KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Rozkošné záhyby Dvořákovy hudby, neznámý Janáček a světová premiéra v České filharmonii english

„Balada blanická je hudba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná.“

„Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita, ušlechtilost, nelze se zbavit dojmu, že Dvořák napsal díla, která jsou silnější.“

„Miloš Orson Štědroň napsal postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou.“

Česká filharmonie vsadila na odvážnou kartu. Pro abonentní koncerty tento týden zvolila premiéru současné novinky v kombinaci se dvěma málokdy hranými díly dvou českých klasiků. Miloš Orson Štědroň, Leoš Janáček i Antonín Dvořák nicméně pod dirigentským vedením Tomáše Netopila u publika v pražském Rudolfinu ve čtvrtek nakonec plně obstáli.

Symfonický koncertní odkaz Leoše Janáčka není velký. Taras BulbaSinfonietta, možná Lašské tance…, k tomu Glagolská mše… Co dál? Určitě i proto se rozrůstá počet suit sestavovaných z jeho operní hudby! Ale je tu ještě sféra málokdy dotčená: jeho méně známé skladby. Málokdy uváděné. Jsou přinejmenším dvě. První a starší, z roku 1913, je převážně melancholicky působící orchestrální balada Šumařovo dítě, podle sociálně zbarvené básně Svatopluka Čecha, k jejímuž ojedinělému uvedení sáhli pořadatelé loňského podzimního festivalu Janáček Brno

Je to skladba bez jednoznačně působivého vrcholu, ale přesto více méně dostatečně „janáčkovská“… Tou druhou je symfonická báseň Balada blanická z roku 1920, inspirovaná básní Jaroslava Vrchlického o blanických rytířích, jejichž zbraně se promění v zemědělské náčiní. Janáčka verše inspirovaly vlastenecky, našel v nich podnět pro zvolání „…v nás ať žije Žižka i Chelčický!“ A symfonická báseň zcela logicky zazněla v Brně poprvé při příležitosti oslav Masarykových narozenin… Soudě podle nynějšího vzácného pražského provedení, je to hudba obdobně „dostatečně janáčkovská“ a zároveň podobně „bez jednoznačně působivého vrcholu“ – skladba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná – v intenzitě lyriky i v záblescích silných emocí. Tím je to i kompozice méně svérázná než ty nejlepší Janáčkovy, jakkoli se pěkně poslouchá a jakkoli má svá zřetelná sdělení… Ve skladbě jsou pěkná místa, zejména s dřevěnými dechovými nástroji, objeví se několik výraznějších témat, dílo zřetelně kulminuje… Na koncertě nicméně vyzněla Balada blanická jako milý objev, u něhož je ovšem vcelku jasné, že dojmu strhující krásy Sinfonietty nebo Tarase Bulby a z ní vyplývající obliby přece jen tak snadno asi nedosáhne.

Totéž platí o Dvořákově opusu 45, o třech Slovanských rapsodiích – o kompozici z konce sedmdesátých let, z doby, ve které vznikaly Slovanské tance. Na čtvrtečním abonentním koncertu České filharmonie tvořily jeho druhou polovinu, tedy zároveň i jeho pomyslný vrchol. Tomáš Netopil trojici děl předložil jako nekončící proud vynalézavosti, nápadité invence a zvládnutého kompozičního umu. Rapsodii D dur zahráli filharmonici jakoby obřadně, byla plná rytmických a tempových proměn, zámlk, dílčích gradací a návratů. Rapsodie g moll působila po rázném vstupu naopak epicky a pohodově, s mnoha kontrasty, se zamyšlenými epizodami i s méně závažnými plochami připomínala nakonec meziaktní divadelní hudbu. Rapsodie As dur, otevřená sólovými harfami, vyznívala tanečně, chvílemi téměř furiantsky… Od Dvořáka, ve srovnání s Janáčkem, existuje velké množství symfonických děl. Slovanské rapsodie jsou někde na konci seznamu, na chvostu obecného povědomí; na koncertech se téměř nehrají. Možná jednotlivě… Vyvrcholením koncertu byly, po interpretační stránce i jako dílo, přesto se nelze zbavit dojmu, že jako čtyřicetiminutový celek nemají potenciál být stejně jednoznačnou volbou pro případný žebříček popularity, či se snad dokonce stát čímsi jako hitem. Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita a ušlechtilost, tak ani v tomto případě, podobně u Janáčkovy Balady blanické, se nelze zbavit dojmu, že autor napsal díla, která jsou silnější. Takové konstatování však nemá znamenat, že je filharmonie neměla zařadit. Naopak. Ne všechny koncertní programy musí být přece tvořeny notoricky známými díly.

Mezi Janáčkem a Dvořákem, na pozici druhé položky koncertního programu, náš současník Miloš Orson Štědroň, letos padesátiletý, se svou hudbou obstál. Skladbu s názvem Bimetal, formou dvojkoncert pro dva trombony a orchestr, napsal na objednávku České filharmonie. Název je hravě dvojznačný, jednak jde o dva kovové hudební nástroje, jednak, jak vysvětlil v autorském komentáři, usiloval o zprostředkované zachycení fyzikálního jevu – různé tepelné roztažnosti dvou kovů. To transformoval do principu dvou přístupů či výsledků – souboje a souznění – dávajících každé koncertantní formě základní obsah a smysl. Podařilo se mu napsat postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou. Sólisty byli trombonisté České filharmonie Lukáš MoťkaRobert Kozánek, oba shodou okolností absolventi jak pražské AMU, tak předtím kroměřížské konzervatoře. Vše, co jim v krkolomných polyfonicích i v kantilénách autor napsal, hráli s chutí a přehledem, orchestr sekundoval pohotově a hbitě. Šikovně pak zvolili i přídavek: Ivan Zelenka napsal v roce 2018 pro dva sólové nástroje hříčku s názvem Trombon je snadný, když se to umí. Zahráli ji teď jako při premiéře: brilantně, s úsměvem. Oba umějí.

*******

Foto: Petr Kadlec 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky