„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“

„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“

„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“

V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.

Pražské Národní divadlo bylo po neblahém požáru z roku 1881 definitivně podruhé otevřeno 18. listopadu 1883. Na den přesně o sto let později, v roce 1983, bylo znovuotevřeno po dlouholeté rekonstrukci. Ve všech třech případech operou Libuše, o které čtěte v seriálu Smetana v souvislostech. Skladatel ji určil pouze pro zvláštní příležitosti. Když sešlo z korunovace, tak na premiéru čekala, tak jak se protahovala stavba divadla, do června 1881. V té době už byl skladatel šest let hluchý. Když zazněla i při druhém otevření Národního divadla, znala už česká veřejnost celý rok z prvního kompletního uvedení na Žofíně i Smetanovu Mou vlast… Libuše, obdobně jako cyklus symfonických básní, provázela pak naše předky v jedinečných chvílích. Fanfáry vypreparované z předehry doprovázejí jako svého druhu erb hlavu našeho státu. A Libušino proroctví, heroizující minulá období? Zaznívá dodnes, ať už scénicky, koncertně, nebo na nahrávkách, jako výjimečný hudební obraz.

Z oper Bedřicha Smetany jsou s českým Národním divadlem či předtím s jeho předchůdcem na stejné parcele spjaty všechny. První z nich, která vznikla pro soutěž vypsanou hrabětem Janem Harrachem a hledající novou českou národní operu, měla v Prozatímním divadle premiéru 5. ledna 1866. Braniboři v Čechách… Po první úspěšné sérii tuctu představení však zájem opadl a dílo s historickým námětem z doby po smrti Přemysla Otakara II. se přes všechny své kvality nikdy nedostalo do té opravdu nejživější části repertoáru. Za války byli zakázáni, bezprostředně po ní vzbuzovali silné emoce, po okupaci v roce 1968 a v době normalizace se nehráli. Uvedení v Národním divadle v roce 1984 v rámci cyklu Zdeňka Košlera bylo proto událostí.

Scénografie k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, 1. dějství

Prodaná nevěsta, hodně humoristická, ale rozhodně ne idylicky „národní“ opera, měla premiéru hned 30. května 1866. O pět let později se hrála v novější verzi za řízení Eduarda Nápravníka v Petrohradu, roku 1893 ve Vídni… a v  roce 1909 ji v Metropolitní opeře dirigoval Gustav Mahler… Dlouho byla nejhranější českou operou v zahraničí, dokud jí nezačaly konkurovat Janáčkova Její pastorkyňa a Dvořákova Rusalka. Smetanovi už se doma nepodařilo překonat její popularitu. V současnosti se hraje v pražském Národním divadle v jedenadvacáté inscenaci.

Při příležitosti položení základního kamene Národního divadla, a to za autorova řízení, měla 16. května 1868 v Novoměstském divadle – v dřevěném divadle „před Koňskou branou“, stojícím zhruba na místě dnešní Státní opery – premiéru Smetanova třetí opera: Dalibor. Do Národního divadla se dostala roku 1886. Jedním z prvních zahraničních nastudování byla pak v roce 1897 vídeňská inscenace dirigenta Gustava Mahlera.

Slavnostní položení základního kamene Národního divadla (16. května 1868)

Libuše, zkomponovaná v roce 1872, čekala na první uvedení na 11. června 1881, na den otevření Národního divadla. Znovu se tam vrátila 18. listopadu 1883, při znovuotevření divadla po požáru. A památné je i uvedení díla 18. listopadu 1983, s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli, když bylo Národní divadlo v den svého stého jubilea znovu otevřeno po několikaleté rekonstrukci.

Libuše – 18.11.1983

Dvě vdovy měly v Prozatímním divadle premiéru 27. března 1874, pod autorovou taktovkou, a ve druhé verzi pak ještě na podzim téhož roku. Hubička, kterou skládal už hluchý, se v premiéře objevila na stejné scéně 7. listopadu 1876. Premiéra Tajemství byla připravena na 18. září 1878 a odehrála se v Novém českém divadle (v aréně stojící na rohu dnešní Anglické a Škrétovy ulice) pod taktovkou Adolfa Čecha. Čertova stěna, poslední dokončená Smetanova opera, byla poprvé uvedena 29. října 1882 v Prozatímním divadle, které po požáru Národního divadla ještě nějakou dobu muselo sloužit, než s ním nakonec bylo definitivně stavebně propojeno. Na standardní repertoár pražského Národního divadla Čertovu stěnu zařadilo teprve nastudování Karla Kovařovice v roce 1904.

K Národnímu divadlu však patří i nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl – od největších klasiků mimo jiné Janáčkovy Výlety pana Broučka nebo Julietta Bohuslava Martinů – i českých premiér děl zahraničních, počínaje Verdiho Otellem nebo Čajkovského Evženem Oněginem a konče třeba Brittenovou Glorianou a díly dalších autorů dvacátého století.

V listopadu 1874 bylo Prozatímní divadlo místem premiéry druhé verze Krále a uhlíře, první z provedených oper Antonína Dvořáka. V roce 1876 tam byla inscenována Vanda, o dva roky později to byl na stejné scéně Šelma sedlák. K nastudování Tvrdých palic došlo až 2. října 1881 v Novém českém divadle, letní scéně Prozatímního divadla, kde pak měl další podzim premiéru i Dmitrij, mimochodem jen několik dní před Čertovou stěnou… V Národním divadle pak měly premiéru poslední čtyři Dvořákovy opery – Jakobín (v únoru 1889), Čert a Káča (v listopadu 1899), Rusalka (v březnu 1901) i Armida (v březnu 1904).

Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano. Mladší z nich účinkoval jako violista orchestru Prozatímního divadla v šedesátých letech při premiérách oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor. V dubnu 1878 se navíc jako violista podílel na prvním soukromém provedení Smetanova Smyčcového kvartetu Z mého života. Starší z nich, ještě než ohluchl, stačil dirigovat v roce 1874 premiéru třetí z kolegových symfonií. Ze Čtvrté symfonie řídil Smetana jednu větu, celé dílo však zaznělo až v roce 1892. Pátou dirigoval Adolf Čech v Praze roku 1879 a Šestou roku 1881. Sedmou si pak dirigoval Dvořák v Londýně rok po Smetanově úmrtí už sám… Pražané Smetana a Dvořák bývali v minulosti vcelku hloupě dáváni do protikladu. Jsou však jako dvě strany jedné mince.

Foto: archiv Národního divadla Praha, Wikipedia / VitVit / CC BY-SA 4.0, Jaromír Svoboda, Wikipedia / Reprodukce z časopisu Zlatá Praha č. 33/1908 / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo