„Z Mendelssohnovy Italské symfonie nadšení z jižního slunce a temperamentních lidí doslova sálá.“

„Podobně šťavnatá, i když zase jinak, byla i hudba od Bohuslava Martinů a Antonia Vivaldiho…“

„Tre ricercari jsou dílem výrazně historizujícím, přesto nenápadně prodchnutým i motivy odkazujícími k prostým českým inspiracím.“

Další z „národních“ abonentních večerů Moravské filharmonie Olomouc se nesl v italských barvách. Zelená, bílá a červená dominovaly stěně nad pódiem. A na něm zněla hudba v Itálii komponovaná, hudba Itálií inspirovaná a hudba v Itálii premiérovaná. Jinými slovy – Vivaldi, Mendelssohn a Martinů.

Ve čtvrtek večer byla olomoucká Reduta dějištěm promyšleně koncipovaného a docela pěkně zahraného koncertu s názvem „Bella Italia! Dolce vita. Hudba, které nelze odolat“. Krásná země, ve které je sladké žít… Z Italské symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho právě takové nadšení z jižního slunce a temperamentních lidí doslova sálá. Pro mladého muže ze severu, z Hamburku a Berlína, schopného vyjádřit romantické city hudbou, byla studijní cesta do Říma mimořádně podnětným obdobím. Symfonie A dur, která z ní počátkem třicátých let devatenáctého století vzešla, je šťastným dílem, zcela právem oblíbenou položkou světového repertoáru. Moravská filharmonie pod taktovou svého šéfdirigenta Jakuba Kleckera touto veskrze pozitivní skladbou završila program, který byl provázán nejen myšlenkově, tedy nápadem a tématem, ale i ryze hudebně. Podobně šťavnatá, i když zase jinak, je totiž i hudba od Bohuslava Martinů a Antonia Vivaldiho…

Třetí a poslední skladba této olomoucké „italské“ sestavy, Mendelssohnova symfonie, hýří invencí a muzikalitou, energií, radostí – zvláště ve čtvrté větě, která stylizuje tanec saltarello. Je možné si představit jednotlivé věty symfonie ještě kontrastnější, vyprofilovanější a vycizelovanější. První méně robustnou, pomalou druhou o něco svátečnější, třetí maličko pomalejší a hravější a čtvrtou naopak ještě živější a virtuóznější, ale zároveň i vzdušnější. V nevelkém sále, ve kterém je k pódiu všude příjemně blízko, je zvuk silný a obnažený. Orchestr k tomu má samozřejmě určité limity. Nechtěně je ovšem zvýraznilo nepříliš početné obsazení smyčců. I když možná bylo způsobeno nemocí, která nám už druhým rokem kazí život, posunulo poměry nástrojových skupin tak, že do ideálu žádoucí romantické jemnosti v celkovém hutném zvuku něco slyšitelně chybělo. Což není v rozporu s konstatováním, že od hráčů dechových nástrojů, zejména od hobojistky, zaznívaly pěkné momenty.

Vivaldiho dva nedlouhé virtuózní fagotové koncerty byly předtím úkrokem jinam. Jan Hudeček je obdařil svrchovaným ovládáním nástroje, který právě díky Vivaldimu dostává v téměř čtyřech desítkách podobných skladeb nádherné příležitosti ukázat se virtuózně i kantabilně. Gershwinovským přídavkem sice fagotista vybočil z italského charakteru večera, ale zahrál ho skvěle… Po filharmonii, třebaže doprovázející v maličkém smyčcovém obsazení a s cembalem, není možné – a samozřejmě ani není třeba – požadovat zvuk blížící se specializovaným barokním orchestrům s dobovými nástroji a detailně propracovanou estetikou artikulace a výrazu; větší dávku dravé, až vášnivé muzikality však ano. Alespoň takové, jakou kdysi dovedl dát Vivaldiho hudbě pod vedením Bohdana Warchala, také s moderními nástroji, Slovenský komorní orchestr.

Úvod večera patřil Bohuslavu Martinů a jeho skladbě Tre ricercari, napsané na sklonku třicátých let dvacátého století pro benátský festival současné hudby. Je to dílo výrazně historizující, neoklasické, respektive neobarokní, přesto nenápadně prodchnuté i motivy odkazujícími k prostým českým inspiracím jiných skladatelových děl z té doby. Tre ricercari nenapodobují raně barokní hudební formu ricercar, jsou jen volným ohlasem na ni. Oplývají v krajních větách motorickým pohybem, propracovanými rytmy a charakteristickými staccatovými a synkopovanými figuracemi, protkávanými zpěvnými úryvky. Střední zklidněná a ztišená část přichází s hudebně krásnými místy ve střídání smyčcového a klavírního zvuku i ve výrazně idylických vstupech dřevěných dechových nástrojů nebo v lyrických pasážích sólové flétny. Tre ricercari patří do volné trojice děl z té doby, využívajících moderním způsobem formu concerta grossa. Neskrývají však ani „české“ prvky. A dokonce už trochu naznačují, jak se bude vyvíjet autorova orchestrální hudba v nejbližších letech, v amerických symfoniích… Skladba obsazená šesterými houslemi, šesti violoncelly, nepočetnými dechy a k tomu dvěma klavíry, v celkovém počtu pouhých dvaadvaceti hráčů, zněla v olomouckém nastudování výrazně komorně, nesymfonicky, značně obnaženě, ale velice zajímavě. Škoda, že byla zrušena sobotní účast Moravské filharmonie na Dnech Bohuslava Martinů v Praze.

Spolu s Mendelssohnovou Italskou symfonií a Rapsodií-koncertem pro violu a orchestr od Martinů tam měly zaznít i Tre ricercari. Nehrávají se moc často.

Foto: Šimon Kadula

Facebook X E-mail WhatsApp