Englichová u zlínských
- Rovnocenní v hudbě, spojeni v odkazu. Pedagog a žák na jednom pódiu v Ostravě
- Skvělý šestý Šostakovič v Plzni
- Musica Florea ve formě a pozornost zaslouženě upřená k Vaňhalovi
- Bez hudby je člověk smutný, na operu jít je nutný!
- Brilantní Prokofjev Jana Mráčka a strhující Sibeliova Sedmá v Hradci Králové
- Dětský sbor Kantiléna odlétá na americké turné
- Dvě premiéry jednou ranou. Česká filharmonie svého posluchače nešetřila
- Krásný dech Belfiata
- Mladí houslisté si zasoutěží na pražském Gymnáziu a Hudební škole