„V Praze sice přímo neoslnil, ale přesto sklidil velké uznání a získal hluboký respekt.“

„Do provedení díla, které má ve světové hudbě ojedinělý program, se promítlo zázemí lidí, prožívajících na Blízkém východě často bolestně pojem vlast.“

„Je pochopitelné, že nemohl uspokojit ty, kteří v důvěrně známé partituře potřebují slyšet jemné nuance.“

Orchestr Západovýchodní díván je na hudební mapě světa pojmem, směle přesahujícím v mezinárodním měřítku umělecké hranice směrem k politice. Letošní festival Pražské jaro otevřel nakonec sice bez svého zakladatele Daniela Barenboima, ale pod taktovkou Němce Thomase Guggeise, který ho narychlo zastoupil, neméně zajímavě. Smetanova Má vlast zazněla ve čtvrtek v Obecním domě jako dílo uchopitelné a pochopitelné v globalizovaném světě už pro kohokoli – i pro mladé hudebníky z Izraele a Palestiny.

Argentinsko-izraelský dirigent Daniel Barenboim a palestinsko-americký literát Edward Said založili v roce 1999 West-Eastern Divan Orchestra jako těleso mladých, ve kterém se k pravidelným koncertním projektům, a to až demonstrativně nekonfliktně, scházejí převážně izraelští, palestinští a arabští hráči – tedy příslušníci národů, které jsou jinak aktéry roky trvajícího blízkovýchodního napětí. Byl to idealistický čin hlásící se k mírovému úsilí, mající nicméně díky Barenboimově náročnosti a pracovitosti i jasné umělecké klady. Jde o zajímavé těleso, regulérně vystupující na nejlepších světových pódiích zdaleka ne pouze kvůli politickému poselství, jehož je nositelem, ale i pro své vynikající interpretační kvality.

Když Daniel Barenboim v roce 2017 dirigoval při zahájení Pražského jara Mou vlast s Vídeňskými filharmoniky a když s touto partiturou ten rok navíc objel Evropu, bylo jasné, že ikonické české dílo získalo vlivného příznivce a vykladače. Už tehdy se zřejmě rodila myšlenka, že dirigent stejným způsobem uchopí Mou vlast i se svým mezinárodním mládežnickým tělesem. A skutečně – stalo se… a před Prahou teď orchestr zahrál cyklus symfonických básní v Paříži, v milánské Scale, v Mnichově, Bruselu a Lucemburku. To, že se nakonec dirigent, zanedlouho osmdesátiletý, musel z turné ze zdravotních důvodů na poslední chvíli vyvázat, je možné vnímat jako ztrátu pro prestiž celého záměru. Z hlediska uplatnění mladého německého dirigenta Thomase Guggeise je to však naopak možné brát jako pozitivum.

Letos devětadvacetiletý dirigent berlínské Státní opery a budoucí generální hudební ředitel Frankfurtské opery v Praze sice přímo neoslnil, ale sklidil velké uznání a získal hluboký respekt: za to, že vůbec – a jakým způsobem – narychlo nastudoval tak specifické dílo, které všichni po světě vnímají prostřednictvím Vltavy, ale málokdo je zná jako celek.

Thomas Guggeis mladistvému orchestru při zahajovacím koncertu Pražského jara slušel. Má dostatek vybavení, talentu a autority na to, aby vedl a inspiroval, přinesl do úkolu sebejistý postoj a zaujetí a podařilo se mu předat Smetanovu hudbu jako emocemi i hudebními krásami skutečně nabitou. Je zřejmé, že dirigent, který s Mou vlastí nevyrostl, do předloňska ji neznal a neměl ji donedávna nastudovanou, dost dobře nemůže soupeřit s českými kolegy. O to cennější je, že partituru ovládl a s přesvědčivým zanícením tlumočil, aniž by jakkoli popuzoval základním nepochopením či naopak schválnostmi. Soupeřit i s mnohem zkušenějšími kolegy ale evidentně může, jde nesporně o umělce pohybujícího se nad průměrem, se zajímavou budoucností.

West-Eastern Divan Orchestra hraje plnokrevně, tak jak orchestry mladých hrávají. Ozvalo se i pár chyb, ale na druhou stranu, Smetana zněl především suverénně, symfonicky, romanticky, s velkou samozřejmostí. Jednotlivé básně by se daly výrazněji a odvážněji odlišit. Všemi nakonec jako červená nit prostupoval určitý dramatismus a patos, sjednocující silou a důrazem. V každé básni byla, jak mají být, i lyričtější pozastavení, ale převažoval hutný a mohutný zvuk, věcnější tempa, robustnost. Epičnost Vyšehradu tedy mohla mít víc starobylé tajemnosti bájného vyprávění; impresivnost Vltavy by snesla větší kouzlení se zvukem, aby se ještě víc odlišila od předchozí básně; Šárka by mohla tvořit ještě větší kontrast. Stejně tak báseň Z českých luhů a hájů, pokud má být apoteózou české země a její přírody a hudby, potřebuje občas hlučnost pročistit.

Zvuk stojí v centru pozornosti Thomase Guggeise méně než agogika, detaily méně než velké plochy. Má to své nevýhody, ale i výhody: Smetanova hudba působila v průběhu a ve tvarech pěkně, v rozvíjení ani trochu úzkostlivě, měla náruživost i taneční rozšafnost. Ve dvou posledních básních, těžících námětově z historie, se k tomu přidala velkorysost, aniž by měl dirigent tendenci přehánět patos husitského chorálu. Blaník bezpečně dovedl přes scénu pastýřů až k vrcholu, který výborně tempově vygradoval. Co snad tentokrát chybělo Mé vlasti na poetičnosti, básnivosti a kultivované kráse, to vyvažovala po celých bezmála osmdesát minut zapálenost interpretace a temně zbarvený zvuk, od expresivních smyčců po zvýrazněnou basovou linku tuby.

Zaujetí a emocionalita, to byl vklad hráčů tělesa, ve kterém se – převážně jednou ročně na letní projekty a výjimečně k tomu některý rok ještě i na jaře – scházejí hudebníci s nejrůznějším zázemím, členové orchestrů, komorní hráči, pedagogové. Orchestr je ovládán duchem svého zakladatele ke zřetelné jedinečnosti, k muzikalitě bez kompromisů. A do provedení díla, které má ve světové hudbě ojedinělý program, se současně promítlo zázemí lidí, prožívajících na Blízkém východě často bolestně pojem vlast. Pražské jaro jejich pozváním právě k provedení Mé vlasti získalo do svého programu silnou a neopakovatelnou událost. Thomas Guggeis jí svou ochotou věnovat síly neobvyklému úkolu přidal na intenzitě.

Je jasné, že mohl mít v české metropoli jako v „jámě lvové“ obavy, vyjádřil je ostatně v den koncertu v rozhovoru.

Je pochopitelné, že nemohl uspokojit ty, kteří v důvěrně známé partituře potřebují slyšet jemné nuance, kteří hledají u každého konkrétního dirigenta osobitost pojetí, kteří očekávají do detailů vypracovaný interpretační vklad zapadající do tradic, nebo přístup, který otevře nové pohledy na tolikrát slyšené. Thomas Guggeis přinesl něco jiného, obecnějšího: potvrzení, že Smetanova hudba, jakkoli ukotvená ve vlasteneckých emocích devatenáctého století a určená svým programem, nemusí být ani v rámci světového repertoáru ničím historicky překonaným.

*******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý