„Vzdálený zvuk je dílem, které výrazně dokresluje směřování, charakter a niveau německojazyčné kultury první třetiny dvacátého století, které však mělo i se svým autorem dějinnou smůlu.“

„Postava Fritze vyžaduje přesně ten hlas, který Aleš Briscein může nabídnout a nabízí.“

„Schreker svůj zvukový ideál, který hledá jeho Fritz, rozhodně našel. Místy přináší opravdu hudbu dosud neslyšenou.“

Století a dva roky nás dělilo od prvního a také posledního pražského uvedení opery Vzdálený zvuk Franze Schrekera. V neděli se stalo skutečností novodobé nastudování díla. V pražské Státní opeře se hraje díky financím z česko-německého projektu Musica non grata, umožňujícího oživovat umění zavržené nebo umlčené nacistickým režimem. Schreker byl mezi válkami vedle Richarda Strausse nejúspěšnějším evropským operním autorem a připomenutí díla na stejné scéně, na které se hrálo, tehdy to bylo Nové německé divadlo, je logické. Ale nejde o pouhou pietu. Opera o hledání tvůrčí inspirace je plná opojné hudby a i scénicky je víc než životná.

Za pražským nastudováním opery Der ferne Klang stojí dirigent Karl-Heinz Steffens, režisér Timofej Kuljabin a scénograf Oleg Golovko. Podařilo se jim vytvořit barvité představení. Děj sice trochu posunuli v době směrem do současnosti a pozměnili i samotný konec, ale nepopuzují. Fritz je profesorem na konzervatoři, Grete, jeho studentka a milenka, je dívkou z chudé čtvrti. Poprvé ji opouští kvůli svým skladatelským ambicím, kvůli „vzdálenému zvuku“, zásadně novému hudebnímu nápadu, invenci, ideálu, který hledá. Podruhé ji opouští, když při náhodném nadějném setkání po letech zjišťuje, že se stala kurtizánou. Třetí setkání je podle libreta okamžikem, kdy se konečně setkávají, kdy Fritz nachází zvuk, který hledal… ale je pozdě, umírá Gretě v náručí. Režijní pojetí volí méně romantický konec: Greta zapisuje do not to, co Fritz celý život hledal, a opouští ho.

Nacistická propaganda tvorbu Franze Schrekera, tak jako mnoha dalších moderních autorů, zahrnula ve třicátých letech pod pojem takzvaného zvrhlého umění – svou podstatou prý „neněmeckého“, většinou totiž „židobolševického“, tedy „degenerovaného“. Vešel se tam jak expresionismus, nová věcnost, dadaismus, surrealismus a kubismus, tak jazz. Znamenalo to vyřazení z repertoáru a z veřejného života, nemožnost tvorby. Vídeňan Schreker, jehož otec mimochodem pocházel z židovské rodiny z Čech, přišel v Berlíně o učitelské místo. Historicky vzato, nacisté ho nezabili. Ale po mozkové mrtvici v roce 1933 zemřel.

Opera Vzdálený zvuk se skladatelovým vlastním libretem měla premiéru ve Frankfurtu v roce 1912, v Praze v roce 1920. Šla mezi válkami jako úspěšné dílo Evropou. V pražské Státní opeře se už v devadesátých letech postupně hrálo několik znovu pro publikum objevených děl, která patřila k Novému německému divadlu a byla v důsledku nacismu, druhé světové války, holocaustu a odsunu Němců v tuzemsku záměrně nepřipomínána a zapomenuta. Zemlinsky, Krása, Haas, Weiss… Nyní se konečně ostalo i na Schrekerův Vzdálený zvuk, na dílo, které výrazně dokresluje směřování, charakter a niveau německojazyčné kultury první třetiny dvacátého století, které však mělo i se svým autorem dějinnou smůlu.

