„Václav Luks, pohroužený do podrobných detailů a zároveň vytvářející klenbu celku, jako vždy v dirigentském projevu oddaně náruživý, se pro mimořádný koncert obklopil těmi nejlepšími možnými interprety.“

„Bachovu hudbu předává publiku nejen jako pastorální meditaci, ale také jako vzrušující vyprávění a jako velkolepý dobový zvukový obraz.“

„Nejde totiž na prvním místě o zvukovou mohutnost, ale o mohutnost uměleckou.“

Koncerty Václava Lukse a jeho Collegia 1704 přinášejí do pražského hudebního dění jedinečné okamžiky. Ten, který se odehrál sedmého prosince, nabídl mimořádné tříhodinové potěšení – Bachovo Vánoční oratorium. Šest kantát pro vánoční dny roku 1734, každou jinou, všechny naplněné neutuchající muzikalitou autora i jeho interpretů. Letos zaznělo ikonické vánoční dílo překvapivě brzy, už v adventní době, ale nad tím se netřeba pozastavovat. Radostné evangelium o narození Spasitele si můžeme připomenout častěji a poslouchat Bachovu radostnou hudbu kdykoli.

Srovnávat Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha s Rybovou Českou mší vánoční se nabízí, ale lze tak činit jen do určité míry. Hudebně a myšlenkově, koncepčně i dopadem, ani trochu, i když samozřejmě v obou případech jde o křesťanskou víru. Co do obliby obou děl v německém a českém jazykovém prostředí asi srovnávat lze… Kantor Ryba komponoval v duchu katolické lidové zbožnosti a na půdorysu liturgie pro venkovský kostelík. Kantor Bach svou duchovní hudbu, s texty citujícími Bibli nebo odrážejícími promyšlenou teologii i osobní zbožnost, psal v Lipsku pro plné evangelické chrámy. Bohatostí obsahů, na koncertě hlavně těch hudebních, působí jeho hudba dnes dokonale i radostně, vznešeně i poutavě, především ale výjimečně svátečně, a to univerzálně a nadčasově – i v českém prostředí. Rybova hudba proti ní zní roztomile a idylicky a nám jako důvěrně známá.

Jak by Václav Luks interpretoval Rybovu hudbu, to se můžeme zatím jen dohadovat. Jak je to s Bachovou hudbou, to už známe důvěrně: předává ji publiku nejen jako pastorální meditaci, ale také jako vzrušující vyprávění a jako velkolepý dobový zvukový obraz. A přitom tak činí téměř komorními prostředky, s malým orchestrem a nevelkým sborem. Nejde totiž na prvním místě o zvukovou mohutnost, ale o mohutnost uměleckou: o intenzitu napojení se na podstatu díla, o muzikálnost, se kterou se všichni zúčastnění interpreti spojují v celek. Jde o mistrovství.

Vůbec nám nevadí, že Bachovy kantáty pro šest svátečních dnů vánočního období jsou – moderně řečeno – recykláty, že skladatel z velké části použil již zkomponovanou hudbu. Vzal své dřívější oslavné světské kantáty a upravil je s novým duchovním textem. A proložil – podobně jako u pašijí, ale v menším rozsahu – textem z evangelia svěřeným v recitativech sólovému tenoru. Učinil tak v duchu doby… a učinil tak geniálně.

Vánoční oratorium, jak se soubor šesti kantát později začal nazývat a jak se ustálil i pro případné souborné provádění, provází posluchače biblickým příběhem o Josefovi, Marii a narození dítěte, příběhem zvěstujícím, že jde o budoucího Spasitele; vyprávěním o andělech a klanějících se pastýřích i o třech mudrcích a o králi Herodovi, který měl zlé úmysly. Podobně jako v ostatních Bachových duchovní dílech, i zde je text Evangelisty komentován a vysvětlován v áriích, které jsou meditacemi i poezií, a v chorálech, které jsou zpívanými modlitbami. V této struktuře je ukryto nepřeberné bohatství výrazu i hudebních forem.

Václav Luks, pohroužený do podrobných detailů a zároveň vytvářející klenbu celku, jako vždy v dirigentském projevu oddaně náruživý, se pro mimořádný koncert obklopil těmi nejlepšími možnými interprety. Že sbor Collegium Vocale 1704, obsazený sedmnácti pěvci, zpívá dokonale, kompaktně, plasticky a nesmírně živě, se zdá být samozřejmostí. Snad jen jakoby tentokrát chybělo víc barvy a zvuku v basu. V bohaté struktuře orchestru vynikli zejména v rozměrných sólech hráči prvních pultů houslí, hráči na přirozené lesní rohy a clariny i hráčky na hoboje, oboe d’amore a oboe da caccia.

Tenorista Eric Stoklossa jako Evangelista se téměř nerozeznatelně blíží skutečnému ideálu, altista Benno Schachtner obdařil árie nádherným témbrem a prožitkem, basista Krešimir Stražanac nadchl měkkým pohyblivým hlasem. Hana Blažíková dominovala zvuku jak z empory, tak na pódiu. A objevem byl tenorista Tobias Hunger, který vystoupil ze sboru pro jednu výraznou árii.

Každá z kantát přinesla jiné krásné okamžiky, ať už to byly kontrapunkty hlasů a nástrojů v sólech, nádherně dýchající chrámové písně, vytrubování a bubnování… a nebo třeba ztišený á cappella sbor nedlouho před závěrem.

Václav Luks zvolil na začátku velmi svižné tempo, ale nikdy u něj není přehnané, na úkor výrazu či srozumitelnosti. I po třech hodinách zůstal dojem z Bachovy hudby dojmem naplněným jak potěšením z mistrovství autora a interpretů, tak vnitřní radostí. Tou hudební, i tou vánoční.

Foto: Petra Hajská