Pokud by Vzdálený zvuk, pro publikum nyní skutečný objev, připomínal nějakou operu z té doby, tak snad Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda z roku 1920, dílo autora tehdy třiadvacetiletého – osudově temný, fantaskní, surrealistický příběh, blouznění mezi realitou a snem, mezi smrtí a životem, který nemá daleko k podvědomí a psychoanalýze. Nese ho silná, dramaticky podnětná, invenční a skvěle instrumentovaná hudba, dráždivě barevná. Je to hudba s italskou romantickou exaltovaností a německy moderně naléhavou expresivitou, která dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi. Schrekerova opera má v sobě méně toho „italského“, má blíž k německému expresionismu, ale je v ní stejně tak přítomen symfonismus pozdního romantismu. Invenční je nesporně také, ale pokud Korngold je v první řadě melodik, tak Schreker nachází bohatství hlavně v podrobně, rychle a neustále proměnlivých harmoniích. Hudebně je Vzdálený zvuk nesmírně zajímavý. Schreker svůj zvukový ideál, který hledá jeho Fritz, rozhodně našel. Místy přináší opravdu hudbu dosud neslyšenou.

První a třetí dějství, intimnější a civilnější, se hraje na točně, která nabízí několik interiérů kdesi v Německu, především Fritzovu pracovnu, ale také bar. Druhé dějství, odehrávající se v benátském veřejném domě, je zaplněné sborem a tanečním komparsem včetně polonahých žen a má operetní design. Schreker zde nachází pro trochu snové a trochu veristické hemžení kouzelnou i opulentní hudbu, včetně éterických tónů za scénou. Greta ve zlatavém kostýmu, hvězda osazenstva, je tu centrem dění. Mladá ruská sopranistka Světlana Aksenova (v poslední době po Evropě mimo jiné Rusalka a Jenůfa a také v Pucciniho, Čajkovského a Wagnerových operách Čo-Čo-San, Taťána, Líza a Alžběta) se zhostila dramaticky poměrně vypjaté role skvěle, pěvecky i herecky, včetně tance.

Inscenační tým vytvořil na jevišti realisticky zalidněné prostředí, vizuálně konkrétní, pocitově v souladu s hudbou. Během příběhu vystupuje řada epizodních postav, mezi těmi s většími výstupy zaujal zejména v postavě Herce Jiří Rajniš, ale uplatnili se i Daniel Scofield, Ivo Hrachovec, Jiří Hájek, Veronika Hajnová… a navzdory hlasové indispozici také Miloš Horák. Většina opery se ten večer hrála po kolapsu jedné hráčky pouze s jednou harfou. Vzhledem k tomu, že Fritzova opera, o které se ve třetím dějství zpívá, se jmenuje Harfa, byla to fatální situace, ale zbylá harfistka se nedobrovolně stala hrdinkou: musela nějak vykrýt oba party…

Přesto, že Grete odchází nakonec emancipovaně a vítězně, v okamžiku životního zadostiučinění, tak hrdinou příběhu i premiérového představení byl a zůstává tenorista Aleš Briscein. Postava Fritze, neodbytně čímsi připomínající skladatele Živného z Janáčkova Osudu, vyžaduje přesně ten hlas, který Briscein může nabídnout a nabízí: znělý, nosný, s mladistvě lahodnými kantilénami i dramatickým akcentem. Role jako na míru, role jako úkol, na který se nezapomíná.

Schrekerův Der ferne Klang, Vzdálený zvuk, se ve Státní opeře hraje ještě 26. a 29. března a pak 3. a 10. dubna. V rámci projektu Musica non grata se jedná o logický, záslužný a zdařilý umělecký počin, o skutečné hudební divadlo, o operu se vším, co k ní patří, včetně poutavé hudby. Tedy s hypotetickým potenciálem lákavého kusu, ovšem s reálnou nevýhodou názvu, který nezní a nebude nikdy znít ani trochu tak známým způsobem jako „Traviata“ nebo „Bohéma“…

*******

režisér Timofej Kuljabin

historický plakát k premiéře v r. 1920

Foto: Zdeněk Sokol, Petr Veber, Frol Podlesny